Smál se, až se třásl. Ale přesto se mu po lících řinuly slzy. Bylo to šílenství! Naprosté šílenství! Ale nemohl si pomoct. „Nepojede, má paní. Nevím, jak jiní, ale já ti přísahám pod Světlem a na svou naději na znovuzrození a spasení, že nepojede sám.“ Chvíli si ho prohlížela, pak kývla a otočila se. Natáhl za ní ruku. „Smím ti nabídnout víno, má paní? Moje žena tě bude chtít poznat.“ Alida byla Saldejka, ale rozhodně se bude chtít setkat s manželkou nekorunovaného krále.
„Děkuju, pane Aldragorane, ale musím dneska ještě navštívit několik dalších měst a do večera musím být zpátky v Tearu.“
Zamrkal na její záda, když plula ke dveřím a sbírala si plášť. Musí dneska ještě navštívit několik dalšich měst a do večera musí být zpátky v Tearu! Aes Sedai skutečně dokážou zázraky!
V šenku zavládlo ticho. Ne že by lidé jen mluvili potichu, ale dokonce i dívka přestala hrát na dulcimer. Všichni zírali na něj. Většina cizinců měla otevřená ústa.
„No, Managane, Gorenelline,“ zavrčel, „pamatujete si ještě, kdo jste? Pamatujete si svou krev? Kdo se mnou vyjede k Tarwinovu sedlu?“
Chvíli si myslel, že nepromluví, ale pak Gorenellin stál a v očích se mu leskly slzy. „Zlatý jeřáb letí k Tarmon Gai’donu,“ pronesl tiše.
„Zlatý jeřáb letí k Tarmon Gai’donu!“ zařval Managan a vyskočil tak prudce, až převrátil židli.
Aldragoran se k nim se smíchem připojil a všichni hulákali z plných plic: „Zlatý jeřáb letí k Tarmon Gai’donu!“
21
V Kameni
Bláto předměstí ustoupilo dlážděným ulicím za hradbami Tearu, kde si Rand ze všeho nejdřív všiml nepřítomnosti stráží. Přes vznosné kamenné cimbuří na věžích bylo město méně chráněné než Država Šangtaj, kam jej a všechny ostatní lidi ráno sice zdvořile, zato důrazně odmítli vpustit. Tady byly ochozy na věžích zcela bez lučištníků. Železem obitá vrata do přisedlé šedé strážnice těsně za širokou bránou byla otevřená a za nimi seděla u necek žena s tvrdou tváří, v hrubém suknu, s vyhrnutými rukávy a drhla na valše prádlo. Vypadala, že se tu usadila, protože vedle ní stály dvě malé, špinavé děti, cucaly si palec a kulily na něj a jeho společníky oči. Tedy přinejmenším na jejich koně.
Tai’daišar byl pastvou pro oči. Elegantní vraný hřebec s mohutnou hrudí přitahoval pozornost, přesto se rozhodl na něm jet. Jestliže ho Zaprodanci dokážou najít tak snadno, jako se jim to povedlo v Algarinově zámku, nemělo smysl se skrývat. Nebo tomu aspoň věnovat nějaké větší úsilí. Měl černé jezdecké rukavice, aby zakryl dračí hlavy na hřbetě a volavky vypálené do dlaní. Kabát měl z tmavošedého sukna bez jediné výšivky, hřebcova čabraka byla jednoduchá a jílec meče a pochvu měl potažené nezdobenou kančí kůží od chvíle, kdy se k němu dostal, tedy nic, co by poutalo pozornost. Kadsuane v nezdobeném šedém suknu měla kapuci staženou do čela, aby zakryla aessedaiovskou tvář, ale Min, Nyneiva a Alivia se skrývat nemusely. I když Minin červený kabátek s vyšitými květinami a těsné spodky mohly přitahovat menší pozornost, nemluvě o červených holínkách s vysokými podpatky. Viděl ženy v Cairhienu nosit takové šaty, jak ji napodobovaly, ale do Tearu se ta móda těžko už rozšířila, vzhledem ke zdejší lásce k cudnosti. Tedy přinejmenším na veřejnosti. Nyneiva měla žluté, modře prostřihávané hedvábí a všechny svoje šperky, jen částečně schované pod modrým pláštěm, ale Tear bude plný hedvábí. A to si chtěla vzít šátek! Měla ho ale v sedlových brašnách. Jenom trocha snahy.
Druhá věc, které si všiml, byl zvuk, rytmické hlasité rachocení pravidelně doprovázené pronikavým hvízdáním. Zprvu slabý, ale zřejmě se rychle blížil. Přes časnou hodinu byly okolní ulice přecpané. Polovina lidí v dohledu zjevně patřila k Mořskému národu, muži do pasu nazí, ženy v barevných plátěných blůzách, všichni s dlouhými šerpami mnohem barevnějšími, než co nosili obyčejní Tairenové. Všichni zřejmě hleděli směrem ke zdroji zvuku. Davem se proplétaly děti, vyhýbaly se vozům, nejčastěji taženým volem se širokými rohy, a spěchaly za zvukem. Několik dobře oděných lidí vystoupilo z nosítek, zůstalo stát vedle nosičů a taky se dívali. Kupec s rozdělenou bradkou a stříbrným řetězem na prsou se vykláněl z okna červeně lakovaného kočáru a křičel na kočího, ať uklidní nervózně tancující spřežení, zatímco se snažil získat lepší výhled.
Najednou vzduchem zakroužili holubi s bílými křídly, vyplašení z hřebenů břidlicových střech zvlášť ostrým hvízdnutím. Dvě velká hejna se srazila a na lidi padali omráčení ptáci. Spadli všichni do jednoho. Několik lidí přestalo sledovat zvuk a civělo na oblohu. Překvapivě mnoho jich chytalo spadlé ptáky a kroutilo jim krkem, a ne všichni bosí chudáci v obnošeném suknu. Žena v hedvábí a krajce, stojící vedle nosítek, rychle posbírala půl tuctu holubů, než se zase podívala po zvuku, a ptáky držela za nožičky.
Alvia polekaně vyjekla. „Je to zlé znamení, nebo dobré?“ protáhla. „Musí být zlé. Nebo jsou zdejší holubi jiní?“ Nyneiva na ni vrhla kyselý pohled, ale neřekla nic. Co Lan včera zmizel, byla velice zamlklá a o jeho odchodu mlčela dvojnásob.
„Někteří z nich umřou hlady,“ poznamenala Min smutně. Pouto se chvělo smutkem. „U každýho tady něco vidím.“
Jak bych mohl zemřít? smál se Luis Therin. Jsem ta’veren/
Jsi mrtvý, pomyslel k němu Rand důrazně. Lidé před nimi mají zemřít hlady a on se směje? Nedalo se s tím pochopitelně nic dělat, ne když Min promluvila, ale smích byl něco jiného. Já jsem ta’veren. Já!
Co ještě se dělo v Tearu proto, že se tu objevil? To, že je ta’veren, nemuselo mít vůbec žádný vliv, ale když mělo, mohly důsledky zasáhnout celé město. Nejlepší bude vyřídit to, proč sem přijel, než si nesprávní lidé uvědomí, co znamenají věci jako holubi nalétající do sebe. Pokud za ním Zaprodanci posílají vojska trolloků a myrddraalů, bylo pravděpodobné, že temní druzi využijí příležitosti, aby mu střelili šíp mezi žebra. To, že se příliš nesnažil schovávat, neznamenalo, že se nesnažil vůbec.
„Klidně sis mohl přinést Praporec Světla a čestnou stráž o tisíci hlavách místo šesti,“ zamumlala suše Kadsuane a prohlížela si Děvy, které se snažily předstírat, že s Randovým oddílem nemají nic společného, zatímco kolem něj stály v širokém kruhu se šufami na hlavách a závoji na prsou. Dvě byly Šaidky a pohlížely na něj ohnivými pohledy. Děvy měly oštěpy na zádech v postrojích vedle luků, ale jen proto, že Rand navrhl, že si místo nich vezme někoho jiného. Nandera trvala aspoň na několika Děvách a upírala na něj oči tvrdé jako smaragdy. Ani nepomyslel na to, že by odmítl. Jako jediné dítě Děvy, jaké Děvy kdy poznaly, měl určité závazky.
Zvedl Taťdaišarovy otěže a náhle se v dohledu objevil velký vůz plný strojů. Rachotil a syčel, široká, železem obitá kola vykřesávala jiskry z kamenné dlažby, a hnal se ulicí rychle jako klusající člověk. Stroj zjevně potil páru. Těžké dřevěné oje kmitaly nahoru a dolů a tlačily na další, vodorovnou oj a z kovového komína vycházel šedivý kouř. Nikde ale nebylo vidět koně, jen jakési divné kormidelní veslo vepředu, otáčející kola. Jeden ze tří mužů na voze zatahal za dlouhou šňůru a z roury na obrovském železném válci vyletěla pára s pronikavým pištěním. Pokud diváci ohromeně zírali a nanejvýš si zakrývali uši, koně kupce s rozdělenou bradou měli rozhodně jinou náladu.