Já nejsem ty, pomyslel si Rand. Musím se zatvrdit. „Logaine, zažeň ty zatracený mouchy!“ štěkl.
Jsi tvrdší, než já kdy byl, poznamenal Luis Therin a náhle se zahihňal. Jestli nejsi já, tak kdo jsi?
„Jsem snad nějaká pitomá plácačka?“ zamumlal Logain.
Rand se k němu rozzlobeně otočil, ale než stačil promluvit, ozvala se Alivia tím svým šišlavým protahováním.
„Dovol, zkusím to, můj pane,“ požádala, tedy jen do jisté míry, protože stejně jako Aes Sedai nepočkala na svolení. Když objala saidar a usměrnila, naskočila mu husí kůže.
Mouchy se vždycky schovávají i před nejslabším deštěm, protože jediná kapka je dokáže srazit na zem, kde se stanou snadnou kořistí, dokud jim neuschnou křídla, ale najednou se ve dveřích rojily bzučící mouchy, jako by byl déšť lepší než stodola. Byly jako pevná clona. Rand si je smetal z obličeje a Min si svůj zakryla rukama. Z pouta byl silně cítit odpor. Ve chvilce byly všechny mouchy pryč. Plešatějící muž na Alivii zíral s otevřenými ústy. Náhle zakašlal a vyplivl si dvě mouchy do dlaně. Kadsuane po něm vrhla pohled, že zavřel ústa a rychle se klepl do čela. Stačilo se podívat, ale byla, kdo byla.
„Takže se díváš,“ řekla Alivii. Upírala na ni tmavé oči, ale Seančanka se nezarazila, ani se nezakoktala. Aes Sedai na ni dělaly mnohem menší dojem než na většinu lidí.
„A pamatuju si, co vidím. Nějak se musím učit, jestli mám pomáhat pánu Drakovi. Naučila jsem se víc, než tušíš.“ Min málem zavrčela a v poutu byl hněv, ale žlutovlasá žena si jí nevšímala. „Ty se na mě nezlobíš?“ zeptala se úzkostlivě Randa.
„Nezlobím. Nauč se, co zvládneš. Vedeš si moc dobře.“
Alivia zruměněla a sklopila oči jako dívenka překvapená nečekanou poklonou. V koutcích očí měla jemné vrásky, ale občas bylo těžké nezapomínat, že je o sto let starší než kterákoliv žijící Aes Sedai a ne o deset let mladší než on. Musí najít někoho, kdo ji naučí víc.
„Rande al’Thore,“ vyjela rozzlobeně Min a založila si ruce, „nedovolíš té ženské—”
„Tvoje vidění se nikdy nemýlí,“ přerušil ji. „To, co vidíš, se vždycky stane. Pokoušela ses to změnit a nikdy to nevyšlo. Sama jsi mi to říkala, Min. Proč myslíš, že to tentokrát bude jiný?“
„Protože musí!“ vyhrkla. Naklonila se k němu, jako by se na něj chtěla vrhnout. „Protože chci, aby to bylo jiný. Protože to bude jiný. A vůbec, nevím všechno, co vidím. Lidi jdou dál. S Moirain jsem se zmýlila. Viděla jsem v její budoucnosti spoustu věcí a je mrtvá. Možná se nestanou i další věci, co vidím.“
Tentokrát to nesmi být jiné, supěl Luis Therin. Slíbil jsi mi to!
Logain se lehce zamračil a potřásl hlavou. Nemohlo se mu líbit, že Min svou schopnost zpochybňuje. Rand skoro litoval, že mu prozradil, co viděla u něj, i když to tenkrát vypadalo jako neškodné povzbuzení. Ten chlap dokonce požádal Aes Sedai, aby Mininu schopnost potvrdily, i když byl dost moudrý, aby svoje pochyby skryl před Randem.
Aby se vyhnul další hádce s Min – ona to tak ovšem nenazývala, podle ní si „promlouvali“, ale on znal rozdíl – vytáhl Verinin dopis, zlomil hroudu žlutého pečetního vosku s otištěnou hlavou Velkého hada z prstenu. Pavouci rukopis hnědé sestry pokrýval téměř celou stránku, jen pár písmen rozmazaly kapky deště. Rand přistoupil k lucerně. Byla slabě cítit zkaženým olejem.
Jak jsem říkala, dokončila jsem, co jsem sem přišla udělat. Jsem přesvědčená, že svou přísahu tobě dokážu jinde splnit lépe, a tak jsem vzala Tomáše a vydávám se tam. Nakonec existuje mnoho způsobů, jak ti sloužit, a mnoho potřeb. Jsem přesvědčená, že Kadsuane můžeš věřit, a rozhodně by ses měl řídit jejími radami, ale na ostatní sestry si dávej pozor, včetně těch, které ti přísahaly věrnost. Pro černou sestru taková přísaha nic neznamená, a i ty, které kráčejí ve Světle, by si ji mohly vykládat způsobem, který by se ti nelíbil. Už víš, že málokdo považuje přísahu za důvod k naprosté poslušnosti ve všech věcech. Některé možná najdou další díry. Takže ať už se budeš Kadsuaninou radou řídit, nebo ne – ale opakuju, že bys měl – řiď se mou. Měj se velice na pozoru.
Podepsáno prostě Verin.
Rand zabručel. Málokterá si myslí, že přísaha znamená naprostou poslušnost? Spíš žádná. Obvykle poslechly, ale litera ne vždy znamenala ducha. Například Verin samotná. Varovala ho před tím, že by ostatní mohly dělat věci, které by neschvaloval, ale neřekla, kam jde ani co tam hodlá dělat. Boji se, že by mohl nesouhlasit? Možná to bylo jenom aessedaiovské zatajování. Sestry zachovávaly tajemství stejně přirozeně jako dýchaly.
Když podal dopis Kadsuane, té zacukalo levé obočí. Musela být opravdu polekaná, když to na sobě dala takhle znát, ale vzala si dopis a podržela si ho u světla.
„Žena s mnoha maskami,“ pronesla nakonec a list mu vrátila. „Ale dává ti dobrou radu.“
Co myslela těmi maskami? Už se jí chtěl zeptat, když se ve dveřích náhle objevil Loial a starší Haman, každý s dlouhou sekerou se zdobenou hlavicí na rameni. Bělovlasý ogier měl uši přitisknuté k hlavě a tvářil se zachmuřeně, Loialovi uši cukaly. Vzrušením, hádal Rand. Nedalo se to poznat.
„Doufám, že nerušíme,“ poznamenal starší Haman a zvedl uši, zatímco se smutně díval na těla.
„Nerušíte,“ ujistil ho Rand a strčil si dopis do kapsy. „Mrzí mě, že nemůžu přijít na tvou svatbu, Loiale, ale—“
„Ále, už je po ní, Rande,“ řekl Loial. Musel být vzrušený, nepodobalo se mu, že by skákal ostatním do řeči. „Matka na tom trvala. Nebude ani moc času na svatební hostinu, nejspíš žádná ani nebude, když je pařez a já musím Starší ogier mu položil ruku na paži. „Co?“ zeptal se Loial a ohlédl se po něm. „Aha. Ano. Ovšem. Jistě.“ Podrbal se pod nosem prstem o velikosti klobásy.
Něco neměl říkat? Zřejmě i ogierové mají tajemství. Rand pohladil dopis v kapse. Ale ty má nakonec každý.
„Tohle ti slíbím, Rande,“ pokračoval Loial. „Ať se stane cokoliv, budu u Tarmon Gai’donu s tebou. Ať se stane cokoliv.“
„Chlapče,“ zamumlal starší Haman, „myslím, že bys neměl…“ Odmlčel se, potřásl hlavou a něco si zabručel. Znělo to jako vzdálené zemětřesení.
Rand k Loialovi rychle přistoupil a napřáhl ruku. Ogier ji se širokým úsměvem – to znamená velmi širokým – přijal a obalil svou. Takhle zblízka musel Rand zaklánět hlavu, aby příteli viděl do obličeje. „Děkuju ti, Loiale. Neumím ti ani povědět, jak moc to pro mě znamená. Ale budu tě potřebovat dřív.“
„Ty… mě potřebuješ?“
„Loiale, uzavřel jsem brány, který znám, v Caemlynu, Cairhienu, Illianu a Tearu a v té, která je rozříznutá a otevřená u Fal Dary, jsem nastražil ošklivou past, ale nenašel jsem tu u Far Maddingu. I když vím, že brána je přímo ve městě, nedokážu ji sám najít, a potom tu jsou města, která už neexistují. Potřebuju, abys pro mě našel ty ostatní, Loiale, jinak budou moct trolloci zaplavit naráz každou zemi, a nikdo nezjistí, že přicházejí, dokud nebudou v srdci Andoru nebo Cairhienu.“
Loialův úsměv zmizel. Uši se mu třásly a obočí měl svěšené, až se mu dotýkalo lící. „To nemůžu, Rande,“ řekl lítostivě. „Musím hned ráno odejít a nevím, jestli se ještě někdy dostanu ven.“
„Vím, že jsi byl velmi dlouho mimo državu, Loiale.“ Rand se snažil mluvit laskavě, ale znělo to tvrdě. Laskavost byla jen blednoucí vzpomínkou. „Promluvím s tvou matkou. Přesvědčím ji, aby ti dovolila odejít, až si odpočineš.“