Svah, který musel ještě zdolat, připomínal moře chaoticky nahromaděných rozvalin. Zdálo se nemožné, aby stroj našel mezi nimi cestu. Přestal proto hledat možné průchody, stejně nemohl sám manévrovat. Spíše se snažil nespouštět oči z okolních skal. Každou chvíli se odtud mohl vynořit černý mrak.
„Rohane… Rohane…,“ uslyšel náhle. Srdce mu zabušilo rychleji. Poznal Horpachův hlas.
„Vůz tě pravděpodobně nedoveze až k cíli. Nemůžeme odtud určit sklon svahu dostatečně přesně, ale zdá se, že ti zbývá už jen pět až šest kilometrů sjízdné cesty — když se vůz zastaví, budeš musel jít dále pěšky… Opakuji…“
Horpach opakoval totéž ještě jednou. Nanejvýš čtyřicet dva až čtyřicet tři kilometry… Zbude mi asi sedmnáct — v tomto terénu jsou to nejméně čtyři hodiny, jestli ne víc, vypočítal Rohan bleskově. Ale snad se mýlí, snad projedu…
Hlas utichl a opět bylo slyšet jen rytmicky se opakující zpěvavý hlas sondy. Rohan se zahryzl do náustku masky, který mu při prudkých nárazech bolestivě odíral rty. Slunce se už nedotýkalo nejbližší hory, ale ani nestoupalo. Před očima měl větší i menší balvany, skalní stěny, chvílemi jej poléval jejich chladný stín; stroj nyní jel velice pomalu. Zvedl oči a spatřil nepatrná načechraná oblaka, rozplývající se v nebi, na kterém zářilo několik hvězd. Náhle se s vozem začalo dít něco divného. Jeho zadní část poklesla, přední se zvedla vzhůru… okamžik se vzpínal jako kůň na zadních nohou… ještě vteřinu a snad by se byl zřítil a pohřbil Rohana pod sebou, kdyby Rohan rychle neseskočil. Padl na ruce a kolena, přes ochranné rukavice a chrániče holení ucítil bolestivý náraz a klouzal dva metry po kamení, než se konečně zastavil. Vůz ještě jednou zaskřípal koly a znehybněl.
„Pozor… Rohane… jsi na devětatřicátém kilometru… stroj dál neprojede… musíš jít pěšky… orientuj se podle mapy… vůz zůstane na tomto místě pro případ, že by ses nemohl vrátit jinak… jsi na průsečíku souřadnic čtyřicet šest a sto devadesát dva…“
Rohan pomalu vstal. Všechny svaly ho bolely. Obtížné byly však jen první kroky, pak se rozchodil. Chtěl se co nejvíce vzdálit od vozu, který uvázl mezi dvěma skalními prahy. Pod velikým obeliskem usedl, vyňal z kapsy mapu a pokoušel se podle ní určit, kde je. Nebylo to snadné, ale nakonec se mu to podařilo. Od horní části kaňonu jej dělil vzdušnou čarou asi kilometr, ale v tomto místě nemohl na sestup ani pomyslet, protože svahy pokrývala jednolitá vrstva kovového houští. Postupoval tedy dál a stále přemýšlel, nemá-li se pokusit sestoupit do kaňonu někde blíž než na určeném místě, ke kterému by musel jít nejméně čtyři hodiny. I kdyby se mu podařilo vrátit se k vozu a odjet, musel počítat s dalšími pěti hodinami na zpáteční cestu — a kolik času mu zabere jen sestup do kaňonu, o hledání už ani nemluvě?
Najednou mu celý plán připadal naprosto absurdní. Bylo to prostě stejně marné jako heroické gesto, kterým jej Horpach obětoval, aby uklidnil vlastní svědomí. Na okamžik se ho zmocnila zuřivost — dal se obelstít jako usmrkánek, všechno přece určil astrogátor předem — že téměř nevnímal okolí. Potom pomalu ochladí. Není návratu, opakoval si, zkusím to. Jestliže se mi nepodaří sestoupit, nenajdu-li nikoho do tří hodin, vrátím se.
Bylo sedm hodin patnáct minut. Snažil se jít dlouhým a pravidelným krokem, ne však rychle, protože spotřeba kyslíku při námaze prudce stoupala. Kompas si připevnil k zápěstí pravé ruky, aby neztratil směr. Několikrát však musel obcházet rozsedliny s kolmými svahy. Přitažlivost byla na Regis mnohem menší než na Zemi, což mu poskytovalo určitou volnost pohybu i v tomto obtížném terénu. Slunce stoupalo. Jeho sluch, přivyklý neustálému doprovodu všech zvuků, které jej jako ochranná bariéra obklopovaly při dosavadních výpravách, mu připadal jakoby obnažený a neobvykle ostrý. Jen občas zaslechl rytmický zpěv sondy, mnohem slabší než dřív. Každý závan větru, rozrážející se o skalní břity, jitřil jeho pozornost. Připadalo mu totiž, že v něm slyší slabé hučení, které si tak dobře pamatoval. Pomalu si zvykl na záludnost cesty a získal tak volnost k přemýšlení, protože přecházel z balvanu na balvan automaticky. V kapse měl krokoměr; nechtěl se dívat na jeho ciferník příliš brzy, rozhodl se, že to učiní teprve za hodinu. Nevydržel to však a vyňal přístroj podobný hodinkám dříve. Bylo to bolestné zklamání: neurazil ani tři kilometry. Musel zdolávat výšku a to zpomalovalo pochod. Tedy ne tři, ani čtyři hodiny, ale přinejmenším šest…, pomyslel si. Vyňal mapu, poklekl a orientoval se podruhé. Kaňon ležel asi sedm či osm set metrů na východ. Rohan se pohyboval celou dobu přibližně rovnoběžně s jeho horním okrajem. V jednom místě černé houští na svahu rozdělovala černá klikatá mezera, pravděpodobně koryto vyschlého potoka. Snažil se toto místo nalézt. Klečel v poryvech větru, který mu svištěl nad hlavou, a chvíli váhal. Pak nerozhodně vstal, mechanicky vstrčil mapu do kapsy a vykročil kolmo na směr dosavadní cesty. Mířil přímo ke kaňonu.
Blížil se k mlčícím rozervaným skalám s pocitem, že se může pod ním každou chvíli rozestoupit země. Zachvátil ho hrozný strach, postupoval však kupředu a pravidelně pohyboval rukama, které byly tak strašně prázdné. Náhle se zastavil a ohlédl se do pouště, kde stál Nepřemožitelný. Nemohl jej vidět, koráb byl za obzorem. Věděl to, ale hleděl do rudého nebe na horizontu, které pomalu zahalovaly chomáčky oblak. Zpěv sondy byl tak slabý, že si nebyl jist, zda to není jen přelud. Proč Nepřemožitelný mlčí?
Proto, že ti už nemá co říci, odpověděl sám sobě. Byl teď u erozí rozežraných skal, které se podobaly groteskním sochám. Kaňon se před ním rozevřel jako ohromný příkop plný tmy, paprsky slunce nedosahovaly ještě ani do poloviny černých stěn. Místy pronikaly kartáčovitou houštinou skalní jehly, bílé jako vápno. Jediným pohledem přehlédl celý ohromný prostor až po kamenité dno v hloubce půldruhého kilometru, a cítil se tak zranitelný, tak bezradný, že instinktivně poklekl, aby se přitiskl ke kamenům a stal se tak jakoby jedním z nich. Bylo to nesmyslné, nehrozilo mu přece, že bude zpozorován. To, čeho se musel obávat, nemělo oči. Ležel na mírně zahřáté kamenné desce a hleděl dolů. Fotogrammetrická mapa poskytovala neužitečné údaje, protože zachycovala terén z ptačí perspektivy, s velkým kolmým zkreslením. Sestup úzkou průrvou mezi dvěma masivy černého křoví nepřicházel v úvahu. Musel by mít ne pětadvacetimetrové, ale nejméně stometrové lano a ještě by potřeboval skoby a cepín. Neměl však nic, nebyl vybaven na horolezeckou túru. Těsný žlab se svažoval zpočátku dosti mírně, potom se ztrácel z očí pod skalním převisem a objevoval se hluboko dole. Napadla ho nesmyslná myšlenka, že kdyby měl padák…
Vytrvale prohlížel svahy v obou směrech od místa, na kterém ležel přitisknut k velikému hřibovitému balvanu. Teprve teď pocítil, že z hluboké propasti, která se pod ním rozevírá, stoupá lehký proud zahřátého vzduchu. Houština byla akumulátorem slunečních paprsků. Také obrys protilehlého svahu se mírně chvěl. Když přesunul pohled na jih, objevil vrcholy sloupů, které tvořily skalní bránu na místě katastrofy. Nepoznal by je, nebýt toho, že na rozdíl od ostatních skal byly úplně černé a leskly se jako pokryty silnou glazurou — jejich povrch musel při utkání Kyklopa s mrakem vařit… Ze svého stanoviště nemohl postřehnout na dně kaňonu ani transportéry ani stopy atomové exploze. Tak ležel a náhle ho zachvátilo zoufalství: musí sestoupit dolů a cesta neexistuje. Namísto úlevy, že se může vrátit a oznámit astrogátorovi, že udělal, co mohl, mu napadlo řešení.
Vstal. Jakýsi pohyb v hloubi kaňonu, který postřehl koutkem oka, ho přiměl lehnout na kamení, ale znovu se narovnal. Budu-li každou chvíli padat k zemi, pořídím málo…, pomyslel si. Postupoval nyní po skalním hřebenu a hledal průchod; každých několik set metrů se nakláněl nad hlubinu a viděl stále stejný obraz — tam, kde byl svah mírný, byl pokryt černým houštím, na holých místech spadal kolmo. Jednou uvolnil nohou kámen, který letěl dolů a strhl s sebou další. Malá lavina s rachotem udeřila do huňaté stěny asi sto metrů pod ním; vyplazila se odtud stužka lesklého dýmu, ve vzduchu se rozvinula a chvíli tak setrvávala, jako by pozorovala okolí; asi za minutu zřídla a nehlučně se vsákla do lesklého houští.