„Moje poslední cena,“ řekl a mávl rukou nad stolem. Na každém prstě měl prsten. Ne velké kameny, ale pěkné. Muž, jenž prodává drahokamy, by si měl dělat reklamu. Obchodoval i s jiným zbožím – kožešinami, vzácnými dřevy pro výrobce nábytku, dobrými meči a zbrojí, a občas i jinými věcmi, které přinášely slušný zisk – ale drahokamy mu přinášely nejvíc. „Níž už nepůjdu.“ Stůl byl pokrytý kousky černého sametu, aby bylo zboží lépe vidět. Smaragdy, ohnivé opály, safíry a nejlepší ze všeho, démanty. Některé byly dost velké, aby zaujaly i vládce, a žádné nebyly malé. A žádný neměl vadu. Byl po celých Hraničních státech známý svými bezvadnými kameny. „Přijměte, nebo to udělá někdo jiný.“
Mladší ze dvou tmavookých Illiánců naproti němu, hladce oholený chlapík jménem Pavil Geraneos, rozzlobeně otevřel ústa, ale starší, Jeorg Damentanis, jemuž se prokvetlá brada doslova třásla, mu položil tlustou ruku na rameno a vrhl na něj zděšený pohled. Aldragoran se nepokoušel skrýt úsměv, v němž ukazoval zuby.
Když se do Malkieru nahrnuli trolloci, byl ještě batole a nevzpomínal si na nic – na Malkier zřídkakdy pomyslel, ta země byla mrtvá a ztracená – ale byl rád, že nechal strýčky, aby mu dali hadori. U jiného stolu se Managan hádal s tmavou Tairenkou s krajkovým okružím a velmi nekvalitními granáty v uších. Téměř přehlušovali mladou ženu hrající na dulcimer na nízkém pódiu vedle vysokého kamenného krbu. Ten štíhlý mladý muž hadori odmítl, stejně jako Gorenellin, jenž byl spíše v Aldragoranově věku. Nyní tvrdě smlouval se dvěma Altařany s olivovou pletí. Jeden z nich měl v uchu hezký rubín a Gorenellinovi se na čele perlil pot. Na muže s hadori a mečem, jako nosil Aldragoran, nikdo nekřičel a všichni se snažili, aby se nezačal potit. Takoví lidé měli pověst, že mají sklony k náhlému a nepředvídatelnému násilí. Pokud občas musel použít meč u pasu, vědělo se, že to umí a udělá.
„Přijímám, pane Aldragorane,“ řekl Damentanis a úkosem se zamračil na svého společníka. Geraneos si toho nevšiml. Vycenil zuby, což zřejmě doufal, že Aldragoran vezme jako úsměv. Aldragoran to nechal být. Nakonec, byl kupec. Pověst je hezká věc, když pomáhá vašemu smlouvání, ale jenom hlupák vyhledává rvačky.
Úředník, zarostlý, prošedivělý chlapík taktéž z Illianu, odemkl za pozorného dohledu dalších dvou tělesných strážců železem obitou pokladnici. Hlídači byli rozložití a nosili ten divný vous s vyholeným horním rtem a na sobě měli kožené kabáty pošité kovovými kolečky. Oba měli meče a obušky. Aldragoran měl za svými zády taky úředníka, pozorného Saldejce, který nepoznal jeden konec meče od druhého, ale sám nikdy tělesné strážce nepoužíval. Ve svém sídle stráže měl, ale ne tělesnou stráž s sebou. To jenom přispívalo k jeho pověsti. A taky je pochopitelně nepotřeboval.
Jakmile Damentanis podepsal dvě předávací listiny a tři kožené váčky nadité zlatem – Aldragoran mince přepočítal, nenamáhal se je vážit, i když některé z tlustých zlatých korun z deseti různých zemí budou lehčí než jiné, přesto byl ochotný přijmout nevyhnutelnou ztrátu – Illiánci pečlivě posbírali kameny, rozdělili je do kožených váčků a ty uložili do pokladnice. Aldragoran jim nabídl víno, ale zavalitý muž zdvořile odmítl. Odešli, pokladnici nesli strážci společně. Jak mohli něco chránit, když byli takhle obtížení, Aldragoran nechápal. V Kayacunu sice vládl zákon, ale poslední dobou bylo v ulicích víc zlodějů, vrahů a žhářů, víc každého zločinu, nemluvě o šílenství, na jaké člověk nechtěl ani pomyslet. Přesto teď byly drahokamy starostí llliánců.
Ruthan měl Aldragoranovu pokladnici otevřenou – dva nosiči čekali venku — ale posadil se a zíral na listiny a měšce. O polovinu víc, než čekal, že dostane. Lehké mince z Altary a Murandy nebo ne, tohle bude jeho nej výdělečnější rok. A to všechno proto, že Geraneos neovládl svůj hněv. Damentanis se pak už bál dál smlouvat. Pověst je skvělá věc.
„Pane Aldragorane?“ promluvila žena opírající se o stůl. „Ukázali mi vás jako kupce, který vede rozlehlou korespondenci po holubech.“
Ze všeho nejdřív si pochopitelně všiml jejích šperků. Úzký zlatý pás a dlouhý náhrdelník byly osazené velmi dobrými rubíny, stejně jako jeden náramek, jakož i nějakými světle zelenými a modrými kameny, jež nepoznal, a tak je zavrhl jako bezcenné. Zlatý náramek na jejím levém zápěstí měl podivný tvar, plochými řetízky byl spojený se čtyřmi prsteny a celé to bylo složitě ryté, ale nebyly v něm žádné kameny. Na zbývajících dvou náramcích měla pěkné safíry a další ty zelené kameny. Na dvou prstenech na pravé ruce také, ale druhé dva byly osazené zvlášť hezkými safíry. Zvlášť hezkými. Pak si uvědomil, že na té ruce má pátý prsten, opřený o jeden z prstenů s bezcenným kamenem. Zlatého hada kousajícího se do ocasu.
Prudce zvedl oči k její tváři a utrpěl druhý šok. Tvář rámovaná kapucí byla velmi mladá, ale nosila ten prsten, a jen málokterá žena by byla natolik hloupá, aby ho nosila, aniž by na něj měla právo. Už viděl mladou Aes Sedai předtím, dvakrát nebo třikrát. Ne, její věk ho nešokoval. Ale na čele měla ki’sain, červenou tečku vdané ženy. Nevypadala jako Malkieřanka. Nemluvila jako Malkieřanka. Mnoho mladých lidí mělo přízvuk ze Saldeje či Kandoru, Arafelu nebo Šajnaru – on sám mluvil saldejsky – ale ona vůbec nemluvila jako z Hraničních států. Kromě toho si nevzpomínal, kdy naposledy slyšel o malkierské dívce, která by odešla do Bílé věže. Věž Malkier zklamala v čase nouze a Malkieřané se k ní obrátili zády. Přesto honem vstal. S Aes Sedai bylo vždycky moudré chovat se zdvořile. V tmavých očích měla žár. Ano, zdvořilost byla velmi moudrá.
„Jak ti můžu pomoct, Aes Sedai? Mám poslat zprávu po holubovi? Bude mi ctí.“ Vždycky bylo moudré prokázat Aes Sedai laskavost, jakou chtěla, a holub byl jen malou laskavostí.
„Zprávu každému kupci, se kterým si píšeš. Tarmon Gai’don se blíží.“
Neklidně pokrčil rameny. „To se mnou nemá nic společnýho, Aes Sedai. Jsem kupec.“ Žádala hodně holubů. Psal si s kupci až v Šajnaru. „Ale pošlu tvou zprávu.“ Určitě to udělá, bez ohledu na nezbytný počet ptáků. Jenom úplně slepý pitomec nesplní slib daný Aes Sedai. Kromě toho se jí chtěl zbavit, jí a řečí o Poslední bitvě.
„Poznáváš tohle?“ zeptala se a vylovila z výstřihu řemínek.
Dech se mu zadrhl. Natáhl ruku a otřel se prstem o těžký zlatý pečetní prsten, který na něm visel. Byl to jeřáb v letu. Jak se k němu dostala? Pod Světlem, jak? „Poznávám,“ přiznal ochraptěle.
„Jmenuju se Nyneiva ti al’Meara Mandragoran. Zpráva, kterou chci poslat, zní takto: Můj manžel jede od Páteře světa k Tarwinovu sedlu, k Tarmon Gai’donu. Pojede sám?“
Roztřásl se. Nevěděl, jestli se směje nebo pláče. Možná obojí. Ona je jeho žena?
„Pošlu tvou zprávu, má paní, ale se mnou to nemá nic společnýho. Jsem kupec. Malkier je mrtvěj. Mrtvej, to ti povídám.“
Žár v jejích očích zesílil. Popadla se za dlouhý, tlustý cop. „Lan mi kdysi řekl, že Malkier bude žít tak dlouho, dokud bude aspoň jeden jediný muž nosit hadori jako slib, že bude bojovat proti Stinu, a tak dlouho, dokud aspoň jedna žena bude nosit ki’sain jako slib, že pošle své syny bojovat proti Stínu. Já nosím ki’sain, pane Aldragorane. Můj manžel nosí hadori. Ty taky. Pojede Lan Mandragoran do Poslední bitvy sám?“