„Ty máš opravdu neveselé myšlenky,“ poznamenala Elain sklíčeně. I s jedinou silou v sobě se jí z těchto možností obracel žaludek.
Birgitte si pohladila čtyři zlaté uzly na rameni červeného kabátce s bílým límcem. „Přišly s tímhle.“ Kupodivu se z pouta neslo míň obav, než když o tom mluvila. Elain doufala, že si nemyslí, že má odpovědi. Ne, to bylo nemožné. Na to ji Birgitte znala až příliš dobře.
„Děsí tě to, Deni?“ zeptala se. „Přiznávám, že mě ano.“
„O nic víc, než je třeba, má paní,“ odvětila mohutná žena, aniž by přestala pozorně sledovat, co leží před nimi. Ostatní šly s rukou na jílci meče, ona na svém obušku. Hlas měla klidný, věcný, stejně jako výraz. „Jednou mi jeden velkej vozka, Eldrin Hackly se jmenoval, málem zlomil vaz. Obvykle nebyl drsnej, ale tu noc byl opilej víc, než je zdrávo. Neměla jsem správnej úhel a můj obušek se mu odrazil od hlavy, aniž by zanechal šrám. To mě vyděsilo víc, protože jsem si byla jistá, že umřu. Tohle je jenom možná, a každej den, co se probudíš, taky můžeš umřít.“
Každý den, co se probudíš, taky můžeš umřít. Existovaly určitě horší způsoby jak pohlížet na život. Přesto se Elain zachvěla. Byla v bezpečí, přinejmenším do narození dětí, ale ostatní už nikoliv.
Dva gardisté u širokých dveří s vyřezávanými lvy do Mapového sálu byli ostřílení hoši, jeden menší a skoro vychrtlý, druhý dost rozložitý, aby vypadal podsaditý, ač byl průměrně vysoký. Nic je viditelně neodlišovalo od ostatních mužů v gardě, ale tuto službu dostávali pouze zkušení šermíři a důvěryhodní muži. Menší kývl Deni a pak se prudce narovnal, když se na něj Birgitte zamračila. Děni se na něj plaše usmála – Deni! plaše! – zatímco dvě gardistky vstoupily kvůli nevyhnutelné prohlídce. Birgitte otevřela ústa, ale Elain jí položila ruku na paži a ona se na ni podívala a potřásla hlavou, až se jí cop pomalu kýval.
„Není to dobrý, když jsou ve službě, Elain. Měli by plnit svoje povinnosti, ne na sebe kulit oči.“ Nezvedla hlas, přesto Deni na kulatých tvářích naskočil ruměnec. Přestala se usmívat a znovu začala sledovat chodbu. Snad to tak bylo lepší, přesto to byla škoda. Někdo by měl mít v životě trochu radosti.
Mapový sál byl druhý největší plesový sál v paláci, prostorný, se čtyřmi krby z červeně žíhaného mramoru, kde pod vyřezávanými římsami hořely menší ohně, klenutým, zlaceným stropem podpíraným sloupy na dva sáhy od bílých mramorových stěn, z nichž byly sundány koberce, a dostatečným počtem kandelábrů se zrcadly, že tu bylo tolik světla, jako by měla místnost okna. Největší část podlahy zabírala podrobná mozaiková mapa Caemlynu, původně položená před více než tisíci lety poté, co bylo dobudováno Nové Město, i když předtím, než se začal rozrůstat Dolní Caemlyn. Dávno před vznikem Andoru, dokonce ještě před Artušem Jestřábí křídlo. Od té doby byla několikrát předělaná, jak dlaždice vybledly nebo byly ošlapané, takže byla každá ulice přesně vyobrazená – přinejmenším dodneška, a Světlo dej, aby tam byly pořád — a přestože bylo během let mnoho budov nahrazeno, i některé z nejmenších uliček se nezměnily oproti tomu, co obrovská mapa ukazovala.
V dohledné budoucnosti se tu však tancovat nebude. Na dlouhých stolech mezi sloupy ležely další mapy, některé dost velké, aby přesahovaly přes okraj, a v policích podél stěn byla hlášení, jež nebyla natolik citlivá, aby je bylo nutné zamykat či uložit do paměti a pak spálit. Na druhém konci stál Birgittin široký psací stůl, téměř celý pokrytý košíky plnými papírů. Jako hlavní kapitán měla vlastní pracovnu, ale jakmile objevila Mapový sál, usoudila, že mapa na podlaze je příliš dobrá, než aby ji nevyužila.
Malé dřevěné, načerveno obarvené kolečko označovalo místo na vnější hradbě, kde byl právě odražen útok. Birgitte ho cestou kolem sebrala a hodila do kulatého košíku na svém stole, jenž jich byl plný. Elain potřásla hlavou. Košík byl malý, ale pokud by naráz došlo k tolika útokům, aby bylo zapotřebí všech značek…
„Má paní Birgitte, mám tu zprávu, o kterou jsi žádala,“ promluvila prošedivělá žena a podávala Birgitte stránku popsanou úhlednými řádky. Na prsou úhledných hnědých šatů měla vyšitého malého Bílého lva. Pět dalších úředníků pokračovalo v práci, až brky skřípaly. Patřili k nejdůvěryhodnějším lidem pana Norryho a paní Harfor osobně prověřila půl tuctu kurýrů v červenobílé livreji, rychlonohých mládenců – vlastně spíš chlapců – kteří stáli u zdi za psacími stoly úředníků. Jeden, hezký mladik, se začal klanět, než se s ruměncem zarazil. Birgitte vyřešila otázku zdvořilostí vůči ní i ostatním šlechticům několika slovy. Nejdřív je práce, a pokud se to nějakému urozenému panákovi nebude libit, může se Mapovému sálu klidně vyhýbat.
„Děkuju, paní Anford. Podívám se na to později. Mohli byste všichni počkat venku, prosím?“
Pani Anford rychle sehnala kurýry a ostatní úředníky do houfu a dala jim jen čas zazátkovat kalamáře a vysát právě napsaný text. Nikdo se netvářil překvapeně. Byli zvyklí, že občas je nutné soukromí. Elain slyšela, jak lidé Mapovému sálu říkají Tajný sál, i když se tu neuchovávalo nic tajného. To bylo všechno zamčené v jejích pokojích.
Zatímco úředníci a kurýři odcházeli, přistoupila Elain k jednomu stolu, na němž mapa ukazovala Caemlyn a okolí na padesát mil kolem dokola. Byla tu zanesená dokonce i Černá věž, čtvereček sedící necelé dvě ligy jižně od města. Nádor na Andoru, aniž by existoval způsob, jak se ho zbavit. Stále občas vysílala skrze průchody oddíly gardistů, aby to tam zkontrolovali, jenomže to místo bylo dost velké, aby mohli mít aša’mané za lubem cokoliv, aniž by to dokázala zjistit. Špendlíky se smaltovanými hlavičkami označovaly osm Arymilliných táborů kolem města a malé kovové figurky různé další tábory. Sokol, jemně vytepaný ze zlata, velký jako její malík, ukazoval, kde jsou Gošienové. Nebo bývali. Už jsou pryč? Strčila si sokolíka do váčku u pasu. Aviendha byla jako sokol. Na druhé straně stolu zvedla Birgitte tázavě obočí.
„Jsou pryč nebo odcházejí,“ vysvětlila jí Elain. Budou návštěvy. Aviendha neodešla nadobro. „Rand je někam poslal. Netuším kam, Světlo ho spal.“
„Říkala jsem si, proč není Aviendha s tebou.“
Elain položila prst na bronzového jezdce na dlaň vysokého, stojícího pár líg západně od města. „Někdo se musí podívat na tábor Davrama Bašereho. Zjistit, jestli Saldejci taky neodcházejí. A Dračí legie jakbysmet.“ Nezáleželo na tom, jestli tu jsou. Do bojů nezasahovali, díky Světlu, a čas, kdy Arymillu brzdil strach z toho, že by mohli, dávno pominul. Jenomže se jí nelíbilo, že se v Andoru děje něco bez jejího vědomí. „Pošli zítra gardisty taky do Černé věže. Ať spočítají, kolik aša’manů uvidí.“
„Takže plánuje velkou bitvu. Další velkou bitvu. Zřejmě proti Seančanům.“ Založila si ruce a zamračila se na mapu. „Zajímalo by mě kde a kdy, akorát že toho prozatím máme sami dost na krku.“
Mapa ukazovala, proč Arymilla tak tlačí na pilu. Kupříkladu severovýchodně od Caemlynu, téměř mimo mapu, ležel bronzový spící medvěd, stočený, s tlapami položenými přes čenich. Skoro dvě stě tisíc mužů, téměř tolik, kolik cvičených mužů mohl do pole postavit celý Andor. Čtyři vládcové z Hraničních států v doprovodu asi tuctu Aes Sedai, které se snažili utajit, pátrali po Randovi z důvodů, jež si nechávali pro sebe. Pokud Elain věděla, Hraniční státy neměly důvod obrátit se proti Randovi – ale Aes Sedai byly něco jiného, zvlášť když byla jejich oddanost nejistá, a dvanáct se blížilo počtu nebezpečnému dokonce i pro něj. Čtyři vládcové částečně odhalili její důvody, proč je pozvala do Andoru, ale přesto se jí dařilo je vodit za nos, pokud šlo o místo Randova pobytu. Naneštěstí Hraničníci překonali všechny povídačky ohledně toho, jak rychle dokážou postupovat, a nyní tam seděli a snažili se najít způsob, jak se nepřiblížit k obleženému městu. To bylo pochopitelné, dokonce chvályhodné. Cizozemská vojska v blízkosti andorských ozbrojenců na andorské půdě by znamenala choulostivou situaci. Vždycky se najde pár horkých hlav. Krveprolití, dokonce válka, může za takových okolností začít až příliš snadno. Přesto bude obchvat Caemlynu obtížný: úzké venkovské cesty proměnily deště v bažiny, takže velké vojsko bude mít značné potíže tudy projít. Elain by si ale přála, aby byli popošli ještě o dalších dvacet, třicet mil blíž ke Caemlynu. Doufala, že touhle dobou by už měla jejich přítomnost jiný účinek. Stále by mít mohla.