K jejímu překvapení umíněnost pomalu zmizela a nahradilo ji zklamání. „Byl to jenom návrh,“ zamulala Birgitte.
Elain by ráda věděla, jak to udělala a jak to udělat znovu – Birgitte občas pochybovala, která z nich dvou velí – když do místnosti vklouzla Deni Colford a odkašlala si, aby upoutala pozornost. Podsaditá žena měla na opasku pověšený meč a na druhé straně dlouhý, mosazí obitý obušek a vypadala tu nemístně. S mečem se zlepšovala, ale stále dávala přednost obušku, který používala, aby v zájezdní hospodě udržela pořádek. „Přišel sluha se zprávou, že dorazila urozená paní Dyelin, má paní, a bude ti k službám, jakmile se dá do pořádku.“
„Pošli urozené paní Dyelin zprávu, že se sejdeme v Mapovém sále.“ Elain pocítila příval naděje. Aspoň by mohla uslyšet nějakou dobrou zprávu.
17
Bronzový medvěd
Opustila paní Harfor a pana Norryho a dychtivě vyrazila do Mapového sálu, stále držíc saidar. Dychtivě, ale ne uspěchaně. Deni a tři gardistky šly před ní a rozhlížely se, jak neustále pátraly po hrozbách, a další čtyři dusaly za nimi. Elain pochybovala, že se bude Dyelin mýt dlouho, bez ohledu na to, jaké zprávy přinášela. Světlo dej, aby byly dobré. Birgitte, zamračená, s rukama sepjatýma za zády, zřejmě trucovala, i když si prohlédla každou boční chodbu, jako by z ní čekala útok. Z pouta se nesly obavy. A únava. Elain zapraskaly klouby, jak si zívla, než se dokázala zarazit.
Nechuť vyvolávat řeči nebyly jediným důvodem pro majestátní krok. Na chodbách bylo víc sluhů. Zdvořilost vyžadovala, aby poskytla pokoje v paláci šlechticům, kterým se podařilo dosáhnout města se svými ozbrojenci, z nichž někteří byli vycvičení a každý den se oháněli mečem, kdežto jiné odvolali od pluhu, aby následovali svého pána či paní, a mnozí z nich přijali. Většinou ti, kdo nebydleli v Caemlynu nebo měli hluboko do kapsy. Sedláci a dělníci možná považovali všechny šlechtice za boháče, a většina z nich skutečně bohatá byla, i kdyby jen ve srovnání s nimi, ale náklady vyžadované na udržení postavení a plnění povinností znamenaly, že mnozí počítali stejně pečlivě jako každá hospodyňka. Nevěděla, co udělá s nejnovější várkou. Šlechtici už spali po třech, po čtyřech v posteli, pokud byla větší. Na všech kromě nejužších se mohli vyspat dva, a taky tam spali. Mnoho žen z rodinky se muselo spokojit se slamníkem na podlaze v čeledníku, a díky Světlu, že to jarní počasí umožňovalo.
Vypadalo to, že spousta urozených hostů si vyšla na procházku, a když ji zdravili, musela se zastavit a prohodit s nimi pár slov. Se Sergase Gilbeam, malou a štíhlou v zelených jezdeckých šatech, s tmavými vlasy lehce prokvetlými, která Elain do služby přivedla všech svých dvacet ozbrojenců, a kyselým dědkem Kelwinem Janevorem, šlachovitým, v nenápadně zalátaném tmavém kabátci, jenž jich přivedl deset, mluvila stejně vlídně jako s vytáhlým Barelem Laydenem i zavalitou Anthelle Šarplyn, i když byli hlavami rodů, byť malých. Všichni ji přijeli podpořit s tím, co měli, a žádný se neobrátil zády, když zjistil, jak na tom je. Mnozí se však dnes tvářili znepokojeně. Nikdo o tom nemluvil – všichni jí přáli všechno nejlepší a doufali v rychlou korunovaci a jak jsou poctěni, že můžou jít za ní – ale ve tvářích měli vepsané obavy. Arilinde Branstorm, obvykle tak nadšená, až byste si mysleli, že jejích padesát ozbrojenců zvrátí příliv úplně samo, nebyla jediná, kdo si hryzal ret, a Laerid Traehand, tělnatý a málomluvný a obvykle pevný jako skála, nebyl jediný, kdo se mračil. Dokonce i zprávy o pomoci, kterou přivedl Guybon, vyvolaly jen krátké úsměvy, rychle pohlcené neklidem.
„Co myslíš, slyšeli o té Arymillině sebedůvěře?“ zeptala se v krátké chvilce, kdy neodpovídala na úklony a purklata. „Ne, to by Arilinde nebo Laerida neznepokojilo.“ Ty dva by nezneklidnila ani Arymilla uvnitř hradeb se třiceti tisíci muži.
„To ne,“ souhlasila Birgitte. Rozhlédla se kolem, aby zjistila, kdo kromě gardistek by mohl poslouchat, než pokračovala. „Možná se bojí kvůli tomu, co dělá starosti mně. Když jsme se vraceli, ty jsi nezabloudila. Nebo spíš, někdo tomu pomáhal.“
Elain se zastavila a pronesla pár chvatných slov s prošedivělým párkem v soukenných šatech, jaké by se hodily k blahobytným sedlákům. Sídlo Brannina a Elvain Martanových vypadalo spíš jako velké hospodářství, bylo rozlezlé a bydlelo v něm několik pokolení rodu. Třetinu jejich ozbrojenců tvořili jejich synové, vnukové, synovci a prasynovci. Pouze ti příliš mladí nebo příliš staří na jizdu na koni zůstali doma, aby dohlíželi na polní práce. Doufala, že usmívající se pár příliš nešokovala, když ho vzala tak zkrátka, ale vzápětí už kráčela dál. „Co tím myslíš, že jsem měla pomoc?“ zeptala se.
„Palác je… jiný.“ Chvíli se z pouta nesl zmatek. Birgitte udělala obličej. „Zní to šíleně, já vím, ale jako by ho celý někdo přestavěl podle trochu jinýho návrhu.“ Jedna z gardistek vepředu klopýtla, než se vzpamatovala. „Mám dobrou paměť…“ Birgitte zaváhala a pouto naplnila směsice pocitů, rychle potlačených. Většina jejích vzpomínek na minulé životy zmizela stejně jistě jako loňský sníh. Nezůstalo nic z doby před založením Bílé věže a čtyři životy, jež prožila mezi založením a koncem trollockých válek, se začínaly rozpadat na útržky. Děsilo ji máloco, ale bála se, že přijde i o zbytek, zvláště vzpomínky na Gaidala Caina. „Nikdy nezapomenu cestu, po který jsem už jednou šla,“ pokračovala, „a některý tyhle chodby nejsou stejný jako dřív. Některý chodby se… posunuly. Jiný tady už vůbec nejsou a další jsou nový. Nikdo o tom nemluví, pokud vím, ale myslím, že lidi mlčí hlavně ze strachu, že přicházejí o rozum, a ti mladší se zase bojí, že přijdou o místo.“
„To je—“ Elain zavřela ústa. Očividně to nebylo nemožné. Birgitte nemívala náhlé představy. Narisina neochota opustit komnatu náhle dávala smysl a možná i Reenin dřívější zmatek. Skoro si přála, aby jí opravdu pomotalo myšlení těhotenství. Jenomže jak? „Nejsou to Zaprodanci,“ prohlásila rázně. „Kdyby dokázali něco takového, udělali by to už dávno, i něco horšího… Dobrý den i tobě, urozený pane Aubreme.“
Aubrem Pensenor, hubený, s ostře řezanými rysy a plešatý, kromě bílého prstence kolem hlavy, měl houpat na koleni svoje pravnoučata, ale záda měl rovná a oči jasné. Byl mezi těmi, kdo do Caemlynu dorazili jako první, s téměř stovkou mužů, při první zmínce, že Arymilla Mamě táhne na město a Naean a Elenia ji podporují. Začal vzpomínat na to, jak jel na pomoc její matce při sporu o nástupnictví, dokud Birgitte nezamumlala, že na ni čeká urozená paní Dyelin.
„Ach, v tom případě se ode mě nenech zdržovat, urozená paní,“ pronesl starý pán srdečně. „A vyřiď, prosím, mé pozdravy urozené paní Dyelin. Má tolik práce, že jsem s ní od jejího příchodu do Caemlynu vyměnil stěží dvě slova. Že ji velmi uctivě zdravím.“ Rod Pensenorů byl spojencem Dyelininých Taravinů od nepaměti.
„Nejsou to Zaprodanci,“ promluvila Birgitte, jen co byl Aubrem z doslechu. „Ale co to způsobilo, je teprve první otázka. Stane se to znovu? A pokud ano, budou změny vždycky neškodné? Nebo se jednou probudíme a zjistíme, že jsme v pokoji bez oken nebo bez dveří? A co se stane, když budeš spát v pokoji, který zmizí? Jestli se může ztratit chodba, tak pokoj taky. A co když se nejedná jen o palác? Musíme zjistit, jestli ulice pořád vedou tam, kam vždycky. Co když tady příště nebude kus města?“