„On potřebuje víc než jen trochu si odpočinout.“ Starší Haman opřel sekeru o podlahu, sevřel ji oběma rukama a upřel na Randa přísný pohled. Ogierové jsou mírumilovní, ale dokážou být i pravým opakem mírumilovnosti. „Byl venku déle než pět let, to je moc dlouho. Potřebuje v državě odpočívat několik týdnů přinejmenším. Měsíce by byly lepší.“
„Matka už nerozhoduje, Rande. I když popravdě si myslím, že ji to stále překvapuje, když si to uvědomí. Teď rozhoduje Erith. Moje choť.“ Vložil do toho slova tolik pýchy, až to vypadalo, že snad pukne. Rozhodně nadmul hruď a usmíval se od ucha k uchu.
„A já ti ani nepoblahopřál.“ Rand mu stiskl rameno. Snaha o srdečnost mu zněla falešně, ale lip to neuměl. „Jestli potřebuješ měsíce, budeš mít měsíce. Ale stejně potřebuju nějakého ogiera, který mi ty brány najde. Ráno vás všechny vezmu do Državy Sangtaj. Snad přesvědčím někoho odtamtud, aby to udělal.“ Starší Haman se zamračil na své ruce na sekeře a začal si zase něco mumlat, ale nebylo mu rozumět. Znělo to, jako když v obrovské nádobě vedle v místnosti bzučí moucha o velikosti mastifa. Zřejmě se hádal sám se sebou.
„To by mohlo nějakou dobu trvat,“ podotkl Loial pochybovačně. „Víš, že se neradi rozhodujeme ve spěchu. Nejsem si jistý, jestli kvůli pařezu do državy vůbec pustí člověka. Rande? Jestli se nebudu moct vrátit před Poslední bitvou… Povíš mi, co se stalo, zatímco jsem byl v državě, viď? Totiž, aniž bych z tebe musel všechno páčit?“
„Povím, jestli budu moct,“ slíbil mu Rand.
Jestli budeš moct, prskal Luis Therin. Dohodli jsme se, že v Tarmon Gai’donu konečně zemřeme. Souhlasil jsi, šílenče!
„Odpoví ti k tvý naprostý spokojenosti, Loiale,“ pronesla Min rázně. „I kdybych nad ním měla celou dobu stát.“ Poutem pronikl hněv. Ona snad opravdu věděla, co si myslí.
Starší Haman si odkašlal. „Mám dojem, že sám jsem zvyklejší na venek víc než kdo jiný kromě kameníků. Ehm. Ano. Vlastně si myslím, že jsem pro tvůj úkol nejspíš ten nej lepší kandidát.“
„Pche,“ řekla Kadsuane. „Vypadá to, že jsi nakazil i ogiera, chlapče.“ Mluvila přísně, ale obličej měla aessedaiovsky vyrovnaný, nečitelný, skrývající to, co se odehrávalo za těma tmavýma očima.
Loialovi zděšením ztuhly uši a málem upustil sekeru. Honem přehmátl. „Ty? Ale co pařez, starší Hamane! Velký pařez!“
„Myslím, že to můžu klidně nechat ve tvých rukou, chlapče. Tvá slova byla prostá, přesto výmluvná. Ehm. Ahm. Radím ti, neusiluj o krásu. Drž se prosté výmluvnosti a ještě můžeš někoho překvapit. Včetně své matky.“
Zdálo se nemožné, že by Loialovi mohly uši ztuhnout ještě víc. Pohyboval rty, ale nevycházela z nich žádná slova. Takže bude mluvit k pařezu. Co je na tom tak tajného?
„Můj pane draku, vrátil se urozený pán Davram.“ To promluvila Elza Penfell, jež Bašereho doprovodila do stodoly. Byla to hezká žena v tmavomodrých jezdeckých šatech. Když jí pohled padl na Randa, oči se jí horečnatě leskly. S ní si aspoň nemusel dělat starosti. Elza byla ve své oddanosti fanatická.
„Děkuju, Elzo,“ řekl. „Radši se vrať a pomoz s úklidem. Ještě je toho hodně.“
Lehce stiskla rty a pohledem žárlivě obsáhla všechny od Kadsuane po ogiera, než předvedla pukrle a odešla. Ano, fanatická ji vystihovalo.
Bašere byl pomenší, štíhlý muž ve zlatém vyšívaném šedém kabátě se slonovinovou holí vrchního maršála Saldeje zakončenou zlatou vlčí hlavou zasunutou na opačné straně, než měl meč. Pytlovité kalhoty měl zastrkané do holínek s obrácenými manžetami, jež byly navoskované, až se leskly, přestože byly zacákané od bláta. Jeho současná práce vyžadovala co nejvíc formálnosti a důstojnosti, a on jí dokázal dodat opravdu hodně. Dokonce i Seančané se o něm už museli doslechnout. Měl prošedivělé černé vlasy a silný knír otočený dolů jako rohy. Tmavé zešikmené oči měl smutné, když procházel kolem Randa s pohupováním muže uvyklého víc na sedlo než na vlastní nohy. Pomalu šel podél řady mrtvých a upřeně se zadíval do každé tváře. Jakkoliv byl Rand netrpělivý, dal mu chvíli na truchlení.
„Ještě nikdy jsem neviděl něco takového, jako co je venku,“ poznamenal Bašere tiše cestou. „Velký nájezd z Morny znamená tisíc trolloků. Většinou jen pár stovek. Ach, Kirkune, ty sis nikdy nehlídal levý bok, jak bys měl. Přesto jsi musel mít trojnásobnou nebo čtyřnásobnou přesilu, aby sis zajistil, že neskončíš v jejich kotli. Tam venku… Myslím, že jsem tam viděl předzvěst Tarmon Gai’donu. Malou část Tarmon Gai’donu. Doufejme, že to skutečně je Poslední bitva. Pokud ji přežijeme, tak už asi nikdy nebudeme chtít vidět další. Ale vždycky tu bude další bitva. Tak to asi bude, dokud se všichni nezmění v Cikány.“ Na konci řady se zastavil před mužem s obličejem roztátým až k lesklému černému plnovousu. „Tady Azkana čekala světlá budoucnost. Ale to samé můžeš říct o spoustě mrtvých.“
Ztěžka si povzdechl a obrátil se k Randovi. „Dcera Devíti měsíců se s tebou setká za tři dny v zámku v severní Altaře poblíž hranice s Andorem.“ Dotkl se prsou kabátu. „Mám mapu. Už je někde poblíž, ale prý není na území, které ovládají. Když dojde na tajnosti, vypadají Aes Sedai vedle Seančanů jako naivní vesnické holky.“ Kadsuane frkla.
„Tušíš léčku?“ Logain si uvolnil meč v pochvě, snad mimoděk.
Bašere mávl rukou, ale meč si uvolnil taky. „Vždycky čekám léčku. O to nejde. Vznešená paní Suroth pořád nechce, abychom já nebo Manfor mluvili s někým jiným kromě ní. Prostě s nikým. Naši sluhové byli němí, stejně jako když jsme šli s Loialem do Ebú Daru.“
„Ta moje měla vyřízlý jazyk.“ Loial mluvil znechuceně a klopil uši. Klouby mu na toporu zbělely. Haman šokované vyjekl a uši mu ztuhly jako kůly v plotě.
„Altara právě korunovala nového krále,“ pokračoval Bašere, „ale všichni v Tarasinském paláci chodí jako mezi vajíčky a ohlížejí se přes rameno. Seančané i Altařané. Dokonce i Suroth vypadala, jako by jí nad hlavou visel meč.“
„Možná se bojí Tarmon Gai’donu,“ podotkl Rand. „Nebo Draka Znovuzrozeného. Budeš muset být opatrný. Vyděšení lidé dělají hloupé věci. Jak zní dohoda, Bašere?“
Saldejec vytáhl mapu z kapsy kabátu, přistoupil k Randovi a rozevřel ji. „Jsou velice přesní. Přivede si šest sul’dam a damane, ale žádné jiné služebníky.“ Alivia vydala zvuk jako rozzuřená kočka a Bašere zamrkal, než pokračoval. Nepochybně si osvobozenou damane nebyl jistý. „Můžeš si přivést pět lidí, kteří dokážou usměrňovat. Předpokládá, že to dokáže každý muž, který jde s tebou, ale smíš si přivést ženu, která ani nemusí být služebná.“
Najednou vedle Randa stála Min a ovinula kolem něj paži.
„Ne,“ řekl rázně. Nehodlal ji vést do možné léčky.
„Promluvíme si o tom,“ zamumlala a z pouta se neslo umíněné odhodlání.
Nejděsivější slova, jaká může žena vyslovit, kromě „ zabiju tě”, pomyslel si Rand. Najednou ho zamrazilo. Byl to on? Nebo Luis Therin? Šílenec se mu tiše chechtal v hlavě. Nezáleželo na tom. Za tři dny se vyřeší jedna obtížná záležitost. Nějak. „Co dál, Bašere?“
Nyneiva si opatrně zvedla mokrý hadr, který měla položený přes oči, aby se jí nezachytil v angrialu v náramku a prstenech – nosila ho i šperkové ter’angrialy neustále – a posadila se na kraj postele. Když muži potřebovali léčení ze strašných zranění, kdy některému chyběla třeba ruka, působilo malicherně žádat o léčení bolesti hlavy, ale vrbová kůra zřejmě fungovala stejně dobře. Jenom pomaleji. Jeden z prstenů, ten se světle zeleným kamenem, jako by zářil slabým vnitřním světlem a vibroval jí na prstě, i když se ve skutečnosti nepohnul. Vzor vibrací byl smísený, reakce na saidar a saidín usměrňované venku. A někdo usměrňoval i uvnitř. Kadsuane si byla jistá, že by měl ukazovat i směr, ale ona nepřišla na to jak. Cha! pro Kadsuane a její údajně větší znalosti!