Hubená, prošedivělá služebná s košíkem složených osušek nadskočila a potřásla hlavou a zamumlala cosi, než se rychle poklonila a šla dál. Udělala krok stranou, jako by něco obcházela. Nebo někoho. Loial hleděl na to místo a škrábal se za uchem. Možná mohl vidět jen ogierské mrtvé. Ne že by to chtěl. Bylo už tak dost smutné vědět, že lidští mrtví nenalézají odpočinek. Kdyby se totéž potvrdilo u ogierů, zlomilo by mu to srdce. Nejspíš by se stejně objevili pouze v državě. Ale mizet město by viděl moc rád. Ne skutečné město, ale město, které bylo stejně mrtvé jako ti duchové, jež údajně vídali lidé. Mohl by se procházet ulicemi, než by se rozplynuly, a prohlížet si, jací byli lidé před stoletou válkou nebo dokonce před trollockými válkami. Tak to říkala Verin, a ta toho o věci zřejmě věděla hodně. To by určitě stálo za zmínku v jeho knize. Bude to dobrá kniha. Poškrábal se ve vousech – svrbělo to! – a povzdechl si. Byla by to dobrá kniha.
Stáním na chodbě jenom oddaloval nevyhnutelné. Přestanete čistit kartáč a najdete v něm dusivku, jak znělo staré rčení. Akorát že měl pocit, že má liánu dusivku ovinutou kolem sebe, místo kolem stromu. Ztěžka dýchaje, následoval služku až k širokému schodišti vedoucímu k ogierským pokojům. Schodiště mělo pevné balustrády vysoké šedovlasé ženě po ramena a dost pevné, aby se jich dalo chytit. Často se bál, že když se opře o zábradlí dělané pro lidi, prolomi ho. Tady vedla jedna balustráda prostředkem a na jedné straně byly schody určené pro lidské nohy, na druhé pro ogiery.
Ta žena byla podle lidských měřítek stará, přesto kráčela rychleji než on a nahoře odběhla chodbou. Bezpochyby nesla osušky jeho matce, staršímu Hainanovi a Erith. Určitě se chtěli před rozhovorem osušit. Navrhne to. Ziská mu to čas na přemýšlení. Myšlenky měl stejně pomalé jako nohy a nohy jako mlýnské kameny.
Na chodbě bylo šest ložnic pro ogiery a chodba sama měla správné rozměry – kdyby zvedl ruce, na stropní trámy by nedosáhl – a bylo tu i skladiště, koupelna s velkou měděnou vanou a obývaci pokoj. Tohle byla nejstarší část domu stará skoro pět set let. Pro velmi starého ogiera dlouhý život, ale pro lidi životů mnoho. Žili tak krátce, kromě Aes Sedai. Proto zřejmě poletují sem a tam jako kolibřici. Ale i Aes Sedai byly občas stejně unáhlené jako ostatní. Prostě záhada.
Obývací pokoj měl na dveřích vyřezaný velký strom. Nebyla to ogierská práce, nicméně byla velmi podrobná a hned se dalo poznat, co představuje. Loial se zasta – vil, urovnal si kabát, prohrábl si vlasy a litoval, že neměl čas načernit si holínky. Na manžetě měl skvrnu od inkoustu. Nebyl čas s tím něco dělat. Kadsuane měla pravdu. Jeho matka nebyla žena, kterou nechávají lidé čekat. Zvláštní, že ji Kadsuane zná. Možná o ní věděla z vyprávění. Kovril, dcera Elly dcery Soong, byla slavná mluvčí, ale netušil, že je známá venku. Světlo, málem nervózně funěl.
Šel dovnitř a pokoušel se ovládnout se. I tady panty skřípaly. Sluhové byli zděšení, když požádal o olej, aby je namazal – to byla jejich práce a on byl host – ale ještě se k tomu sami nedostali.
Místnost s vysokým stropem byla prostorná, s tmavými tapetami a židlemi a stolky s vyřezávanými liánami a s kandelábry vhodné velikosti z tepaného železa, jejichž plameny, odrážející se v zrcadlech, mu tancovaly nad hlavou. Kromě polic s knihami dost starými, aby se kožená vazba už loupala, které všechny četl, tu byla ogierským dílem jen malá miska z výzpěvného dřeva. Hezký kousek. Rád by věděl, kdo ho vyzpíval, ale byla tak stará, že by u ni zpěv určitě vyvolal jen slabou ozvěnu. Všechno ostatní však vyrobil někdo, kdo aspoň byl v državě. Kousky by vypadaly dobře v každém obydlí. Pochopitelně pokoj nevypadal jako država, ale předkové urozeného pána Algarina se snažili, aby se tu hosté cítili pohodlně.
Jeho matka stála před cihlovým krbem. Byla to žena s odhodlanou tváří a suknice s vyšívanými liánami držela roztažené, aby jí je plameny osušily. Vydechl si úlevou, když viděl, že nejsou tak mokří, jak čekal, i když se vyplatí navrhnout, aby se nejdřív usušili. Pršipláště musely nadělat hotové louže. To se po nějaké době stávalo, když anýzový olej vyprchal. Možná nebude tak naštvaná, jak se obával. Bělovlasý starší Haman v rozšířeném plášti ztmavlém vodou na několika místech si prohlížel sekeru na stěně a potřásal nad ní hlavou. Topor byl tak dlouhý, jak byl on vysoký. Vyrobený během trollockých válek, možná dřív, a byly tu dvě takové, dlouhé sekery vykládané zlatém a stříbrem, a také dva prořezávací nože s dlouhými střenkami. Pochopitelně prořezávací nůž, ostrý na jedné straně, s pilkou na druhé, měl vždycky dlouhou střenku, ale vykládáni a dlouhé červené střapce ukazovaly, že tyhle se používaly i jako zbraně. Nebylo zrovna šťastné pověsit je v místnosti určené pro čtení, hovor či tiché rozjímání.
Loial ale zalétl pohledem za matku a staršího Harnana k druhému krbu, kde si Erith, malá a téměř křehká, sušila vlastní suknice. Rty měla rovné, nos krátký a kulatý a oči barvy zralého lusku halézie. Zkrátka byla překrásná! A její uši, vyčnívající z hřívy černých vlasů spadajících na záda… Zaoblené a s jemnými chloupky, které vypadaly jako pampeliškové chmýří, byly to ty nejúžasnější uši, jaké kdy viděl. Ne že by byl tak hrubý, aby to řekl nahlas. Usmála se na něj záhadným úsměvem a on svěsil rozpačitě uši. Určitě nemohla vědět, na co myslí. Nebo mohla? Rand říkal, že to ženy občas dokážou, ale to byly lidské ženy.
„Takže tady jsi,“ řekla jeho matka a položila si ruce v bok. Ona se rozhodně neusmívala. Vraštila obočí a zatínala zuby. Pokud tohle byla jeji lepší nálada, tak klidně mohla být mokrá jako myš. „Musím říct, že jsi mě opravdu prohnal, ale teď tě mám v hrsti a nehodlám tě nechat utéct. Co to máš na rtu? A na bradě? No, to si můžeš okamžitě oholit. Nedělej na mě obličeje, synu Loiale.“
Loial si neklidně hladil horní ret a snažil se tvářit bezvýrazně – když vás matka osloví synu, nemá náladu na hlouposti – ale bylo to těžké. Chtěl svou bradku a knír. Někdo to považoval za domýšlivé, když byl tak mladý, ale stejně…
„Opravdu jsi nás prohnal,“ přidal se starší Haman suše a pověsil sekeru zpátky. On měl dlouhé bílé kníry, sahající hodný kus pod bradu, a úzkou, dlouhou bradku, jež mu visela až na prsa. Pravda, bylo mu hodně přes tři sta let, ale stejně to bylo nespravedlivé. „Nejdřív jsme šli do Cairhienu. Doslechli jsme se, že jsi tam, ale ty jsi odešel. Po zastávce v Državě Cofu jsme šli do Caemlynu, kde nám al’Thor sdělil, že jsi ve Dvouříčí, a vzal nás tam. Ale ty jsi byl zase pryč. V Caemlynu zřejmě!“ Oboči měl vytažené skoro až k vlasům. „Začínám si myslet, že jsme hráli škatulata.“
„Lidé v Emondově Roli nám vyprávěli, jaký jsi hrdina,“ řekla Erith vysokým, melodickým hlasem. Držela si suknice a uši se jí vzrušeně třásly, jako by poskakovala. „Vyprávěli nám, jak jsi bojoval s trolloky a myrddraaly a šel mezi ně sám a uzavřel jsi Manetherenskou bránu, aby už nemohli přijít další.“
„Nebyl jsem sám,“ namítal Loial a mával rukama. Bál se že mu odletí uši, jak se mu třásly rozpaky. „Byl se mnou Gaul. Dokázali jsme to společně. Bez něj bych se k bráně nikdy nedostal.“ Erith jen nakrčila nos a pustila Gaula z hlavy.