Rand vrátil kozinkový váček s tabákem do kapsy, zašel ke krbu a mosaznými kleštičkami si vyndal hořící dubovou třísku, aby si mohl zapálit fajfku. Doufal, že to nikdo nebude považovat za divné. Vyhýbal se usměrňování, pokud to nebylo nezbytně nutné, zvlášť pokud u toho byl někdo jiný – závratě, které ho postihly, když to udělal, bylo těžké zamaskovat – ale nikdo se o tom doposud nezmínil. S poryvem větru se ozvalo skřípění, jako by se větve stromů otiraly o okna. Představivost. Nejbližší stromy byly přes pole, půl míle daleko.
Loial si přinesl židli s vyřezávaným révovým vzorem z mistnosti pro ogiery, takže měl kolena v úrovni stolu a musel se hodně předklánět, aby mohl psát do svého v kůži vázaného notesu. Knížečka na něj byla malá, vešla se mu do jedné z prostorných kapes kabátu, ale stále byla větší než většina lidských knih, co kdy Rand viděl. Na horním rtu měl Loial jemné chmýří a něco dokonce i pod bradou. Snažil se o kníry a bradku, i když po pár týdnech to zatím na příliš úspěšný pokus věru nevypadalo.
„Ale neřekl jsi mi skoro nic užitečného,“ stěžoval si ogier dunivě. Štětičky na uších měl svěšené. Přesto si otíral ocelový hrot pera z leštěného dřeva. Pero bylo tlustší než Randův palec a dost dlouhé, aby vypadalo tenké, a do Loialových tlustých prstů dokonale zapadalo. „Nezmínil ses o hrdinství, pokud nešlo o někoho jiného. Od tebe to všechno zní tak všedně. Když tě slyším vyprávět, byl pád Illianu asi stejně vzrušující jako dívat se na tkadlenu, jak si opravuje stav. A očištění pravého zdroje? S Nyneivou jste se propojili, pak jste si sedli a usměrňovali, zatímco všichni ostatní bojovali se Zaprodanci. Dokonce i Nyneiva mi pověděla víc, a to tvrdí, že si skoro nic nepamatuje.“
Nyneiva, se všemi svými šperkovými ter’angrialy a podivným angrialem v podobě náramku a prstenů, si poposedla v křesle před druhým krbem, ale pak se znovu zadívala na Alivii. Každou chvíli se ohlédla k oknu a zatahala se za silný cop, ale většinou se soustředila na žlutovlasou Seančanku. Ta stála na stráži u dveří a pobaveně se usmívala. Bývalá damane věděla, co Nyneivina výstavka znamená pro ni. Z orlích očí jí však ani na chvíli nezmizelo soustředění. To se stávalo málokdy, co jí v Caemlynu sundali obojek. Dvě Děvy dřepěly na patách a hrály kolíbku. Harilin ze Železné hory Taardadů a Enaila z Džarra Čareenů stavěly na odiv vlastní věci. Šufu měly ovinutou kolem hlavy a černým závojem jim visel na prsa, na zádech měly v postroji přidržujícím pouzdro s lukem zastrčené tři nebo čtyři oštěpy a na podlaze vedle sebe položené kožené puklíře. V zámku bylo padesát Děv, několik z nich šaidských, a všechny byly připravené v okamžení začít tancovat s oštěpy. Možná s ním. Zřejmě byly rozervané mezi radostí, že ho opět můžou hlídat, a nespokojeností kvůli tomu, jak dlouho se jim vyhýbal.
On sám se na žádnou nedokázal podívat, aniž by si nezačal v duchu odříkávat seznam žen, které kvůli němu zemřely, žen, které zabil. Moirain Damodredovna. Ta hlavně. Její jméno měl vepsané v lebce ohnivým písmem. Liah z Kosaida Čareen, Sendara ze Železné hory Taardadů, Lamelle z Kouřové vody Miagomů, Andhilin z Červené soli Gošienů, Desora z Musara Reynů… Tolik jmen. Někdy se probudil uprostřed noci a mumlal si ten seznam. Min ho objímala a utěšovala ho jako malé dítě. Vždycky jí řekl, že mu nic není a chce zase spát, ale když zavřel oči, spánek nepřišel dřív, než celý seznam dokončil. Občas ho s ním odříkával i Luis Therin.
Min vzhlédla od otevřeného svazku, který měla položený na stole. Byla to jedna z knih Herida Fela. Úplně je hltala a jako záložku používala poznámku, kterou před svým zavražděním poslal Randovi, kdy napsal, že ho rozptyluje, protože je příliš hezká. Krátký modrý kabátec s bílými kvítky vyšitými na rukávech a klopách jí těsně obepínal poprsí, kde smetanová hedvábná blůza odhalovala příliš velký kus kůže, a velké, tmavé oči, rámované tmavými loknami po ramena, se jí pobaveně leskly. Cítil její radost skrze pouto. Měla ráda, když se na ni díval. Bezpochyby jí pouto prozrazovalo, jak rád se dívá. Kupodivu taky říkalo, že se ona ráda dívá na něj. Hezký? Zabroukal a zatahal se za ušní lalůček. Min byla krásná. A spjatá s ním těsněji než kdy dřív. Ona, Elain a Aviendha. Jak je teď udrží v bezpečí? Přinutil se na ni taky usmát přes troubel. Nebyl si jistý, zda to zafungovalo. Do pouta od ní pronikl nádech podráždění, i když naprosto nechápal, proč by měla být podrážděná, kdykoliv si myslela, že si o ni dělá starosti. Světlo, ona chtěla chránit jeho.
„Rand toho moc nenamluví, Loiale,“ podotkla a už se neusmívala. Hluboký, téměř melodický hlas neprozrazoval ani stopu hněvu, ovšem pouto hovořilo o něčem jiném. Zřejmě přijde hodně mluvení, až spolu budou sami. „Já sama ti toho moc nepovím, ale Kadsuane a Verin ti určitě povyprávějí všechno, co chceš vědět. I jiní. Zeptej se jich, pokud chceš slyšet víc než ano a tak dvě další slova.“
Tělnatá malá Verin, pletoucí v křesle vedle Nyneivy, se zřejmě polekala, když uslyšela svoje jméno. Nepřítomně zamrkala, jako by přemýšlela, proč k tomu došlo.
Kadsuane na opačném konci stolu, s otevřeným košíkem na šití vedle sebe, vzhlédla od vyšívacího kruhu jen na tak dlouho, aby koukla po Loialovi. Zlaté ozdůbky, pověšené na šedivém drdolu, se zahoupaly. Byl to jenom pohled, ne zamračení, přesto se Loialovi zachvěly uši. Aes Sedai na něj odjakživa dělaly dojem a Kadsuane víc než ostatní.
„To udělám, Min. Udělám to,“ řekl. „Ale Rand je pro mou knihu hlavní.“ Jelikož neměl po ruce nádobku s pískem, foukal zlehka na stránku, aby mu inkoust zaschl. Ale protože Loial byl Loial, stačil mezitím mluvit. „Nikdy mi neprozradíš dost podrobností, Rande. Nutíš mě, abych z tebe všechno tahal. Vůbec ses nezmínil o tom, že tě ve Far Maddingu uvěznili, dokud to neudělala Min. Ani slůvko jsi neřekl! Co řekla rada devíti, když ti nabízela Vavřínovou korunu? A když jsi ji přejmenoval? Podle mě se jim to moc nelíbilo. Jaká byla korunovace? Byla hostina, slavnost, přehlídky? Kolik Zaprodanců proti tobě stálo v Šadar Logotu? A kteří? Jak to tam nakonec vypadalo? Jaký to byl pocit? Bez takových podrobností nebude moje kniha moc dobrá. Doufám, že mi Perrin s Matem dají lepší odpovědi.“ Zamračil se, až se mu dlouhé obočí otřelo o líce. „Doufám, že jsou v pořádku.“
Randovi v hlavě zavířily barvy, dvě duhy kroužící ve vodě. Věděl už, jak je potlačit, ale tentokrát se o to nepokoušel. Jedno se krátce ustálilo na obrazu Mata projíždějícího lesem v čele dlouhé řady lidí na koních. Zřejmě se hádal s jakousi malou, tmavou ženou jedoucí vedle něj; strhl si klobouk, zahleděl se do něj a pak si ho zase narazil na hlavu. Trvalo to jenom chviličku, vzápětí ho nahradil Perrin sedící u vína v šenku nebo krčmě s mužem a ženou ve stejných rudých kabátcích, složitě lemovaných modrou a žlutou. Podivný šat. Perrin se tvářil ponuře jako smrt, jeho společníci ostražitě. Kvůli němu?