Mrak totiž pokračoval v útoku. Nad celým povrchem planety viditelným z výše čněly osaměle jen nejvyšší hory. Všechno ostatní, celá krajina zmizela pod záplavou černých vln, plazících se ze všech stran obzoru, aby se vřítily do hlubiny ohnivé jámy, jejíž střed tvořil Kyklop, neviditelný za ohnivým štítem. Tento zdánlivě nesmyslný útok s obrovskými ztrátami však nebyl zcela bez vyhlídek na úspěch.
Rohan a všichni lidé, stojící nyní bezmocně před hlavní obrazovkou, si to uvědomovali. Energetické zásoby Kyklopa byly prakticky nevyčerpatelné, ale tím, jak pokračovala neustálá anihilace, přes silnou izolaci, přes antiradiační odrazová zrcadla se nepatrná část hvězdných teplot přenášela na emitory a vracela se ke svému zdroji. Uvnitř stroje musel být stále větší žár. Proto útok pokračoval s takovou úporností, proto se vedl ze všech stran současně. Čím blíž Kyklopu byly další střety antihmoty s krupobitím krystalků letících do záhuby, tím silněji se zahřívaly všechny přístroje. Už dávno by uvnitř Kyklopa nevydržel žádný člověk, jeho keramitový pancíř už asi višňově žhnul, ale oni viděli jen modravou bublinu pulsujícího ohně pod kopulí dýmu. Oheň se pomalu, krok za krokem plazil k ústí kaňonu. Tři kilometry na sever se objevilo místo prvního útoku mraku a ukázalo svůj zničený, spečený, vrstvami škváry a lávy pokryty povrch, s rozdrcenými zbytky spáleného houští visícími se skal a krystalků spečených do kovových hrudek.
Horpach dal vypnout tlampače, protože stále zaplňovaly řídicí kabinu ohlušujícím řevem, a zeptal se Jazona, co se stane, až teplota uvnitř Kyklopa překročí meze odolnosti elektromozku.
Vědec neváhal ani na okamžik.
„Emitor bude vypnut.“
„A silové pole?“
„Pole ne.“
Ohnivá bitva se už přenesla na rovinu před ústí kaňonu. Inkoustově černý oceán vřel, vzdouval se, vířil a velkými vlnami se vrhal do ohnivého kráteru.
„To už snad za chvíli…,“ řekl Kronotos do ticha němého obrazu, který kypěl na obrazovkách. Uplynula ještě jedna minuta. Náhle záře ohnivého kráteru prudce zeslábla. Mrak ji zakryl.
„Šedesát kilometrů od nás,“ odpověděl spojovací technik na Horpachovu otázku. Astrogátor vyhlásil poplach. Všichni lidé se rozběhli na svá místa. Nepřemožitelný vtáhl nákladní rampu, výtah a uzavřel vstupní otvory. Na obrazovkách se objevila nová záře. Ohnivý vulkán opět vzplanul. Tentokrát na něj mrak neútočil; jakmile část mraku zachvátil oheň, začal zbytek couvat zpět ke kaňonům, mizel v jejich změti plné stínů a před zraky přihlížejících se objevil zdánlivě neporušený Kyklop. Nadále postupoval pozpátku, velice pomalu, a dál atakoval stálým žárem celé okolí — kamení, písek i duny.
„Proč nevypne emitor!?“ zvolal kdosi. Jako by ta slova uslyšel, stroj přestal střílet, otočil se a zvyšující se rychlostí uháněl do pouště. Létající sonda jej ve výšce následovala. Najednou spatřili jakousi tenkou nitku ohně, letící neuvěřitelnou rychlostí do jejich tváří. Než pochopili, že Kyklop střelil do sondy a to, co vidí, je pás molekul vzduchu, anihilovaných na dráze střely — instinktivně ucouvli v iluzorní obavě, že střela vyletí z obrazovky a vybuchne v kabině. V následujícím okamžiku obraz zmizel a svítící obrazovka byla prázdná.
„Sestřelil sondu!“ vykřikl technik u ovládacího pultu. „Astrogátore!“
Horpach dal vystřelit druhou sondu. Kyklop byl už tak blízko Nepřemožitelného, že ho zpozorovali hned, jakmile sonda nabrala výšku. Nový nitkovitý záblesk a bylo po ní. Než obraz zmizel, stačili si všimnout v zorném poli sondy vlastního hvězdoletu; Kyklop nebyl od nich dál než deset kilometrů.
„Zbláznil se nebo co,“ pronesl vzrušeným hlasem druhý technik u přístrojů. Ta slova Rohanovi něco připomenula. Připadalo mu, že jeho údy, hlavu, celé tělo zavaluje nesmyslná olověná ospalost. Rozkazy však byly vydány: velitel přikázal vystřelit nejprve čtvrtou a potom pátou sondu. Kyklop je postupně ničil jako elitní střelec při střelbě na pohyblivý cíl.
„Potřebuji plný výkon,“ řekl Horpach, aniž odvrátil hlavu od obrazovky.
Hlavní inženýr jako pianista, který bere akord, udeřil oběma rukama do kláves řídicího pultu.
„Startovní výkon za šest minut,“ řekl.
„Potřebuji plný výkon,“ opakoval Horpach týmž tónem a v řídicí kabině nastalo takové ticho, že bylo slyšet bzučet relé za panelovou stěnou, jako by se tam usadil roj včel.
„Reaktor je příliš studený,“ začal hlavní inženýr a tu se Horpach obrátil tváří k němu a potřetí, stále nezvýšeným hlasem pronesclass="underline"
„Potřebuji PLNÝ výkon.“
Inženýr zvedl beze slova ruku k hlavnímu spínači. Uvnitř hvězdoletu se krátce rozječely poplachové sirény a jako vzdálené víření bubnu jim odpověděly kroky lidí běžících do bojových postavení. Horpach znovu pohlédl na obrazovku. Nikdo nic neříkal, ale všichni pochopili, že se stalo skutkem nemožné: astrogátor se chystal k boji s vlastním Kyklopem.
Lesklé ručičky přístrojů stály v řadě jako vojáci. Ukazatel dispozičního výkonu ukazoval v okénkách pěti- a potom šestimístná čísla. Někde probíjel vodič, cítili vůni ozónu. V řídicí kabině se technici dorozumívali smluvenými signály a ukazovali si na prstech, který kontrolní systém mají zapojit.
Následující sonda ukázala před sestřelením Kyklopa, plazícího se přes skalní hřbety; potom obrazovka znovu vzplanula stříbrnou bělí. Každou chvíli se mohl Kyklop objevit na obzoru; radarový bocman už čekal u přístroje, který mohl vysunout vnější telekameru nad vrcholek hvězdoletu, a tím zvětšit zorné pole. Spojovací technik vystřelil další sondu. Kyklop nemířil přímo k Nepřemožitelnému, který uzavřen setrvával v plné bojové pohotovosti, chráněn silovým polem. Z jeho špičky v pravidelných časových intervalech tryskaly telesondy. Rohan věděl, že Nepřemožitelný může zadržet náboj antihmoty, energií úderu by však pohltil na úkor energetických rezerv. Nejrozumnější mu v této chvíli připadal ústup, to znamená start na stacionární oběžnou dráhu. Očekával takový rozkaz každou chvíli, ale Horpach mlčel, jako by počítal s tím, že se elektronický mozek Kyklopa vzpamatuje. Aniž přestal pozorovat zpod těžkých víček pohyby jeho temného trupu, který se nehlučně šinul mezi dunami, zeptal se:
„Voláte ho?“
„Ano. Nemáme spojení.“
„Dejte mu velké STOP.“
Technici se točili kolem pultu. Dvakrát, třikrát, čtyřikrát vzplanuly pod jejich rukama série světel.
„Neodpovídá.“
Proč nestartuje? nemohl pochopit Rohan. Nechce přiznat porážku? Horpachu! Co je to za nesmysl! Pohnul se… Teď-teď vydá rozkaz.
Ale astrogátor pouze ustoupil o krok. „Kronotos?“ Kybernetik se přiblížil. Zde“
„Co mu mohli udělat?“
Rohana překvapila ta formulace: ‚oni‘ řekl Horpach, jako by měl proti sobě myslícího protivníka.
„Autonomní obvody jsou kryotronové,“ řekl Kronotos a bylo znát, že vyslovuje pouhou domněnku. „Teplota stoupla, ztratily supravodivost…“
„Doktore, víte to, nebo hádáte?“ zeptal se astrogátor.
Byl to podivný rozhovor, protože všichni hleděli na obrazovku, na níž viděli Kyklopa už bez prostřednictví sond. Pohyboval se plynule, a přece ne příliš jistě. Chvílemi totiž měnil směr, jako kdyby se nemohl rozhodnout, kam má vlastně jet. Několikrát za sebou střelil do nefungující telesondy, než ji konečně zasáhl. Uviděl ji padat jako jiskřící světlici.
„Jediné, co si dovedu představit, je rezonance,“ řekl po krátkém váhání kybernetik. „Jestliže se jejich pole krylo se samobudící tendencí mozku…“
„A co silové pole?“
„Silové pole nechrání pole magnetické.“
„Škoda,“ poznamenal suše astrogátor.
Napětí pomalu sláblo, neboť Kyklop už nesměřoval přímo k mateřskému korábu. Vzdálenost mezi nimi se začala zvětšovat. Stroj, který se vymkl z moci člověka, mířil do prostor severní pouště.
„Zastupuje mě hlavní inženýr,“ řekl Horpach, „a ostatní zvu dolů.“