Jeho matka frkla. Uši měla znechucením ztuhlé. „Bláhovost. Bojovat v bitvách. Vyhledávat nebezpečí. Hazardovat. To všechno je čirá bláhovost a já už to dál nepřipustím.“
Starší Haman si odkašlal a podrážděně cukal ušima. Sepjal ruce za zády. Neměl rád, když ho někdo přerušoval. „Tak jsme se vrátili do Caemlynu, ty jsi byl pryč, tak zpátky do Cairhienu, a zjistili jsme, že už tam taky nejsi.“
„A v Cairhienu ses znovu dostal do nebezpečí,“ přerušila ho Loialova matka a šermovala prstem. „Copak vůbec nemáš rozum?“
„Aielové říkali, že u Dumajských studní jsi byl velice odvážný,“ zamumlala Erith a podívala se na něj zpod dlouhých řas. Loial ztěžka polkl. Z jejího pohledu se mu stahovalo hrdlo. Věděl, že by se měl dívat jinam, ale jak by mohl, když ona hleděla na něj?
„V Cairhienu se tvoje matka rozhodla, že už nemůže zůstat mimo velký pařez, i když proč, to netuším, protože není pravděpodobné, že by během roku, dvou došli k nějakému rozhodnutí, a tak jsme se vydali zpátky do Državy Šangtaj v naději, že tě najdeme později.“ Starší Haman to všechno vychrlil a mračil se na obě ženy, jako by se bál, že mu zase skočí do řeči. Bradku a knír měl naježené.
Loialova matka znovu frkla. Ostřeji. „Čekám, že k rozhodnutí dojdou rychle, za měsíc či dva, jinak bych se hledání Loiala nikdy nevzdala, ani dočasně. Když jsem ho teď našla, můžu to vyřídit a bez dalšího zdržování se vrátit domů.“ Podívala se na staršího Hamana, jenž se na ni mračil, uši stažené dozadu, a změnila tón. Nakonec, byl to starší. „Odpusť mi, starší Hamané, chtěla jsem říct, zlíbí-li se ti, provedeš obřad?“
„Myslím, že se mi zlíbí,“ odvětil mírně. Až příliš mírně. Když Loial slyšel u svého učitele tento tón, navíc když měl sklopené uši, věděl, že něco povážlivě pokazil. Starší Haman byl známý tím, že s tímhle tónem házel po žácích křídu. „Protože jsem opustil své studenty, nemluvě o proslovu na velkém pařezu, abych se mohl zúčastnit této honičky právě z tohoto důvodu, tak se mi určtitě zlíbí. Erith, jsi velice mladá.“
„Je jí přes osmdesát, dost na vdavky,“ štěkla Loialova matka a založila si ruce na prsou. Uši se jí netrpělivě třásly. „S její matkou jsme se dohodly. Ty sám jsi viděl, jak podepisujeme zasnoubení a Loialovo věno.“
Starší Haman stáhl uši ještě víc a nahrbil se, jako by si za zády tiskl ruce ze všech sil. Nespouštěl oči z Erith. „Vím, že se chceš vdát za Loiala, ale jsi na to určitě připravená? Vzít si manžela je velká zodpovědnost.“
Loial si přál, aby se na to někdo zeptal jeho, ale tak to nechodilo. Jeho a Eritina matka se dohodly a teď to už mohla zastavit jedině Erith. Chce, aby to udělala? Nemohl přestat myslet na svou knihu. Nemohl přestat myslet na Erith.
Rozhodně se tvářila vážně. „Moje plátno se prodává dobře a jsem připravená koupit další stav a vzít si učednici. Ale to asi není, na co ses ptal. Jsem připravená starat se o manžela.“ Náhle se zakřenila tím milým úsměvem od ucha k uchu. „Zvlášť když má tak krásně dlouhé obočí.“
Loialovi zacukaly uši, stejně jako staršímu Hamanovi, i když jemu míň. Ženy se mohly mezi sebou bavit, o čem chtěly, ale obvykle se nesnažily uvádět tím muže do rozpaků. Obvykle. Jeho matce se uši třásly pobavením!
Starší si odkašlal. „Tohle je vážná věc, Erith. Tak pojď. Jestli si jsi jistá, vezmi ho za ruce.“
Bez váhání přišla před Loiala, usmála se na něj a vzala jeho ruce do svých. Měla velmi malé a velmi teplé ruce. On sám se cítil studený a otupělý. Polkl. Ono se to opravdu stane.
„Erith, dcero Ivy dcery Alar,“ začal starší Haman a oběma položil ruce na hlavu, „vezmeš si Loiala, syna Arenta syna Halanova, za manžela a přísaháš pod Světlem a na strom, že ho budeš opatrovat, vážit si ho a milovat ho, dokud bude žít, pečovat a starat se o něj a povedeš jeho nohy po cestě, kterou by měly sledovat?“
„Pod Světlem a na strom, tak přísahám.“ Její hlas byl jasný a pevný a úsměv ještě širší než předtím.
„Loiale, synu Arenta syna Halanova, přijmeš Erith, dceru Ivy dcery Alar, za manželku a přísaháš pod Světlem a na strom, že ji budeš opatrovat, vážit si jí a milovat ji, dokud bude žít, pečovat o ni a řídit se jejími radami?“
Loial se zhluboka nadechl. Uši se mu třásly. Chtěl si ji vzít. Chtěl. Jenom ne teď. „Pod Světlem a na strom, tak přísahám,“ zachraptěl.
„Potom pod Světlem a na strom vás prohlašuji za sezdané. Kéž vás provází požehnání Světla a stromu.“
Loial se podíval na svou ženu. Svou ženu. Ta zvedla ruku a štíhlými prsty mu pohladila kníry. Tedy počáteční kníry.
„Jsi velmi pohledný a myslím, že kníry tě ještě zkrášlí. A bradka taky.“
„Nesmysl,“ štěkla jeho matka. Kupodivu si oťukávala oči krajkovým kapesníčkem. Nikdy nebyla na city. „Na něco takového je ještě příliš mladý.“
Loial měl chvíli dojem, že Erith začíná stahovat uši dozadu. Musel si to ale jenom představovat. Dlouze s ní hovořil – řečnické umění zvládala ohromně, i když vlastně většinou jenom poslouchala, ale to málo, co řekla, bylo vždy velmi přesvědčivé – a on si byl jistý, že vůbec není vzteklá. V každém případě neměl čas nad tím rozjímat. Erith mu položila ruce na paže a postavila se na špičky a on se sehnul a otřel si nos o její. Popravdě se otírali déle, než měli, když tu byli i starší Haman a jeho matka, ale jemu se ostatní prostě vypařili z myšlenek, když vdechoval vůni své ženy a ona jeho. A ten pocit jejího nosu na svém! Čiré blaho! Položil jí ruku na hlavu a sotva měl dost duchapřítomnosti, aby jí nezačal prstem hladit ucho. Ona ho zatahala za štětičku! Po nějaké době, velmi dlouhé době, k nim pronikly hlasy.
„Pořád ještě prší, Kovril. Nemůžeš přece myslet vážně, že zase půjdeme ven, když tady máme pro změnu pevnou střechu nad hlavou a pořádné postele. Ne, říkám já. Ne! Nebudu dnes spát na zemi, ve stodole nebo, a to je ze všeho nejhorší, v domě, kde mi i z největší postele visí nohy. Občas jsem vážně uvažoval o tom, že odmítnu pohostinství, a do Jámy s hrubostí.“
„Když na tom trváš,“ podvolila se Loialova matka zdráhavé, „ale chci vyrazit hned brzy ráno. Odmítám promarnit byť jen o hodinu víc, než budu muset. Kniha překladů musí být otevřena co nejdříve.“
Loial se zděšeně narovnal. „O tomhle velký pařez diskutuje? To nemůžou udělat, ne teď!“
„Nakonec musíme tento svět opustit, abychom se mohli vrátit, až se kolo otočí,“ prohlásila matka, přistoupila k bližšímu krbu a znovu si roztáhla suknice. „Tak stojí psáno. A teď je přesně ta správná chvíle, čím dříve, tím lépe.“
„Ty si to taky myslíš, starší Hamane?“ zeptal se Loial ustaraně.
„Ne, chlapče, vůbec ne. Než jsme odešli, držel jsem tříhodinovou řeč, která, myslím, naklonila několik myslí správným směrem.“ Starší Haman zvedl vysoký žlutý džbán a nalil si do modrého poháru čaj, ale jen pak do něj hleděl. „Obávám se, že tvoje matka jich naklonila víc. Možná sejí dostane rozhodnutí už za pár měsíců, jak říká.“
Erith nalila pohár Loialově matce, pak další dva a jeden mu přinesla. Loialovi se opět z rozpaků zatřepetaly uši. Měl to udělat on. Ještě se bude muset hodně učit, jak být manželem, ale tohle věděl.
„Kéž bych mohl oslovit pařez,“ povzdechl si trpce.
„Mluvíš dychtivě, choti.“ Choti. To znamenalo, že Erith mluví opravdu vážně. Bylo to skoro stejně špatné jako oslovení synu. „Co bys pařezu řekl?“