Min zachytila Randův pohled a pomalu zavrtěla hlavou a on si povzdechl. Z pouta se neslo podráždění a ostražitost, což asi mělo být záměrné varování. Občas jako by mu dokázala číst myšlenky. No, jestli potřebuje Kadsuane, jak říkala Min, tak ji potřebuje. Jenom by moc rád věděl, co ho má naučit, kromě skřípání zubů.
„Raď mi, kapitáne. Co si myslíš o mém plánu?“
„Konečně se kluk ptá,“ zamumlala a odložila výšivku do košíku. „Všechny jeho plány jsou v pohybu, s některými se mi ani nesvěřil, a teď se ptá. Nuže dobrá. Tvůj mír se Seančany nebude oblíbený.“
„Příměří,“ opravil ji. „A příměří s Drakem Znovuzrozeným trvá jen tak dlouho, dokud tu je Drak Znovuzrozený. Až umřu, všichni si můžou jít do války se Seančany zas, jestli budou chtít.“
Min prudce zavřela knihu a založila si ruce. „Nemluv takhle!“ vyjela rudá hněvem. Z pouta se však nesl i strach.
„Proroctví, Min,“ poznamenal smutně. Ne kvůli sobě, ale kvůli ní. Chtěl ji chránit, ji, Elain a Aviendhu, ale nakonec jim ublíží.
„Říkala jsem, ať takhle nemluvíš! Proroctví neříkají, jak máš umřít! Nenechám tě umřít, Rande al’Thore! S Elain a Aviendhou tě nenecháme!“ Zamračila se na Alivii, která podle jejího vidění pomůže Randovi zemřít, a pomalu sklouzla rukama k manžetám.
„Chovej se slušně, Min,“ napomenul ji. Pomalu ruce zase odtáhla, ale zuby měla zaťaté a pouto náhle zaplavila umíněnost. Světlo, bude se muset bát, že se Min pokusí Alivii zabít? Ne že by uspěla – hodit po ní nůž bylo stejné, jako hodit ho po Aes Sedai – ale mohla by se přitom zranit. Nebyl si jistý, jestli Alivia vůbec zná nějaká jiná tkaniva než ta na zbraně.
„Říkám neoblíbený,“ prohlásila Kadsuane přísně a zvedla hlas. Min poctila zamračením, než se obrátila zpátky k Randovi. Její obličej byl hladký, sebraný, tvář Aes Sedai. Tmavé oči měla tvrdé jako leštěné kameny. „Zvlášť v Tarabonu, Amadicii a Altaře, ale i všude jinde, pokud dovolíš Seančanům, aby si nechali, co už zabrali, jaké země jim dáš příště? Takhle to uvidí většina vládců.“
Rand se spustil na židli, natáhl si nohy a zkřížil je v kotnících. „Nezáleží na tom, jak neoblíbené to je. Prošel jsem tím zatraceným ter’angrialem dveřním rámem – v Tearu, Kadsuane. Víš o tom?“ Zlaté ozdoby se zahoupaly, jak netrpělivě kývla. „Jednou z mých otázek pro Aelfinny bylo: ‚Jak můžu vyhrát Poslední bitvu?‘.“
„Nebezpečná otázka,“ poznamenala tiše, „když se dotýká Stínu. Výsledek byl nejspíš nepříjemný. Jak zněla odpověď?“
„Sever a východ musejí být jako jeden. Západ a jih musejí být jako jeden. Dva musejí být jako jeden.“ Vyfoukl kroužek dýmu a další umístil do jeho středu, když se roztáhl. Nebylo to ovšem celé. Zeptal se, jak vyhrát a přežít. Odpověď na druhou část zněla: „Abys žil, musíš zemřít.“ To není něco, co hodlal vykládat před Min. Vlastně před kýmkoliv kromě Alivie. Teď bude muset jenom přijít na to, jak žít přes smrt. „Nejdřív jsem si myslel, že to znamená, že musím všechno dobýt, ale tohle oni neřekli. Co když to znamená, že Seančani budou držet západ a jih, jak bys mohla říct, že už drží, a že do Poslední bitvy uzavřou spojenectví se všemi ostatními?“
„Je to možné,“ připustila. „Ale jestli chceš uzavřít tohle… příměří… proč přesouváš zřejmě velké vojsko do Arad Domanu a posiluješ to, co už je v Illianu?“
„Protože Tarmon Gai’don se blíží, Kadsuane, a já nemůžu bojovat se Stínem a Seančany zároveň. Budu mít to příměří, nebo je pozdržím za jakoukoliv cenu. Proroctví říkají, že k sobě musím připoutat devět měsíců. To jsem pochopil teprve před několika dny. Jakmile se Bašere vrátí, zjistím, kdy a kde se sejdu s Dcerou Devíti měsíců. Jediná otázka teď je, jak si ji k sobě připoutám, a ona na to bude muset odpovědět.“
Mluvil věcně a vyfoukl kouřový kroužek na zdůraznění. Reakce se lišily. Loial jenom rychle psal a snažil se zachytit každé slovo, zatímco Harilin s Enailou se vrátily ke hře. Pokud bude nutné tančit s oštěpy, byly připravené. Alivia důrazně přikyvovala, bezpochyby doufala, že dojde na rozdrcení těch, kdo ji nutili nosit a’dam celých pět set let. Logain si našel jiný pohár a dolil si zbytek vína z poháru, ale ten pak jenom s nečitelným výrazem držel a nepil. Teď si ho upřeně prohlížela Verin. Ale tu zajímal odjakživa. Proč ale pro Světlo cítí Min ten hluboký smutek? A Kadsuane…
„Pod dost tvrdou ránou kámen pukne,“ prohlásila s tváří jako maskou aessedaiovského klidu. „Ocel se rozbije. Dub bojuje s větrem a zlomí se. Vrba se ohne, když musí, a přežije.“
„Vrba Tarmon Gai’don nevyhraje,“ řekl jí.
Dveře se znovu otevřely a přiklopýtal Ethin. „Můj pane Draku, dorazili tři ogierové. Velmi je potěšilo, že tu je pan Loial. Jednou z nich je jeho matka.“
„Moje matka?“ vyjekl Loial, ale znělo to jako vítr ženoucí se jeskyní. Vyskočil tak rychle, že převrhl židli, zalomil rukama a svěsil uši. Obracel hlavu ze strany na stranu, jak hledal cestu ven. „Co si počnu, Rande? Ti druzí dva musí být starší Hainan a Erith. Co si počnu?“
„Paní Kovril říkala, že s tebou velmi nutně potřebuje mluvit, pane Loiale,“ pronesl Ethin tím skřípavým hlasem. „Velmi nutně. Všichni jsou zmoklí, ale prý na tebe počkají v ogierském obývacím pokoji nahoře.“
„Co si počnu, Rande?“
„Říkal jsi, že si chceš Erith vzít,“ podotkl Rand co nejjemněji. Bylo to pro něj těžké, jemný byl pouze k Min.
„Ale moje kniha! Nemám hotové poznámky a nikdy nezjistím, co se stane dál. Erith mě odvede zpátky do Državy Cofu.“
„Pche!“ Kadsuane znovu zvedla vyšívání a začala kmitat jehlou. Vyšívala starý symbol Aes Sedai: Dračí Špičák a Plamen Tar Valonu spojené v jeden kotouč, černá a bilá oddělená vlnovkou. „Jdi za matkou, Loiale. Jestli je to Kovril, dcera Elly dcery Soong, neměl bys ji nechat čekat. Což asi víš.“
Loial vzal její slova jako rozkaz. Začal si znovu otírat pero a zavírat kalamář. Ale všechno dělal velice pomalu a věšel uši. Občas smutně zasténal a mumlal si: „Moje kniha!“
„Myslím, že tady jsem udělala, co jsem mohla,“ prohlásila Verin a prohlížela si pleteninu. „Myslím, že půjdu najít Tomáše. Z toho deště ho bolí koleno, i když to popírá dokonce i přede mnou.“ Podívala se z okna. „Zdá se, že to polevuje.“
„A já asi půjdu najít Lana,“ řekla Nyneiva a zvedla si suknice. „Společnost je s ním lepší.“ Prudce se zatahala za cop a zamračila se na Alivii a Logaina. „Vítr mi říká, že se blíží bouřka, Rande. A ty víš, že nemyslím déšť.“
„Poslední bitva?“ zeptal se Rand. „Kdy?“ Když přišlo na počasí, naslouchání větru jí zřejmě prozradilo, kdy začne pršet, na hodinu přesně.
„Je to možný, ale nevím. Hlavně si to pamatuj. Přichází bouře. Hrozná bouře.“ Na obloze zaduněl hrom.
19
Přísahy
Loial se neklidně díval, jak Nyneiva odplouvá chodbou jedním směrem a Verin opačným. Obě mu sahaly sotva k pasu, ale obě byly Aes Sedai. Z toho se mu dělal uzel na jazyku, takže než sebral odvahu, aby některou požádal o doprovod, byly obě z dohledu za rohem. Palác byl rozlehlý, během mnoha let přistavovaný bez nějakého plánu a chodby se často stýkaly v divných úhlech. Opravdu by s sebou měl rád Aes Sedai, až bude čelit své matce. Dokonce i Kadsuane, i když ta ho velice znervózňovala s tím, jak se neustále navážela do Randa. Dřív nebo později Rand vybuchne. Nebyl to stejný muž, jakého Loial poznal v Caemlynu, dokonce ani ten, co opustil Cairhien. Náladu měl temnou a mrazivou jako kaktusové houští se zrádnou půdou pod nohama. Celý dům tak působil, když tu byl Rand.