Když do místnosti vplula Vandene následovaná Kirstian a Zaryou, byla to skoro úleva. Ženy v bílém se pokorně zastavily hned za dveřmi. Bledá Kirstian, nedotčená holí přísah, vypadala na střední věk. Zarya, se šikmýma očima a orlím nosem, ještě mladší. Měla něco zabaleného v bílé osušce.
„Odpusť, že vyrušuju,“ začala Vandene a zamračila se. Bělovlasá zelená působila dojmem vysokého stáří i přes bezvěké aessedaiovské rysy. Ty mohly vypadat na dvacet či na čtyřicet nebo cokoliv mezi tím: jako by se měnily během okamžení. Snad to bylo jejíma tmavýma očima, zářícíma, hlubokýma a ztrápenýma, které toho viděly příliš. Taky se kolem ní vznášela únava. Záda měla rovná, ale vypadala vyčerpaně. „Pochopitelně mi do toho nic není,“ pokračovala opatrně, „ale existuje důvod, proč držíš tolik jediné síly? Myslela jsem, že musíš tkát něco velmi složitého, když jsem tě na chodbě ucítila.“
Elain si polekaně uvědomila, že drží skoro tolik saidaru, kolik ho bezpečně zvládne. Jak se to stalo? Nevzpomínala si, že by natáhla hlouběji. Honem pravý zdroj propustila, a naplnila ji lítost, když se jediná síla vytratila a svět se stal opět… obyčejným. A okamžitě ji nálada odskočila do strany.
„Nevyrušuješ,“ prohlásila nevrle a odložila knihu na stůl před sebou. Stejně nepřečetla ani tři stránky.
„Smím tedy zajistit soukromí?“
Elain krátce kývla – té ženské není vůbec nic do toho, kolik jediné síly drží! Znala protokoly stejně dobře jako Elain, možná lépe – a řekla Sefanii, ať počká v předpokoji, zatímco Vandene setkávala ochranu proti odposlouchávání.
Ochrana neochrana, Vandene počkala, až se za služkou zavřou dveře, než promluvila. „Reanne Korly je mrtvá, Elain.“
„Ach, Světlo, ne!“ Hněv se proměnil ve vzlyky. Honem sebrala krajkový kapesníček, aby si osušila slzy, které se jí řinuly po lících. Ta prokletá změna nálady fungovala, nicméně Reanne si slzy určitě zasloužila. Tolik se chtěla stát zelenou. „Jak?“ Světlo ji spal, kéž by dokázala přestat blekotat!
Vandene žádné slzy necedila. Možná už žádné neměla. „Někdo ji udusil jedinou silou. Ten, kdo to udělal, použil mnohem víc, než bylo zapotřebí. Zbytky saidaru na ní i v pokoji, kde ji našli, byly značné. Vražedkyně si chtěla být jistá, že nikomu neunikne, jak zemřela.“
„To nedává smysl, Vandene.“
„Snad dává. Zaryo?“
Saldejka položila balíček na stůl a rozbalila ho. Objevila se dřevěná panenka s pohyblivými klouby. Byla velice stará, jednoduché šatičky byly roztřepené, barva na obličejíku se loupala, jedno oko chybělo a pryč byla polovina dlouhých tmavých vlasů.
„Tohle patřilo Mirane Larinen,“ vysvětlovala Zarya. „Derys Nermala to našla za skříní.“
„Neumím si představit, že by tam Mirane nechala panenku, pokud by měla něco společného s Reanninou smrtí,“ namítla Elain a otřela si oči. Mirane byla jedna z žen z rodinky, které utekly.
„Jenom tohle,“ odpověděla Vandene. „Když Mirane odešla do věže, schovala tuhle panenku venku, protože slyšela, že všechno, co jí patří, spálí. Když ji vyhodili, vyzvedla si ji a neustále ji nosila u sebe. Neustále. Ale měla jeden vrtoch. Kdykoliv se na chvíli zastavila, panenku zase schovala. Neptej se mě proč. Ale neutekla by bez ní, nenechala by ji tady.“
Elain si stále otírala oči. Narovnala se v křesle. Už jenom fňukala, ale slzy jí tekly stále. „Takže Mirane neutekla. Zavraždili ji a… zbavili se těla.“ Ohavný způsob, jak to podat. „A co ty druhé, co myslíš? Všechny?“
Vandene kývla a útlá ramena jí na okamžik poklesla. „Velmi se toho obávám,“ připustila a napřímila se. „Předpokládám, že mezi věcmi, které tu nechaly, zůstaly stopy, vzácné upomínky, jako tahle panenka, oblíbený šperk. Vražedkyně chtěla, abychom si myslely, že svoje zločiny chytře skrývá, ale nebyla dost chytrá, jenomže my nebyly dost chytré, abychom ty stopy našly, a tak usoudila, že bude otevřenější.“
„Aby přinutila ženy z rodinky uprchnout,“ zamumlala Elain. Sice by ji to neochromilo, ale upadla by opět do spárů hledaček větru, a ty začínaly být zlé. „Kolik z nich to ví?“
„Touhle dobou už všechny, hádám,“ prohlásila Vandene suše. „Zarya řekla Derys, ať mlčí, ale ta ženská má příliš ráda zvuk vlastního hlasu.“
„Tohle je zřejmě namířené proti mně, pomáhá to Arymille získat trůn, ale proč by to mělo nějakou černou sestru zajímat? Nemyslím, že máme mezi sebou dvě vražedkyně. To aspoň zodpovídá otázku Merilille. Promluv se Sumeko a Alise, Vandene. Dokážou zajistit, aby ostatní nezpanikařily.“ Sumeko byla druhá po Reanne podle hierarchie rodinky, a i když Alise stála mnohem níž, byla to žena s velkým vlivem. „Odteď nezůstane žádná z nich sama, nikdy. Přinejmenším dvě pohromadě, tři nebo čtyři by byly lepší. A varuj je, ať si dávají pozor na Kareane a Sareithu.“
„Jsem proti tomu,“ vyhrkla Vandene. „Ve skupinkách by měly být v bezpečí, a Kareane se Sareithou by se o tom doslechly. Varovat před Aes Sedai? Rodinka by se prozradila okamžitě.“ Kirstian a Zarya vážně kývly.
Elain po chvíli váhavě souhlasila se zachováním tajemství. Rodinka by měla být ve skupinkách v bezpečí. „Ať se Chanelle dozví o Reanne a ostatních. Neumím si představit, že by hledačky větru byly v nebezpečí – kdybych přišla o ně, neuškodilo by mi to tolik jako ztráta rodinky – ale nebylo by skvělé, kdyby se rozhodly odejít?“
Nečekala, že to udělají – Chanelle se bála vrátit k Mořskému národu s nesplněnou dohodou – přesto by to bylo světlý bod v jinak bídném dni. Aspoň že ho už těžko mohlo něco zhoršit. Z toho pomyšlení ji zamrazilo. Světlo dej, ať ho nic nezhorší.
Arymilla odstrčila s úšklebkem talíř s dušeným masem. Dostala na výběr, v čí posteli stráví dnešní noc – teď to vybírala její služka Arlene, věděla, co má paní ráda – a aspoň čekala slušné jídlo, ale skopové bylo tučné a rozhodně se začínalo kazit. Poslední dobou to bylo stále častější. Tentokrát nechá kuchaře zbičovat! Nebyla si jistá, který tábor ho zaměstnává, jenom že má být nejlepší, co je k mání – nejlepší! – ale na tom nezáleželo. Nechá ho zbičovat jako odstrašující případ. A pak ho samozřejmě pošle pryč. Kuchaři se poté, co ho potrestáte, nedá věřit.
Nálada ve stanu nebyla zdaleka veselá. Několik šlechticů v táboře doufalo, že je pozve, aby s ní povečeřeli, ale žádný neměl dost vysoké postavení. Začínala litovat, že si jich pár nepozvala, i když by to byli Naeanini nebo Eleniini lidé. Mohli by být zábavní. Její nejbližší spojenci u stolu společně, a přesto byste si mohli myslet, že je to pohřební hostina. Jistě, starý hubený Nasin, s rozcuchanými prořídlými, bílými vlasy, se cpal jako nezavřený a očividně si nevšiml, že je maso zkažené, a přitom ji otcovsky poplácával po ruce. Ona se na něj usmívala jako poslušná dcera. Ten hlupák měl jeden ze svých květinami vyšívaných kabátců. Vypadal skoro jako ženský župan! Spokojeně směřoval chlípné pohledy přes stůl na Elenii. Žena s medovými vlasy sebou pokaždé trhla a liščí obličej jí zbledl. Ovládala Sarandy, jako by byla hlavou rodu místo svého manžela, ale bála se, že na ni Arymilla pustí Nasina. Ta hrozba už nebyla zapotřebí, ale bylo dobré mít ji po ruce. Ano, Nasin byl se svým marným naháněním Elenie docela spokojený, ale ostatní byli zachmuření. Jídla se téměř nedotkli a nechávali si od jejích sluhů dolévat víno. Arymilla nikdy nevěřila sluhům jiných lidí. Aspoň že víno se nezkazilo.