Důležitější bylo – pro Arymillu rozhodně, pro ni dost možná – že několik líg pod Černou věží směrem na východ stál stříbrný šermíř s pozvednutou čepelí a stříbrný halapartník, očividně vyrobený rukou stejného stříbrotepce, zase směrem na západ. Luan. Ellorien, Abelle, Aemlyn, Arathelle a Pelivar měli v těchto dvou táborech dohromady téměř šedesát tisíc mužů. Jejich panství a panství šlechticů, již s nimi byli svázáni, musela být téměř vylidněná. V těchto dvou táborech byla poslední tři dny Dyelin a snažila se zjistit jejich záměry.
Hubený gardista otevřel dveře a nechal vstoupit postarší služku s prolamovaným stříbrným podnosem, na němž stály dva vysoké, zlaté džbány na víno a kruh číší z modrého porcelánu Mořského národa. Reene si zřejmě nebyla jistá, kdo tu všechno bude. Křehká žena se pohybovala pomalu, aby těžký podnos nenaklonila a nic nepřevrhla. Elain usměrnila k podnosu prameny vzduchu, ale pak je nechala rozplynout, aniž by je použila. Naznačit, že žena nezvládá svou práci, by bylo urážlivé. S díky se ale téměř rozplývala. Stařena se zeširoka usmála, očividně jí to udělalo radost, a jakmile odložila podnos, předvedla hluboké pukrle.
Dyelin dorazila téměř vzápětí, zosobnění vervy, a služebnou vyhnala, načež se zaškaredila nad obsahem jednoho džbánu – Elain si povzdechla; bezpochyby v něm bylo kozí mléko – a nalila si z druhého. Dyelin očividně omezila svoje umývání na to, že si opláchla obličej a pročísla vlasy, zlaté, prošedivělé, protože tmavošedé jezdecké šaty s velkým, kulatým stříbrným špendlíkem s taravinskou Sovou a dubem na vysokém límci, byly plné skvrn od zaschlého bláta.
„Něco je tady rozhodně špatně,“ prohlásila a zakroužila vínem v poháru, aniž by se napila. Zamračení prohloubilo jemné vrásky v koutcích jejích očí. „V tomhle paláci jsem byla víckrát, než si vzpomenu, a dneska jsem dvakrát zabloudila.“
„Víme o tom,“ sdělila jí Elain a rychleji vysvětlila to málo, na co přišly a co hodlá podniknout. Opožděně setkala ochranu proti odposlouchání a nepřekvapilo ji, když ucítila, jak prořízla saidar. Ať už poslouchal kdokoliv, dostal ťafku. Malou ťafku, protože bylo použito tak málo jediné síly, že to nevycítila. Možná existoval způsob jak příště účinek zesílit. Třeba by to špehy postupně odradilo.
„Takže by se to mohlo stát znovu,“ pravila Dyelin, když Elain skončila. Mluvila klidně, ale olízla si rty a napila se vína, jako by jí náhle vyschlo v ústech. „No. Tedy. Pokud nevíš, co to způsobilo, a nevíš ani, jestli se to stane znovu, co uděláme?“
Elain zírala. Opět si někdo myslel, že má odpovědi, které neměla. Ale tohle znamenalo být královnou. Očekávalo se od vás, že budete mít odpovědi, že je najdete. Tohle znamenalo být Aes Sedai. „Nedokážeme to zarazit, tak s tím budeme žít, Dyelin, a pokusíme se pomoct lidem, aby se příliš nebáli. Oznámím, co se stalo, nakolik to víme, a nechám sestry, aby udělaly totéž. Tak budou lidé vědět, že o tom Aes Sedai vědí, což by je mělo trochu uklidnit. Trochu. Pochopitelně budou pořád vyděšení, ale ne tolik, jako kdybychom neřekly nic a ono se to stalo znovu.“
Připadalo jí to jako chabá snaha, ale Dyelin kupodivu bez váhání souhlasila. „Nenapadá mě nic jiného, co by se dalo dělat. Většina lidí si myslí, že vy Aes Sedai zvládnete cokoliv. Mělo by to stačit, za daných okolností.“
A až si uvědomí, že Aes Sedai nezvládnou všechno, že to ona nezvládne? No, tuhle řeku překročí, až k ní dojde. „Je to dobrá, nebo špatná zpráva?“
Než mohla Dyelin odpovědět, dveře se opět otevřely.
„Dozvěděla jsem se, že se vrátila urozená paní Dyelin. Měla jsi pro nás poslat, Elain. Ještě nejsi královna a mně se nelibí, když přede mnou něco tajíš. Kde je Aviendha?“ Katalyn Haevin, s chladným pohledem, nezvladatelná mladá žena – vlastně ještě holka, dosud nedospělá, i když ji její poručník nechal dělat si, co chce – byla pyšná až po konečky prstů a kulatou bradu držela vysoko zdviženou. Pochopitelně to mohlo být kvůli velkému smaltovanému špendliku s haevinským Modrým medvědem, zdobícím vysoký límec jejích modrých jezdeckých šatů. Začala se k Dyelin chovat uctivě a trochu ostražitě brzy poté, co začala sdílet postel s ní a Sergase, ale u Elain trvala na veškerých výhodách hlavy rodu.
„Všichni jsme to slyšeli,“ řekl Konail Northan. Štíhlý a vysoký, v červeném hedvábném kabátci, s rozesmátýma očima a orlím nosem, právě dospěl, bylo mu pár měsíců po šestnáctých narozeninách. Naparoval se a jílec meče hladil až příliš dychtivě, ale vypadal neškodně. Jen vyzařoval chlapectví, nešťastný rys pro hlavu rodu. „A nemohli jsme se dočkat, až uslyšíme, kdy se k nám připojí Luan s ostatními. Ti dva by byli celou cestu utíkali.“ Prohrábl vlasy dvěma mladším chlapcům, kteří přišli s ním. Perival Mantear a Branlet Gilyard na něj vrhli ponurý pohled a vlasy si zase uhladili. Perival zrudl. Byl malý, ale docela hezký, jako dvanáctiletý byl z nich nejmladší, ale Branlet byl jen o rok starší.
Elain si povzdechla, ale nemohla je požádat, ať vypadnou. Ač to byly v podstatě ještě děti – vzhledem ke Konailově chování je bylo možné všechny považovat za děti – byly to hlavy svých rodů a spolu s Dyelin její nej důležitější spojenci. Ráda by věděla, jak se dozvěděli důvod Dyelininy cesty. To mělo zůstat tajemstvím, dokud se nedozví, s čím Dyelin přichází. Další úkol pro Reene. Nekontrolované klevety, špatné klevety, mohly být stejně nebezpečné jako špehové.
„Kde je Aviendha?“ chtěla vědět Katalyn. Kupodivu ji Aviendha nesmírně zajímala. Vlastně spíš fascinovala. Ze všech věcí chtěla, aby ji Aviendha naučila zacházet s oštěpem!
„No, má paní,“ pravil Konail a šel si nalít víno, „kdy se k nám připojí?“
„Špatná zpráva je, že nepřipojí,“ oznámila Dyelin klidně. „Dobrá zpráva je, že odmítli veškerá pozvání připojit se k Arymille.“ Hlasitě si odkašlala, když se Branlet natáhl pro víno. Chlapec zrudl a vybral si místo toho druhý džbán, jako by to zamýšlel celou dobu. Hlava rodu Gilyardů, i přes meč u boku dosud dítě. Perival také nosil meč, který tahal po podlaze, jak pro něj byl příliš velký, ale on si už kozí mléko nalil. Katalyn si vzala víno a na mladší chlapce se ušklíbla, povýšený úsměv však zmizel, když si všimla, že se na ni Dyelin dívá.