„Jsou v pořádku,“ řekl a pronikavý pohled Kadsuane ignoroval. Neví všechno, a on to tak hodlal zachovat. Navenek klidný a spokojený vyfukoval kroužky kouře. V nitru to bylo něco jiného. Kde jsou? uvažoval rozhněvaně a potlačil další barvy. Teď to bylo snadné jako dýchání. Potřebuju je a oni si vyrazí na den do Ansalinských zahrad.
Najednou mu hlavou táhl jiný obraz, mužský obličej, a jemu se zadrhl dech. Poprvé to přišlo bez závrati. Poprvé ho viděl jasně, než zmizel. Modrooký muž s hranatou bradou, snad o pár let starší, než byl sám. Nebo spíš, poprvé ho viděl jasně za hodně dlouhou dobu. Byla to tvář cizince, jenž mu zachránil život v Šadar Logotu, když bojoval proti Sammaelovi. Hůř …
On o mně věděl, řekl Luis Therin. Pro změnu mluvil rozumně. Občas to dělal, ale nakonec se šílenství vždycky vrátilo. Jak může obličej, který se mi objevuje v hlavě, o mně vědět?
Jestli to nevíš ty, jak bych to asi měl vědět já? pomyslel si Rand. Ale taky o něm věděl. Byl to velmi zvláštní pocit, jako by se toho muže nějak… dotýkal. Akorát ne fyzicky. Reziduum přetrvávalo. Jako by stačilo pohnout se jen o vlásek libovolným směrem, aby se ho znovu dotkl. Myslím, že on mou tvář viděl taky.
Mluvit s hlasem ve vlastní hlavě už mu nepřipadalo divné. Vlastně už hodně dlouho. A teď…? Teď viděl Mata a Perrina, kdykoliv na ně pomyslel nebo uslyšel jejich jméno, a bez vyzvání se mu zjevoval ten druhý obličej. Zjevně víc než jenom obličej. Co ještě vede rozhovory v jeho lebce? Ale ten muž o něm věděl a Rand věděl o něm.
Když se naše odřivousy v Šadar Logotu dotkly, muselo to mezi námi vytvořit nějaké spojeni. Jiné vysvětleni mě nenapadá. To bylo jedinkrát, kdy jsme se setkali. On používal tu jejich takzvanou pravou sílu. Musí to být ono. Nic jsem necítil, nic jsem neviděl, jen jeho odřivous. Útržky informací, o nichž věděl, že pocházejí od Luise Therina, už mu taky nepřipadalo divné. Ansalinské zahrady, zničené za války stínu, si vybavoval stejně jako otcovo hospodářství. Informace proudily i opačným směrem. Luis Therin občas mluvil o Emondově Roli, jako by tam vyrostl. Dává to smysl?
Ach, Světlo, proč mám v hlavě ten hlas? sténal Luis Therin. Proč nemůžu zemřít? Ach, Ilieno, moje milovaná Ilieno, chci se k tobě připojit. Přešel do fňukání. To dělal často, když se zmínil o své ženě, kterou zabil během svého šílenství.
Nezáleželo na tom. Rand pláč potlačil až na slabé zvuky na hranici slyšitelnosti. Byl si jistý, že má pravdu. Kdo ale byl ten nový chlapík? Dozajista temný druh, ale ne jeden ze Zaprodanců. Luis Therin znal jejich tváře stejně dobře jako tu svou, a teď je znal i Rand. Najednou ho něco napadlo, až se zaškaredil. Jak moc o něm ten druhý muž ví? Taveren lze nalézt podle toho, jak ovlivňuje vzor, i když pouze Zaprodanci věděli jak. Luis Therin se rozhodně nikdy nezmínil, že by to věděl – ovšem jejich „rozhovory“ byly vždycky krátké a on zřídkakdy poskytoval informace ochotně – a od druhého objektu nic nepřišlo. Přinejmenším Lanfear a Išamael věděli, jak na to, ale co zemřeli, nikdo ho takhle nenašel. Dalo by se to spojení použít stejným způsobem? Všem by mohlo hrozit nebezpečí. Tedy větší nebezpečí než obvykle, jako by to obvyklé nebylo už tak dost velké.
„Není ti nic, Rande?“ zeptal se Loial ustaraně a našrouboval na kalamář stříbrné víčko s vyrytými lístky. Sklo bylo tlusté, aby přežilo všechno kromě toho, kdyby jím mrštil o kámen, přesto s ním Loial zacházel jako s křehkou věcí. V jeho obrovských rukou vypadal křehký. „Myslel jsem si, že ten sýr je už zkažený, ale ty jsi ho snědl opravdu hodně.“
„Nic mi není,“ zabručel Rand, ale Nyneiva mu samozřejmě nevěnovala pozornost. Už vstala a plula k nim, až jí modré suknice zavířily. Když objala saidar a natáhla ruce k jeho hlavě, naskočila mu husí kůže. Vzápětí ho zamrazilo. Ona se prostě nikdy neptala! Občas se chovala, jako by byla dosud moudrou v Emondově Roli a on se měl ráno vrátit na statek.
„Nejsi nemocný,“ prohlásila s úlevou. Zkažené jídlo způsobilo mezi čeledí nejrůznější potíže, některé vážné. Lidé by umírali, nebýt aša’manů a Aes Sedai s jejich léčením. Jelikož nechtěli stát svého pána peníze a vyhazovat jídlo, krmili se i přes napomínání Kadsuane, Nyneivy a ostatních Aes Sedai věcmi, které měly už dávno skončit na smetišti. Kolem dvojité rány v levém boku to na chvilku zasvrbělo jinak.
„Ta rána se vůbec nelepší,“ pokračovala Nyneiva zamračeně. Zkoušela léčení, ale neuspěla o nic víc než Flinn, což ji žralo. Brala neúspěch jako osobní urážku. „Jak se vůbec dokážeš postavit? Musí to hrozně bolet.“
„Nevšímá si toho,“ prohodila Min bezvýrazně. No ano, určitě bude mnoho mluvení.
„Nebolí to o nic víc, ať stojím nebo sedím,“ sdělil Nyneivě a jemně jí sundal ruce ze svých spánku. Naprostá pravda. I to, co říkala Min. Nemohl si dovolit, aby si z něj bolest udělala vězně.
Otevřelo se jedno křídlo dvojitých dveří a vstoupil bělovlasý muž v obnošeném žlutém kabátě s červenými a modrými lemy, volně visícím na jeho kostnatém těle. Klaněl se zdráhavé, což ale byla spíš vina jeho kloubů, než že by byl neuctivý. „Můj pane Draku,“ promluvil hlasem skřípajícím stejně jako panty, „vrátil se urozený pán Logain.“
Logain nečekal na pozvání a vstoupil hned za sluhovými patami. Byl vysoký, s kudrnatými tmavými vlasy po ramena, a na Ghealdaňana dost snědý. Ženy ho nejspíš považovaly za pohledného, ale měl v sobě i cosi temného. Na sobě měl černý kabátec s mečem a drakem na vysokém límci a u pasu meč s dlouhým jílcem, ale ještě něco přidal – na rameni měl kulatý smaltovaný špendlík se třemi zlatými korunami na modrém poli. Pořídil si snad erb? Stařík překvapeně zvedl obočí a podíval se na Randa, jako by se ptal, zda chce Logaina vyhodit.
„Zpráva z Andoru je docela dobrá,“ řekl Logain a zastrčil si černé rukavice za opasek. Předvedl Randovi nepatrnou poklonu, jen zlehka ohnul záda. „Elain stále drží Caemlyn a Arymilla ho stále obléhá, ale Elain má výhodu, protože Arymilla nedokáže zabránit tomu, aby se do města dostávalo jídlo, natož posily. Nemusíš se mračit, držel jsem se mimo město. Černé kabáty tam v každém případě nejsou zrovna vítané. Hraničáři jsou stále na stejném místě. Bylo zjevně moudré, že ses od nich držel dál. Povídá se, že je s nimi třináct Aes Sedai. Prý hledají tebe. Už se Bašere vrátil?“ Nyneiva se na něj zamračila a otočila se od Randa, přičemž si pevně stiskla cop. Aes Sedai spojující se s aša’manem, to podle ní bylo v naprostém pořádku, obrácená situace však nikoliv.
Třináct a hledají jej? Držel se dál od Hraničářů, protože Elain jejich pomoc nechtěla – říkala tomu zasahování, a on začínal chápat to, co ona viděla hned od začátku. Lví trůn musela získat ona, nemohl jí ho dát – ale možná bylo o to lépe, že to udělal. Vladaři Hraničních států měli všichni vazby na Bílou věž a Elaida ho chtěla bezpochyby stále dostat do rukou. To její šílené prohlášení, že se k němu nesmí nikdo přiblížit, jedině jejím prostřednictvím! Pokud si myslí, že ho to přinutí za ní přijít, tak je opravdu hloupá.
„Děkuju, to bude všechno, Ethine. Urozený pán Logain?“ zeptal se, když sluha s úklonou a posledním rozladěným pohledem na Logaina odešel. Rand měl dojem, že by se o to vážně pokusil, kdyby mu řekl, ať Logaina vyhodí.