Přeživší Saldejci ptáky stříleli z luků nebo je nabodávali na zakřivené meče či je utloukali lopatami, motykami a hráběmi, čímkoliv, co měli po ruce – v Hraničních státech bylo nemyslitelné nechat vránu či krkavce naživu; tam byli příliš často očima Temného – ale tady jich prostě bylo příliš mnoho. Stovky černých opeřenců ležely mezi trolloky a na každé mrtvole se jich další stovky hlasitě hašteřily o měkčí kousky, včetně soust ze svých mrtvých druhů. Aša’manové a Aes Sedai se už dávno vzdali snahy je zabít všechny.
„Nelíbí se mi, když se moji muži takhle unavují,“ poznamenal Logain. Jeho muži. „Nebo sestry, když už jsme u toho. Gabrelle a Toveine budou do večera mrtvé únavou.“ S těmi dvěma Aes Sedai se spojil, takže by to měl vědět. „Co když přijde další útok?“
Všude kolem zámku a stodol plály jasné ohně, tak prudké, až si lidé museli stínit oči, jak Aes Sedai a aša’manové spalovali trolloky a myrddraaly přimo tam, kde leželi. Bylo jich příliš mnoho, než aby se je pokoušeli natahat na hromady. Aes Sedai bylo sotva dvacet, aša’manů méně než tucet a trolloků nějakých sto tisíc. Byla to úmorná práce. Nejspíš se, než skončí, připojí k již tak ohavnému smradu i zápach rozkladu. Zatím tu páchla krev zplozenců Stínu a to, co měli v útrobách, když je rozpárali. Lepší na to nemyslet příliš usilovně. Mezi zámkem a Páteří světa možná nezůstal jediný sedlák či vesničan. Trolloci totiž museli přijít odtamtud bránou u Državy Šangtaj. Aspoň že Loialův domov byl v bezpečí. Ani trolloci, ani myrddraalové by do državy nevstoupili, pokud by je někdo nepopoháněl. A to vyžadovalo značné úsilí.
„Byl bys radši, kdyby shnili přímo tady?“ zajímala se Kadsuane. Tvářila se, že jí je to vlastně jedno. Zelené suknice si držela zvednuté, aby se jí hedvábí necouralo v bahně smíchaném s krví či vnitřnostmi, ale nohy překračovala a hlavy obcházela stejně lhostejně jako Děvy. Taky si setkala deštník, stejně jako Alivia, i když ta to udělala, teprve když ho uviděla u zelené. Rand se snažil přimět sestry, které mu odpřísáhly věrnost, aby Seančanku naučily víc o jediné síle, ale podle jejich názoru tohle nemělo nic společného s jejich přísahou věrnosti. Nyneiva to odmítla taky kvůli Mininu vidění. Kadsuane mu chladně sdělila, že učit divoženky není její věc.
„To by tu pak byla opravdu márnice,“ poznamenala Min. Při chůzi se pohupovala v bocích, i když se očividně snažila nemyslet na to, do čeho šlape, a zároveň nepoložit modrou holínku s vysokým podpatkem do ničeho z toho, takže neustále klopýtala. A taky začínala být mokrá. Lokny se jí lepily k hlavě, ale v poutu nebyla ani stopa po rozmrzelosti. Jenom hněv, zřejmě směrovaný na Logaina, podle toho, jak přísně na něj pohlížela. „Kam půjdou sluhové a lidé, kteří pracují na polích a ve stájích? Jak budou žít?“
„Další útok nepřijde,“ prohlásil Rand. „Ne, dokud ten, kdo je poslal, nezjistí, že neuspěli, a možná ani pak ne. Poslali všechno. Myrddraalové by neútočili polovičatě.“ Logain zabručel, ale nic nenamítal.
Rand se ohlédl k zámku. Místy leželi mrtví trolloci až u zdi. Žádný nepronikl dovnitř, ale… Logain měl pravdu, pomyslel si, jak si tak prohlížel ta jatka. Bylo to těsné. Nebýt ašahnanů a Aes Sedai, jež přivedl, mohlo vše skončit jinak. Velmi těsné. Apokud později přijde další útok.. .?Někdo zjevně znal ten Išamaelův trik. Nebo ho ten modrooký muž v jeho hlavě opravdu dokáže najít. Další útok bude větší. Anebo z nečekaného směru. Možná by měl nechat Logaina, aby přivedl další aša’many.
Měl jsi je zabít, plakal Luis Therin. Teď už je pozdě. Příliš pozdě.
Pravý zdroj je čistý, hlupáku, pomyslel si Rand.
Ano? opáčil Luis Therin. Ale jsou oni? Jsem já?
Rand přemýšlel o sobě. Polovina té dvojité rány v boku pocházela od Išamaela, druhá od dýky Padana Faina, která v sobě nesla špínu Šadar Logotu. Často v nich tepalo, a tehdy působily jako živé.
Kruh Děv se nepatrně rozdělil, aby propustil bělovlasého sluhu s ostrým nosem, který vypadal ještě křehčí než Ethin. Snažil se schovat pod dvouřadým deštníkem Mořského národa bez poloviny třásní, jenomže staré modré hedvábí v sobě mělo několik děr, takže mu na žlutý kabátec stékaly čůrky a kapalo mu na hlavu. Řídnoucí vlasy se mu lepily k hlavě. Vypadal mokřejší, než kdyby šel bez deštníku. Bezpochyby jeden z Algarinových předků deštník získal jako upomínku, což musel být příběh sám o sobě. Rand pochyboval, že by se Mořský národ nějak snadno vzdával deštníku klanové paní vln.
„Můj pane Draku,“ začal děda s úklonou, kdy mu na záda stekla další voda. „Verin Sedai mi nařídila, abych ti to okamžitě předal.“ Zpod kabátu vytáhl složený a zapečetěný list.
Rand si ho rychle nacpal do kapsy, aby mu nezmokl. Inkoust se snadno rozpíjel. „Děkuju. Ale mohlo to počkat, až se vrátím do domu. Lepší bude, když počkáš vevnitř, než budeš úplně promočený.“
„Říkala okamžitě, můj pane Draku.“ Mluvil dotčeně. „Je to Aes Sedai.“
Když Rand kývl, znovu se uklonil a pomalu se vracel do zámku, záda ztuhlá pýchou, s kapajícím deštníkem. Byla Aes Sedai. Všichni před Aes Sedai skákali, dokonce i v Tearu, kde je neměli právě v oblibě. Co mu chce Verin sdělit, že to musela napsat? Pohladil pečeť a šel dál.
Mířil do jedné stodoly, jejíž došková střecha byla částečně zuhelnatělá. Sem se trolloci dostali. O futra se opíral urostlý chlapík v hrubém hnědém kabátě a zablácených botách. Když k němu Rand zamířil a Děvy se rozestoupily kolem stodoly, narovnal se a z nějakého důvodu se rychle ohlédl přes rameno.
Rand ve dveřích ztuhl, Min se zastavila vedle něj. Logain zaklel. Z trámů visely dvě lucerny a poskytovaly kalné světlo, ale stačilo, aby bylo vidět, že vše je pokryté lezoucími mouchami, dokonce i sláma na podlaze. Stejně tolik jich bzučelo ve vzduchu.
„Odkud se vzaly?“ zeptal se Rand. Algarin možná nebyl bohatý, ale stodoly a stáje udržoval tak čisté, jak měly být. Urostlý chlap sebou provinile trhl. Byl mladší než většina sluhů v domě, ale hlavu měl z poloviny holou a kolem širokých úst a v koutcích očí vrásky.
„Netuším, můj pane,“ zamumlal a špinavou rukou se klepl do čela. Soustředil se na Randa tak silně, až bylo jasné, že se do stodoly nechce dívat. „Přišel jsem se ven nadýchat čerstvého vzduchu, a když jsem se otočil, byly na všem. Myslel jsem… myslel jsem, že to jsou mrtvý mouchy.“
Rand znechuceně potřásl hlavou. Ty mouchy byly až příliš živé. Ne každý Saldejec bránící stodolu zemřel, ale byli sem přineseni všichni mrtví Saldejci. Saldejci neměli rádi pohřby v dešti. Nikdo nemohl říct proč, ale lidi se prostě nepohřbívají, když prší. V úhledné řadě na podlaze leželo devatenáct lidí, jak je sem opatrně položili přátelé a druhové, s omytými tvářemi a zatlačenýma očima. Proto sem Rand přišel. Ne aby se rozloučil nebo tak něco. Žádného z nich neznal víc, než aby občas poznal obličej. Přišel si sem připomenout, že i to, co vypadá jako naprosté vítězství, stojí krev. Přesto si zasloužili něco lepšího, než aby po nich lezly mouchy.
Nepotřebuji! žádné připomínky, zavrčel Luis Therin.