„Nedovolím mu, aby se ztrapnil, Erith,“ řekla jeho matka, než stačil otevřít ústa. „Loial dobře píše a starší Haman říká, že v sobě může mít učence, ale i před stovkou má svázaný jazyk. Kromě toho je to ještě chlapec.“
””„Starší Haman že řekl tohle?“ užasl Loial, když se mu konečně přestaly třást uši.
„Každý ženatý muž může oslovit pařez,“ prohlásila Erith odhodlaně. Tentokrát nebylo pochyb. Rozhodně stáhla uši dozadu. „Necháš mě starat se o mého vlastního manžela, matko Kovril?“ Loialova matka pohnula rty, ale nevyšel z nich žádný zvuk, a obočí měla v polovině cesty k vlasům. Loial by si nikdy nemyslel, že ji uvidí tak zaraženou, i když to musela čekat. Manželka má u svého manžela vždycky přednost před matkou. „No, choti, co řekneš?“
Nebyl dychtivý, byl zoufalý. Zhluboka se napil kořeněného čaje, ale v ústech měl stále stejně sucho jako předtím. Jeho matka měla pravdu. Čím víc lidí poslouchalo, tím víc zapomínal, co hodlal říct, a odbíhal od tématu. Popravdě, musel přiznat, že občas trochu žvanil i před několika málo posluchači. Jenom trošičku. Občas. Znal formulace – i padesátileté dítě je znalo – ale nedokázal ze sebe vypravit slova. Těch pár, kteří ho poslouchalo nyní, nebylo jen tak nějakých pár. Matka byla slavná řečnice a starší Haman proslulý řečník, nemluvě o tom, že byl starší. A pak tu byla Erith. Muž chce vypadat v ženiných očích dobře.
Obrátil se k nim zády a přistoupil k oknu. Stál tam a kroutil hrnkem v dlaních. Okno bylo slušně velké, i když tabulky zasazené do vyřezávaných špalet nebyly větší než v oknech dole. Déšť zeslábl v mrholení a i přes bublinky ve skle rozeznával stromy za poli, sosny a tupely a občas nějaký dub, všechny obalené rašícími pupeny. Algarinovi lidé se o svůj les starali dobře, vysekávali popadané stromy, aby případně nemělo co hořet. Oheň je třeba používat opatrně.
Slova z něj vycházela snáz, když se nemusel dívat, jak ho ostatní pozorují. Neměl by začít s toužením? Opovážili by se odejít, pokud by za pár let začali umírat? Ne, tento problém určitě probrali jako první a nalezli vhodné odpovědi, jinak by byl pařez skončil během roku. Světlo, pokud by pařez opravdu oslovil… Chvíli viděl všude kolem sebe davy, stovky a stovky ogierů čekajících na jeho slova, možná několik tisíc. Jazyk se mu lepil na patro. Zamrkal, ale před sebou měl jen sklo plné bublinek a stromy. Musel to udělat. Nebyl nijak zvlášť odvážný, ať už si Erith myslela cokoliv, ale poučil se o odvaze při pozorování lidí, když se drželi bez ohledu na to, jak silný vítr vál, bojovali, když neměli naději, bojovali a vyhrávali, protože bojovali se zoufalou odvahou. Náhle věděl co říct.
„Za války Stínu jsme se nekrčili v državách a nedoufali, že do nich naženou trolloky či myrddraaly. Neotevírali jsme Knihu překladů a neprchali. Tehdy jsme pochodovali po boku lidí a bojovali se Stínem. Ani za trollockých válek jsme se neschovávali v državách a neotevírali Knihu překladů. Pochodovali jsme po boku lidí a bojovali proti Stínu. I v nejtemnějších letech, kdy už to vypadalo, že je vše ztraceno, jsme bojovali proti Stínu.“
„A za stoleté války jsme se naučili neplést se do lidských záležitostí,“ skočila mu do řeči matka. To bylo dovoleno. Mluvčí se mohli v debatě střídat, pokud čistá krása slov posluchače neudržela. Ona kdysi mluvila od slunce východu do slunce západu ve prospěch velmi neoblíbené pozice bez jediného přerušení a na druhý den nepovstal nikdo, kdo by promluvil proti ní. Loial neuměl vytvářet krásné věty. Mohl říkat jenom to, v co věřil. Neotočil se od okna.
„Stoletá válka byla lidská záležitost, nikoliv naše. Stín je naše záležitost. Když musíme bojovat proti Stínu, našim sekerám vždycky narostou dlouhé topory. Možná za rok, za pět nebo za deset otevřeme Knihu překladů, ale pokud to uděláme dnes, nebudeme moct utéct se skutečnou nadějí na bezpečí. Tarmon Gai’don se blíží a na něm závisí osud nejen tohoto světa, ale i toho, do něhož bychom uprchli. Když stromy ohrožuje oheň, neutíkáme v naději, že nás plameny nebudou následovat. Bojujeme. Teď přichází Stín jako lesní požár a my se neodvážíme před ním utéct.“ Mezi stromy se něco pohybovalo, viděl to podél celého okraje. Stádo dobytka? Pokud ano, tak opravdu velké stádo.
„To není špatné,“ prohlásila jeho matka. „Sice příliš jednoduše vyjádřeno, aby to mělo nějakou váhu na državském pařezu, natož na velkém pařezu, samozřejmě. Ale není to špatné. Pokračuj.“
„Trolloci,“ vydechl. Byli to oni, tisíce trolloků v černé zbroji s tmy se hrnuly z lesa, hnaly se s pozvednutými kůsami, mávali oštěpy s ozuby a někteří nesli pochodně. Trolloci, kam až oko dohlédlo. Ne tisíce. Desítky tisíc.
Erith se protlačila vedle něj a vyjekla. „Jejich tolik! Umřeme, Loiale?“ Nemluvila ustrašeně. Znělo to… vzrušeně!
„Ne, pokud stačím varovat Randa a ostatní.“ Už běžel ke dveřím. Teď už je mohli zachránit jedině Aes Sedai a aša’manové.
„Na, chlapče. Myslím, že to budeš potřebovat.“
Obrátil se právě včas, aby stačil zachytit dlouhou sekeru, kterou mu starší Haman hodil. Ten měl uši přitisknuté k hlavě. Loial si uvědomil, že i on sám je má položené.
„Na, Erith,“ řekla jeho matka klidně a vzala jeden z prořezávacích nožů. „Jestli se dostanou dovnitř, budeme držet schody.“
„Jsi můj hrdina, choti,“ vyhrkla Erith, když si brala nůž, „ale jestli se necháš zabít, budu se opravdu velice zlobit.“ Znělo to, jako by to myslela vážně.
Pak už se starším Hamanem běželi chodbou, sbíhali ze schodů a z plných plic řvali; bojový pokřik, jaký nebyl slyšet přes dva tisíce let. „Trolloci přicházejí! Chopte se seker a vyčistěte pole! Trolloci přicházejí!“
„… a tak se postarám o Tear, Logaine, zatímco ty Rand najednou nakrčil nos. Ne že by skutečně ucítil pach hnijících odpadků, ale měl dojem, že je cítí, a ten dojem stále sílil.
„Zplozenci stínu,“ poznamenala tiše Kadsuane, odložila výšivku a vstala. Randa zasvrběla kůže, jak uchopila pravý zdroj. Nebo to možná byla Alivia, která už rázně mířila k oknu za zelenou sestrou. Min vstala a vytáhla vrhací nože.
Zároveň se k nim skrze silné zdi donesl slabý pokřik ogierů. Ty hluboké, dunivé hlasy byly nezaměnitelné. „Trolloci přicházejí! Chopte se seker a vyčistěte pole!“
Rand s kletbou vyskočil a hnal se k oknu. Tisíce trolloků běžely lehkým deštěm přes osetá pole, trolloci vysocí jako ogierové, i vyšší. Trolloci s beraními a kozlími rohy, vlčími čenichy, kančími rypáky, trolloci s orlími zobany a péřovými hřebeny, jimž kolem nohou v holínkách či kopyt a tlap stříkalo bláto. A byli přitom tiší jako smrt. Za nimi cválali černě odění myrddraalové, pláště visící, jako by nehybně stáli. Viděl jich třicet nebo čtyřicet. Kolik dalších je na druhé straně domu?
Ostatní už uslyšeli ogierský pokřik nebo se někdo musel podívat z okna. Mezi útočící trolloky začaly dopadat blesky, stříbřité střely dopadající s řevem a odhazující těla do všech stran. Jinde vybuchovala země v plamenech a sloupech hlíny a kusech trolločích těl, kdy se hlavy, paže a nohy točily vzduchem. Padaly do nich ohnivé koule, které vzápětí vybuchovaly a zabíjely je po desítkách. Ale oni běželi dál, rychlí jako koně, ne-li rychlejší. Rand neviděl tkaniva za některými blesky. Když teď byli odhaleni, začali řvát, beze slov, čirým vztekem. Z kůlen, stodol a stájí s doškovými střechami vystrkovali hlavy Bašereho Saldejci a rychle se zase stahovali dovnitř a zavírali vrata na závory.