Zvedl se v ní smutek, ale podařilo se jí ho potlačit. „Musíš se vrátit,“ řekla tiše.
Konečně k ní obrátil hlavu a zamračil se na ni. Jasné modré oči měl chladné. Bylo v nich míň smrti než kdysi, tím si byla jistá, ale stále byly chladné. „Moje místo je vedle tebe, srdce mého srdce. Vždycky bude. Navždy.“
Sebrala veškerou odvahu a držela se jí tak pevně, až to bolelo. Chtěla mluvit rychle, dostat to ze sebe ven, než její odvaha selže, ale přinutila se držet klidný tón i tempo. „Hraničníci mají rčení, co jsem kdysi od tebe slyšela. ‚Smrt je lehčí než pírko, povinnost je těžší než hora.‘ Moje povinnost leží tady, musím zajistit, že Alivia nezabije Randa. Ale vezmu tě do Hraničních států. Tvoje povinnost leží tam. Chceš jít do Šajnaru? Zmiňoval ses o králi Easarovi a Šajnaru. Je to nejblíž Malkieru.“
Dlouho se na ni díval, ale nakonec zlehka vydechl a napětí z něj vyprchalo. „Jsi si jistá, Nyneivo? Pokud jsi, tak ano. Do Šajnaru. Za trollockých válek používal Stín Tarwinovo sedlo, aby tamtudy přesunul velké oddíly trolloků, stejně jako to udělal před pár lety, když jsme hledali Oko světa. Ale jedině pokud si jsi naprosto jistá.“
Ne, nebyla si jistá. Bylo jí do pláče. Ječela by na něj, jaký je hlupák, že jeho místo je u ní, ne aby zemřel sám v nějaké marné soukromé válce se Stínem. Jenomže to nemohla. Pouto nepouto, věděla, že je rozervaný mezi svou láskou k ní a povinností, rozervaný a krvácí, jako by ho bodla mečem. Nemohla přidávat další rány. Ale mohla se pokusit zajistit, aby přežil. „Nabízela bych ti to, kdybych si nebyla jistá?“ opáčila suše a překvapilo ji, jak klidně to zní. „Nelíbí se mi posílat tě pryč, ale máš svoje povinnosti a já zase svoje.“
Objal ji a přitiskl si ji na prsa, zprvu jemně, pak silněji, až se bála, že jí vymáčkne vzduch z plic. Bylo jí to jedno. Objímala ho stejně náruživě, a když skončila, musela se od něj odlepit. Světlo, bylo jí do pláče. A věděla, že plakat nesmí.
Když si začal balit sedlové brašny, honem se převlékla do jezdeckých šatů ze žlutého, zeleně prostřihávaného hedvábí a vzala si pevné kožené střevíce. Vyklouzla z místnosti, než Lan skončil. Algarinova knihovna byla obrovská místnost s vysokým stropem, lemovaná policemi. Stálo tu půl tuctu plyšových křesel, dlouhý stůl a stojan na mapy. Kamenný krb byl studený a železné kandelábry nezapálené, ale ona si usměrnila a tři zapálila. Rychle hledala mezi mapami a našla, co hledala, ve stojanu. Mapy byly staré jako většina knih, ale země se za dvě či tři století příliš nezmění.
Když se vrátila do jejich pokojů, Lan byl v obývacím, sedlové brašny přes rameno. Strážcovský barvoměnivý plášť mu visel na zádech. Obličej měl jako kamennou masku. Jenom si vzala svůj plášť z modrého hedvábí, podšitý sametem, a mlčky zamířili do matně osvětlených stájí, kde byli koně. Cestou mu položila ruku zlehka na levé zápěstí. Ve vzduchu bylo cítit seno, koně a mrva, jako ve stájích vždy.
Hubený, plešatějící štolba s několikrát zlomeným nosem začal pracovat na Nyneivině statné hnědé kobylce a tři stárnoucí muži nauzdili a vyvedli ze stání Lanova vysokého vraného hřebce.
„Chci od tebe slib,“ řekla Nyneiva tiše, zatímco čekali. Mandarb tancoval, takže baculatý chlapík snažící se mu zvednout sedlo na záda, musel běhat kolem. „Přísahu. Myslím to vážně, Lane Mandragorane. Už nejsme sami.“
„Co za přísahu chceš?“ zeptal se opatrně. Plešatějící muž si zavolal další dva muže na pomoc.
„Že než vstoupíš do Morny, zajedeš do Fal Moranu, a pokud bude někdo chtít jet s tebou, tak ho necháš.“
Usmíval se lehce a smutně. „Vždycky jsem odmítal vodit muže do Morny, Nyneivo. Občas se mnou někdo vyjel, ale nehodlám—“
„Pokud s tebou muži jeli už předtím,“ přerušila ho, „tak můžou zas. Tvou přísahu, nebo já přísahám, že tě nechám celou cestu do Šajnaru jet.“ Štolba už dotahoval podpínku na sedle klisny, ale trojice mužů zápolila s Mandarbem, který si nechtěl nechat sedlo nasadit.
„Jak daleko v Šajnaru mě hodláš nechat?“ zeptal se. Když neodpověděla, kývl. „Dobrá, Nyneivo. Jestli to tak chceš, přísahám pod Světlem a na svou naději na znovuzrození a spasení.“
Bylo těžké neoddechnout si úlevou. Podařilo se jí to – a bez lhaní. Snažila se dělat to, co chtěla Egwain, a chovat se, jako by už složila tři přísahy na hůl přísah, ale je těžké jednat s manželem, pokud mu nemůžete lhát, když je to naprosto nezbytné.
„Polib mě,“ řekla mu a honem dodala, „to nebyl rozkaz. Jenom chci políbit svého manžela.“ Polibek na rozloučenou. Na další už nebude čas.
„Přede všemi?“ zeptal se se smíchem. „Vždycky jsi na to byla hrozně plachá.“
Klisna už byla připravená a jeden štolba držel Mandarba co nejpevněji a ostatní rychle dopínali přezky.
„Mají moc práce, než aby něco viděli. Polib mě, nebo si budu myslet, že to ty jsi Jeho rty na jejích ji umlčely. Zkroutily se jí prsty u nohou.
O něco později se mu opírala o široká prsa, aby popadla dech, a on ji hladil po vlasech. „Možná bychom mohli mít v Šajnaru poslední společnou noc,“ zamumlal tiše. „Chvíli asi potrvá, než budeme zase spolu, a mně budou ta poškrábaná záda chybět.“
Zahořely jí tváře. Nejistě se od něj odstrčila. Štolbové skončili a významně se dívali na slámu na podlaze, ale mohli být dost blízko, aby to zaslechli! „Asi těžko.“ Byla hrdá, že nesupěla. „Nechci nechat Randa s Alivií samotného tak dlouho.“
„On jí věří, Nyneivo. Nechápu to, ale tak to je a na tom jediném záleží.“
Frkla. Jako kdyby nějaký muž věděl, co je pro něj dobré.
Její statná kobyla nejistě zařičela, když projížděli mezi mrtvými trolloky k plácku kousek od stájí, který znala dost dobře, aby mohla setkat průchod. Mandarb, cvičený válečný oř, na krev a zápach a obrovské mrtvoly vůbec nereagoval. Vypadal stejně klidný jako jezdec, když teď mě! Lana na hřbetě. Ona to chápala. Na ni měl Lan taky velmi uklidňující vliv. Obvykle. Občas měl ale účinek přesně opačný. Přála si, aby mohli mít ještě jednu společnou noc. Zase zrudla.
Sesedla, natáhla saidar, aniž by použila angrial, a setkala průchod právě dost vysoký, aby mohla provést klisnu na trávu posetou houštinami buků a stromů, které nepoznala. Slunce bylo zlatou koulí těsně před vrcholem své dráhy, přesto tu bylo o dost chladněji než v Tearu. Dost chladno, aby se zavinula do pláště. Hory tu byly pokryté sněhem a na východě, severu a jihu se hnala mračna. Jakmile Lan prošel, nechala tkanivo rozplynout a okamžitě setkala nový průchod, větší, a vyškrábala se do sedla.
Lan odvedl Mandarba kousek na západ a hleděl. Země tu náhle končila útesem a odtud se až k obzoru táhl oceán. „Co to má znamenat?“ zeptal se a otočil se. „Tohle není Šajnar. Tohle je Konec světa v Saldeji, nejdál od Šajnaru, jak se v Hraničních státech můžeš dostat.“
„Řekla jsem, že tě vezmu do Hraničních států, Lane, a to jsem udělala. Nezapomeň na svou přísahu, srdce moje, protože já určitě nezapomenu.“ S tím pobídla kobylu a nechala ji proskočit průchodem. Slyšela ho, jak volá její jméno, ale nechala průchod zavřít. Ona mu dá šanci přežít.
Pár hodin po poledni bylo ve velkém šenku U Královnina kopí obsazeno jen pár stolů. Většinou dobře odění lidé, s úředníky a tělesnými strážci, kteří stáli pozorně za nimi. Tady se kupovaly či prodávaly ledové papričky. Ty dobře rostly na úpatí do vnitrozemí obrácené strany Banichanské hory, nazývané v Saldeji často Mořská stěna. Weilina Aldragorana ale papričky v nejmenším nezajímaly. Mořská stěna měla i jinou úrodu, bohatší.