„Spolehlivý muž,“ řekl Norry a díval se, jak gardista odchází. „Afrim Hansard. Sloužil věrně tvé matce a umí držet ústa zavřená.“
„Řetězy?“ zeptala se Elain.
„Tohle je Samwil Hark, má paní,“ vysvětloval Norry a prohlížel si muže s jistou zvědavostí, jako by to bylo neznámé či podivné zvíře, „pozoruhodně úspěšný zlodějíček. Gardisté ho chytili jenom díky tomu, že ho jiný lump… ehm… ‚práskl‘, jak se říká na ulici, v naději, že dostane nižší trest za třetí případ ozbrojené loupeže.“ Zloděj by o něco takového usiloval. Nejenže bylo bičování delší, ale zlodějský cejch vypálený na čelo by bylo mnohem těžší zamaskovat či skrýt, než cejch na palci za druhý přestupek. „Každý, komu se dařilo vyhýbat se polapení tak dlouho, jako tady panu Harkovi, by měl být schopný splnit úkol, jakým ho chci pověřit.“
„Jsem nevinnej, má paní.“ Hark se dotkl čela a železné řetězy zachřestily. Nasadil podlézavý úsměv. Mluvil velmi rychle. „Všechno to jsou lži a shoda okolností, tak to je. Jsem dobrej královnin člověk, to jsem. Nosil jsem za bouří barvy tvoji matky, má paní. Ne že bych se účastnil rabování, rozuměj. Jsem úředník, když mám práci, kterou teď zrovna nemám. Ale nosil jsem její barvy na čapce, aby je každej viděl.“ Pouto bylo plné Birgittina skepticismu.
„V pokojích pana Harka byly truhlice plné hladce odříznutých měšců,“ pokračoval první úředník. „Jsou jich tisíce, má paní. Doslova tisíce. Nejspíš by mohl litovat, že si schovával… ehm… trofeje. Většina zlodějů má dost rozumu, aby se měšce co nejdřív zbavila.“
„Když nějakej najdu, seberu ho, má paní.“ Hark rozhodil rukama, nakolik mu to řetězy umožňovaly, a pokrčil rameny. Ztělesnění uražené nevinnosti. „Možná to bylo hloupý, ale nemyslel jsem si, že by to vadilo. Akorát neškodnej způsob zábavy, má paní.“
Paní Harfor si hlasitě odfrkla a tvářila se nesouhlasně. Harkovi se podařilo vypadat ještě ublíženěji.
„V jeho pokoji také byly mince v hodnotě přes sto dvacet zlatých korun, ukryté pod prkny v podlaze, ve výklencích ve zdech, za trámy, všude. Jeho ospravedlnění je,“ Norry zvedl hlas, když Hark opět otevřel ústa, „že nevěří bankéřům. Tvrdí, že peníze jsou dědictví po staré tetě ze Čtverkrálí. Já tedy osobně pochybuju, že by soudce ve Čtverkrálí takové dědictví zapsal. Soudce, který soudí jeho případ, zřejmě překvapilo, že se dědictví registruje.“ Harkův úsměv poněkud pohasl. „Prý pracoval pro kupce Wilbina Saemse až do jeho smrti před čtyřmi měsíci, ale dcera pana Saemse udržuje obchod v chodu a ani ona, ani ostatní úředníci si na žádného Samwila Harka nevzpomínají.“
„Nenáviděj mě, tak to je, má paní,“ namítl mrzutě Hark. Tiskl řetěz kolem rukou. „Sbíral jsem důkazy, jak kradou dobrýmu pánovi jeho vlastní dcera, jen si to představ! – akorát že umřel dřív, než jsem mu to mohl předat, a mně vyhodili na ulici bez doporučení a bez měďáku, tak je to. Spálili, co jsem nasbíral, a mě spráskali a vyhodili.“
Elain si zamyšleně poklepávala prstem na bradu. „Úředník, říkáš. Většina úředníků mluví lip než ty, pane Harku, ale dám ti možnost podat důkazy svého tvrzení. Poslal bys pro psací náčiní, pane Norry?“
Norry se pousmál. Jak dokázal, že i jeho úsměv vypadal suše? „Není třeba, má paní. Soudce měl stejný nápad.“ Poprvé, co ho viděla, vyndal ze složky, již si tiskl na prsa, list papíru. Měla dojem, že by měly zaznít trouby! Harkův úsměv zmizel docela. Sledoval list, který Norry předal Elain.
Stačil jediný pohled. Necelou polovinu stránky pokrývalo pár nerovných řádků, písmena byla nahuštěná a neohrabaná. Jen pár slov se dalo přečíst, a to jen stěží.
„Tohle není ruka úředníka,“ zamumlala. Vrátila papír Norrymu a snažila se zachovat přísný výraz. Viděla, jak máti soudila. Morgasa dokázala vypadat nesmiřitelně. „Obávám se, pane Harku, že budeš sedět v cele, dokud nebude možné vyslechnout soudce ve Čtverkrálí, a brzy nato budeš viset.“ Hark kroutil rty a zvedl ruku k hrdlu, jako by už cítil oprátku. „Pokud ovšem nebudeš souhlasit, že pro mě budeš sledovat jednoho muže. Pokud mi řekneš, kam v noci chodi, tak místo oběšení půjdeš do vyhnanství v Baerlonu. A tam by bylo moudré, kdyby sis našel novou práci. Guvernér o tobě bude vědět.“
Najednou se Hark zase usmíval. „Ovšem, má paní. Jsem nevinnej, ale chápu, že jsou věci proti mně, to jo. Budu sledovat toho chlapa, co chceš. Byl jsem člověk tvý matky, to jsem byl, a jsem i tvůj člověk. Věmej, to jsem, má paní, věmej, i když pro to trpím.“
Birgitte opovržlivě frkla.
„Zařiď, ať pan Hark vidí Mellara bez toho, aby on viděl jej, Birgitte.“ Muž byl obyčejný, ale nemělo smysl riskovat. „A potom ho pusť.“ Hark vypadal, že je mu do tance, i přes okovy. „Ale nejdřív… Vidíš tohle, pane Harku?“ Zvedla pravou ruku, aby mu neunikl prsten s Velkým hadem. „Možná jsi slyšel, že jsem Aes Sedai.“ S jedinou silou již v sobě bylo snadné setkat tkanivo ducha. „Je to pravda.“ Tkanivo položila na Harkovy přezky na botách, na kabát a na spodky, bylo to něco jako strážcovské pouto, i když mnohem jednodušší. Ze šatů a bot vyprchá za pár týdnů, přinejlepším za měsíc, ale kov hledač udrží navěky. „Položila jsem na tebe tkanivo, pane Harku. Teď tě najdou kdekoliv.“ Popravdě by ho dokázala najít jenom ona – hledač byl vyladěný na toho, kdo jej setkal – ale nebyl důvod mu to říkat. „Hlavně ať jsi opravdu věrný.“
Harkovi zamrzl úsměv na tváři. Na čele se mu zaperlil pot. Když Birgitte došla ke dveřím, zavolala Hansarda a přikázala mu, ať Harka odvede a dá na něj pozor, Hark se zapotácel a byl by upadl, kdyby mu gardista nepomohl z místnosti.
„Obávám se, že jsem právě dala Mellarovi šestou oběť,“ zamumlala Elain. „Ten těžko dokáže sledovat vlastní stín, aby u toho nezakopl.“ Ale nelitovala ani tak Harkovy smrti, protože ten by jinak stejně visel. „Chci osobu, která mi toho zatraceného chlapa nasadila do paláce. Chci je tolik, až mě z toho bolí zuby!“ Palác byl prošpikovaný špehy – Reene jich kromě Skellita odhalila tucet, i když věřila, že jsou všichni – ale ten, kdo poslal Mellara, aby ji špehoval nebo unesl, byl horší než ostatní. Zařídil, aby umírali lidé, nebo je sám zabil, aby tohle místo získal. Že si ti muži mysleli, že mají zabíty’z, neznamenalo žádný rozdíl. Vražda je vražda.
„Věř mi, má paní,“ řekl Norry a položil si prst na nos. „Zloději jsou… ehm… od přírody nenápadní, přesto zřídkakdy vydrží déle. Dřív nebo později uříznou měšec někomu rychlejšímu, než jsou sami, někomu, kdo nebude čekat na gardu.“ Udělal rychlý pohyb, jako by někoho bodal. „Hark vydržel přinejmenším dvacet let. Značný počet měšců v jeho… ehm… sbírce bylo s vyšitou děkovnou modlitbou za konec aielské války. Ty vyšly z módy rychle, co si vzpomínám.“
Birgitte se posadila na lenoch vedlejšího křesla a založila si ruce. „Mohla bych Mellara zatknout,“ poznamenala tiše, „a poslat ho k výslechu. Potom bys Harka nepotřebovala.“
„Špatný vtip, má paní, jestli to tak smím říct,“ pronesla paní Harfor škrobeně a pan Norry zároveň řekclass="underline" „To by bylo… ehm… protizákonné, má paní.“
Birgitte vyskočila a z pouta se neslo rozhořčení. „Krev a zatracenej popel! Víme, že je prohnilej jako měsíc stará ryba!“
„Ne.“ Elain si povzdechla a snažila se necítit také rozhořčení. „Máme podezření, ne důkaz. Těch pět mohlo narazit na zloděje. Potřebujeme důkazy. Máti často říkávala: ‚Královna se musí řídit zákony, které vydává, jinak žádný zákon není?‘ Nezačnu tím, že poruším zákon.“ S pouta se neslo něco… umíněného. Upřela na Birgitte přísný pohled. „Ani ty ne. Rozumíš mi, Birgitte Trahelion? Ani ty ne.“