„To je dost velká maličkost, aby se jí dalo říkat dobrá zpráva,“ utrousila Birgitte. „Ať shořím, jestli není. Přinášíš zatracenou vyhladovělou veverku a říkáš tomu hovězí bok.“
„Sžíravá jako obvykle,“ zabručela Dyelin suše. Obě ženy se na sebe mračily; Birgitte zatínala ruce v pěst, Dyelin hladila dýku u pasu.
„Žádné hádky,“ zarazila je Elain ostře. Hněv v poutu pomohl. Občas se bála, že se ty dvě začnou mlátit. „Dneska to vaše hašteření snášet nebudu.“
„Kde je Aviendha?“
„Odešla, Katalyn. Co ještě jsi zjistila, Dyelin?“
„Kam odešla?“
„Pryč,“ odpověděla Elain klidně. Saidar nesaidar, nejradši by té holce vrazila facku. „Dyelin?“
Starší žena se napila vína, aby zakryla, že ukončila souboj pohledů s Birgitte. Postavila se vedle Elain, zvedla stříbrného šermíře, obrátila ho v dlani a zase ho postavila zpátky. „Aemlyn, Arathelle a Pelivar se mě snažili přesvědčit, abych ohlásila nárok na trůn, ale byli méně umínění, než když jsem s nimi mluvila naposledy. Myslím, že už jsem je skoro přesvědčila, že to neudělám.“
„Skoro?“ Birgitte do toho slova vložila celý náklad opovržení. Dyelin si jí významně nevšímala. Elain se zamračila na Birgitte a ta neklidně přešlápla a odešla si pro víno. Velmi uspokojivé. Elain doufala, že ať už dělá správně cokoliv, bude to fungovat i nadále.
„Má paní,“ pronesl Perival s úklonou a natáhl k Elain dva poháry. Podařilo se jí usmát se na oplátku a udělat pukrle, než si pohár vzala. Kozí mléko. Světlo, ale že už ho začínala nesnášet!
„Luan a Abelle byli… vyhýbaví,“ pokračovala Dyelin a mračila se na halapartníka. „Možná se přiklánějí k tobě.“ Ale neznělo to, jako by tomu sama věřila. „Připomněla jsem Luanovi, že mi hned na začátku pomáhal zatknout Naean a Elenii, ale nejspíš to nepomohlo o nic víc než u Pelivara.“
„Takže všichni čekají, až Arymilla vyhraje,“ prohlásila Birgitte prostě. „Pokud přežiješ, přihlásí se k tobě proti ní. A pokud ne, vznese svůj nárok některá z nich. Ellorien má po tobě největší nárok, ne?“ Dyelin se zamračila, ale nepopřela to.
„A Ellorien?“ zeptala se Elain tiše. Byla si jistá, že odpověď už zná. Máti nechala Ellorien zbičovat. Bylo to sice pod Rahvinovým vlivem, ale tomu zřejmě věřil málokdo. Velmi málo lidí věřilo, že Gaebril byl Rahvin.
Dyelin udělala obličej. „Ta ženská má palici jako kámen! Prohlásila nárok mým jménem, jako by si myslela, že to bude k něčemu dobré. Aspoň měla dost rozumu a pochopila, že nebude.“ Elain si všimla, že se nezmínila o nárocích vznesených Ellorieniným jménem. „V každém případě jsem tam nechala Keraille Surtovni a Julanju Fote, aby na ně dohlédly. Pochybuju, že se pohnou, ale pokud ano, hned se to dozvíme.“ Tři ženy z rodinky, které byly zapotřebí, aby vytvořily kruh pro cestování, pozorovaly ze stejného důvodu Hraničníky.
Takže žádné dobré zprávy, bez ohledu na to, jak se to Dyelin snažila podat. Elain doufala, že hrozba Hraničníků přinutí některé rody, aby ji podpořily. Přinejmenším jeden z důvodů, proč jsem jim dovolila překročit hranice Andoru, dosud platí, pomyslela si ponuře. I kdyby nezískala trůn, prokázala Andoru tuto službu. Pokud ta, která trůn získá, všechno pořádně nezpacká. Úplně viděla, jak Arymilla dělá právě tohle. No, Arymilla Růžovou korunu nosit nebude, a basta. Tak nebo tak, bylo nutné ji zastavit.
„Takže to je šest, šest a šest,“ řekla Katalyn. Zamračila se a pohladila dlouhý pečetní prsten na levé ruce. Tvářila se zamyšleně, což pro ni bylo neobvyklé. Obvykle byla co na srdci, to na jazyku, aniž by brala v úvahu okolnosti. „I když se k nám přidají Kandraedové, nebude to stačit.“ Přemýšlela, jestli snad nepřipoutala Haeviny k beznadějnému případu? Naneštěstí nepřipoutala svůj rod tak pevně, aby nebylo možné uzly rozvázat.
„Byl jsem si jistý, že Luan se k nám přidá,“ zamumlal Konail. „I Abelle a Pelivar.“ Napil se vína. „Až porazíme Arymillu, přijdou. Dej na mě.“
„Ale na co myslí?“ chtěl vědět Branlet. „Snaží se začít válku se třemi stranami?“ Hlas mu v polovině přeskočil ze sopránu na bas a on zrudl jako rak. Zabořil obličej do poháru, ale zašklebil se. Očividně měl kozí mléko rád stejně jako Elain.
„Jde o ty Hraničníky.“ Perivalův hlas zněl pištivě, ale mluvil sebejistě. „Drží se zpátky, protože ať vyhraje kdokoliv, bude nutné to vyřešit s nimi.“ Zvedl medvěda a potěžkával ho, jako by mu jeho váha mohla poskytnout odpovědi. „Jenom nechápu, proč nás vůbec napadli. Jsme od Hraničních států hodně daleko. A proč netáhnou dál a nezaútočí na Caemlyn? Arymillu by smetli a pochybuju, že je bychom zadrželi stejně snadno jako ji. Tak proč tu jsou?“
Konail ho s úsměvem poplácal po rameni. „Tak to bude náramná bitva, až budeme stát proti Hraničníkům. Ten den bude moct být Andor hrdý na northanské Orly a mantearskou Kovadlinu, co?“ Perival kývl, ale nevypadal, že ho ta vyhlídka těší. Konaila ovšem těšila zcela určitě.
Elain si vyměnila pohled s Dyelin a Birgitte. Obě se tvářily ohromeně. Elain taky žasla. Druhé dvě ženy to samozřejmě věděly, ale malý Perival málem odhalil tajemství, jež bylo třeba zachovat. I jiní by mohli nakonec přijít na to, že Hraničníci mají donutit rody, aby se k ní připojily, ale nesmělo se jim to potvrdit.
„Luan a ostatní poslali k Arymille žádost o příměří, dokud se Hraničníci nevrátí zpátky,“ poznamenala Dyelin po chvíli. „Požádala o čas na rozmyšlenou. Nakolik to dokážu spočítat, bylo to v době, kdy začala zesilovat úsilí dobýt hradby. Pořád tvrdí, že to zvažuje.“
„Kromě ostatních věcí,“ vyhrkla Katalyn ohnivě, „to ukazuje, proč si Arymilla trůn nezaslouží. Klade vlastní ctižádost nad bezpečí Andoru. Luan a ostatní musejí být hlupáci, že to nevidí.“
„Nejsou hlupáci,“ namítla Dyelin. „Jenom lidé, kteří si myslí, že vidí budoucnost lépe, než tomu ve skutečnosti je.“
A co když tu budoucnost nevidíme jasně my dvě s Dyelin? pomyslela si Elain. Aby zachránila Andor, byla by podpořila Dyelin. Neudělala by to ráda, ale aby ušetřila andorskou krev, udělala by to. Dyelin by měla podporu deseti rodů, víc než deseti. Dokonce i Danine Kandraed by se nakonec možná odhodlala ji podpořit. Jenomže Dyelin nechtěla být královnou. Věřila, že Růžovou korunu má nosit Elain. Elain tomu věřila taky. Ale co jestli se mýlí? Nenapadlo ji to poprvé, ale teď, při pohledu na mapu, se všemi těmi zprávami, se toho pocitu nemohla zbavit.
Ten večer, po večeři pozoruhodné jen kvůli překvapení v podobě maličkých jahůdek, seděla ve svém velkém obývacím pokoji a četla si. Snažila se číst. V kůži vázaná kniha byly dějiny Andoru, jako většina věcí, jež poslední dobou četla. Bylo nutné číst co nejvíc, aby získala skutečnou verzi pravdy, ověřenou. Například kniha poprvé vydaná za vlády dané vládkyně se nikdy nezmiňovala o jejích přehmatech či o přehmatech bezprostředních předchůdkyň, pokud byly z jejího rodu. Musíte číst knihy napsané za vlády Trakandů, abyste se dozvěděli o mantearských omylech, a knihy napsané pod Manteary, abyste se dozvěděli o norwelynských chybách. Z chyb jiných se mohla poučit, aby je neudělala sama. Máti to měla jako první lekci.
Jenomže se nedokázala soustředit. Často jen zírala na stránku, aniž by viděla jediné slovo, myslela na svou sestru nebo začala něco říkat Aviendze, než si uvědomila, že tu není. Cítila se velice osamělá, což bylo směšné. V rohu stála Sefanie pro případ, že by něco chtěla. Za dveřmi do pokojů stálo osm gardistek a jedna z nich, Yurith Azeri, byla vynikající řečnice, vzdělaná žena, i když o své minulosti nemluvila. Žádná z nich však nebyla Aviendha.