Přála si, aby jí to mohla říct do očí. Nešlo o to, že by ji Kadsuane zastrašovala – ona rozhodně stála nad ní – jenom chtěla udržovat určitou harmonii. To byl jediný důvod, proč před tou ženskou držela jazyk za zuby.
Pokoje, které sdílela s Lanem, byly prostorné, ale táhlo v nich, okna nebyla pořádně utěsněná a během pokolení se dům sesedl natolik, že museli oříznout dveře, aby se vůbec daly zavřít, čímž vznikly další škvíry, kudy dovnitř pronikal průvan. Oheň v krbu tancoval, jako by hořel venku, praskal a vyhazoval jiskry. Koberec, tak vybledlý, že už ani nerozeznala vzor, měl víc propálených děr, než dokázala spočítat. Postel, s těžkými sloupky a rozedraným baldachýnem, byla velká a pevná, ale matrace byla hrbolatá a víc peří z polštářů lezlo, než v nich zůstávalo. Prostěradla měla víc záplat než původní látky. Ale bydlel tu s ní Lan a to znamenalo celý rozdíl. Díky němu to byl palác.
Stál u okna, kde byl od začátku útoku, a zíral na práce pokračující venku. Nebo si možná prohlížel jatka, v něž se prostor kolem zámku změnil. Byl tak nehybný, že mohl být sochou, vysoký muž v dobře padnoucím tmavozeleném kabátě s rameny dost širokými, aby to vypadalo, že má štíhlý pas, s koženým řemínkem hadori, jenž mu přidržoval po ramena dlouhé vlasy, černé, s šedinami na spáncích. Tvrdý muž, a přesto krásný. V jejích očích byl, ať si ostatní říkají, co chtějí. Jenom by to neměli říkat před ní. Dokonce ani Kadsuane ne. Prsten s bezvadným safírem ji zastudil na pravé ruce. Cítil spíš hněv než nepřátelství. Ten prsten měl podle ní vadu. Bylo dobré vědět, že někdo poblíž je rozzlobený či nepřátelsky naladěný, jenomže to neznamenalo, že se to týká vás.
„Je čas, abych šla ven a pomohla,“ řekla.
„Ještě ne.“ Neotočil se od okna. Prsten neprsten, hluboký hlas měl klidný. A rázný. „Moirain říkávala, že bolest hlavy je známkou, že příliš usměrňovala. To je nebezpečné.“
Ruka jí zabloudila k copu, než ji strhla dolů. Jako by o usměrňování věděl víc než ona! No, jistým způsobem věděl. Dvacet let jako Moirainina strážce ho naučilo, kolik jen muž může o saidínu vědět. „Už mě to bolení přešlo. Jsem v naprostým pořádku.“
„Nebuď mrzutá, lásko. Do soumraku je jenom pár hodin. I na zítra zůstane spousta práce.“ Zaťal ruku na jílci meče, uvolnil ji a zase zaťal. Pohyboval pouze tou rukou.
Stiskla rty. Mrzutá? Zuřivě si uhlazovala suknice. Vůbec není mrzutá! Zřídkakdy používal právo v soukromí jí velet – ať je Mořský národ proklet, že ho něco takového vůbec napadlo! – ale když to udělal, nedalo se s ním hnout. Pochopitelně mohla jít i tak. Nepokoušel by se ji zastavit fyzicky. Tím si byla jistá. Docela jistá. Jenomže nehodlala porušit svatební přísahy ani v nejmenším. I když by milovaného manžela nejradši nakopla do holeně.
Místo toho si kopala do sukní. Postavila se u okna vedle něj a zavěsila se do něj. Jeho ruka byla tvrdá jako kámen. Měl nádherně pevné svaly, ale teď je měl tvrdé napětím, jako by se snažil zvednout něco těžkého. Jak si přála, aby měla jeho pouto, aby lépe poznala, co mu dělá starosti. Až dostane Myrelle do rukou… Ne, lepší na tu husu nemyslet! Zelené! Těm se s muži prostě nedá věřit!
Venku, ne moc daleko od zámku, uviděla dva z těch černě oděných aša’manů a sestry s nimi spojené. Vyhýbala se jim, nakolik to jen bylo možné – aša’manům ze zřejmých důvodů, sestrám, protože podporovaly Elaidu – ale nemohla pobývat v jednom domě, dokonce i tak velkém a rozlehlém domě, jako byl Algarinův zámek, s lidmi a nepoznat je. Arei Malevin byl Cairhieňan, který vypadal širší, než ve skutečnosti byl, protože Lanoví sahal stěží po prsa. Donalo Sandomer z Tearu nosil v levém uchu granát a prošedivělou bradku měl zastřiženou do špičky a naolejovanou, i když Nyneiva silně pochybovala, že ta vrásčitá, tuhá tvář patřila šlechtici. Malevin se spojil s Aisling Noon, ohnivou zelenou, která prokládala řeč hraničními kletbami, až sebou občas dokonce i Lan trhl. Nyneiva by jim ráda rozuměla, ale odmítl jí je vysvělit. Sandomerova zajatkyně byla Ajako Norsoni, drobná bílá s vlnitými, černými vlasy po pás, která měla pleť hnědou skoro jako Domanka. Působila plaše, což byla mezi Aes Sedai vzácnost. Obě ženy si hladily šátky. Zajatkyně to dělaly skoro pořád, snad jako projev vzdoru. Ale s těmi muži vycházeli překvapivě dobře. Nyneiva je často slýchala, jak přátelsky rozprávějí, což není zrovna běžné u vzdorovitých zajatců. A tušila, že Logain s Gabrelle nejsou jediní, kdo spolu spí, ač nejsou sezdáni. Bylo to nechutné!
Najednou dole vzplál oheň. Šest plamenů obklopilo mrtvé trolloky před Malevinem a Aisling, sedm před Sandomerem a Ajako. Nyneiva musela přimhouřit oči před tou září. Bylo to jako snažit se dívat do třinácti poledních sluncí planoucích na bezmračné obloze. Byli propojení. Poznala to podle toho, jak se pohybovaly prameny saidaru, strnule, jako by je na místo nutily, místo vedly. Nebo spíš se je muži snažili nutit. Nikdy nepracovali s ženskou polovicí pravého zdroje. Byl to čistý oheň a plál jasně, jasněji, než by čekala od samotného ohně. Pochopitelně používali také saidín, a kdo ví, co přidávali z toho vražedného chaosu? To málo, na co si vzpomínala z toho, kdy byla spojená s Randem, v ní zanechalo touhu už nikdy se k saidínu nepřiblížit. Ohně ve chvilce zmizely, zůstaly jen hromádky šedého popela na spálené zemi, která vypadala ztvrdlá a popraskaná. To půdě nemůže moc prospět.
„Tohle ti nemůže připadat moc zábavný, Lane. Na co myslíš?“
„Jen tak,“ opáčil a ruku měl pod její dlaní jako kámen. Venku vzplály nové ohně.
„Prozraď mi to.“ Podařilo se jí do hlasu vloudit tázavý tón. Povaha jejich přísah ho zřejmě bavila, ale když byli sami, naprosto odmítal řídit se nepatrnými náznaky. Žádosti plnil okamžitě – no, většinou – ale klidně nechal na botách bláto, až se začalo loupat, když mu řekla, ať nechodí v blátě.
„Jsou to nepříjemné myšlenky, ale když si to přeješ. Ti myrddraalové a trolloci mi připomněli Tarmon Gai’don.“
„To jsou opravdu nepříjemný myšlenky.“
Dál hleděl z okna, ale kývl. Tvář měl zcela bez výrazu – mohl by učit Aes Sedai, jak skrývat pocity! – ale do hlasu se mu vloudila trocha tepla. „Přijde brzy, Nyneivo, ale al’Thor si zřejmě myslí, že má věčnost, aby mohl tancovat se Seančany. Stinem zrození už můžou procházet Momou, zatímco my tu stojíme, až do—“ Zavřel ústa. Až do Malkieru, řekl skoro. Mrtvého Malkieru, jeho zavražděné rodné země. Byla si tím jistá. Pokračoval, jako by se nic nestalo. „Mohli by udeřit na Šajnar, na celé Hraniční státy, už příští týden nebo zítra. A al’Thor sedí a setkává ty svoje seančanské plány. Měl by poslat někoho, aby přesvědčil krále Easara a ostatní, aby se vrátili ke svým povinnostem u Morny. Měl by sebrat tolik mužů, kolik zvládne, a vzít je do Morny. K Poslední bitvě dojde tam a v Šajol Ghúlu. Válka je tady.“