Hlasitě zařičeli a splašili se. Rozehnali lidi na všechny strany a muže málem vyhodili z kočáru. Následovaly je kletby a několik hýkajících mul, které nacválaly, a vozkové v nadskakujících vozech mohli jen škubat opratěmi. Dokonce i pár volů zrychlilo. Pouto naplnil Minin úžas.
Rand pobídl vraníka koleny a Tai’daišar, jako cvičený válečný oř, okamžitě zareagoval, i když frkal. Rand sám ovšem také užasle koukal. Mistru Poelovi se očividně podařilo svůj parní vůz spustit. „Ale jak dostal ten krám do Tearu?“ zeptal se do prázdna. Když ho viděl naposledy, bylo to na cairhienské akademii a každých pár kroků se vůz zasekl.
„Říká se tomu parní kůň,“ opravil ho bosý, špinavý uličník v potrhané košili a dokonce i šerpa, jež mu přidržovala baňaté spodky, v sobě měla víc děr než látky. Kluk vzrušením úplně nadskakoval. „Už ho vidím podevátý! Tady Kom ho viděl akorát sedumkrát.“
„Parní vůz, Doni,“ namítl jeho stejně rozedraný druh. „Parní vůz.“ Nemohlo jim být víc než deset a byli spíš vyzáblí než hubení. Podle zablácených nohou, potrhaných košil a děravých spodků přicházeli zpoza hradeb, kde žili ti nejchudší. Rand v Tearu změnil hodně zákonů, zvláště těch, které nejvíce doléhaly na chudinu, ale nedokázal změnit všechno. Ani nevěděl, kde začít. Luis Therin začal mlít o daních a jak peníze vytvářejí pracovní místa, ale klidně mohl jen náhodně chrlit slova, nakolik tomu Rand rozuměl. Ztlumil jeho hlas do bzučení mouchy na druhé straně místnosti.
„Čtyry takový zapřažený společně, jeden za druhým, utáhly stovku vozů celou cestu až z Cairhienu,“ pokračoval Doni a druhého chlapce si nevšímal. „Každý den urazily skoro sto mil, můj pane. Sto mil!“
Kom si ztěžka vzdychl. „Bylo jich šest, Doni, a táhly jenom padesát vozů, ale každej den urazily sto mil. I sto dvacet, jak jsem slyšel, a říkal to jeden z těch parních vozků.“ Doni se na kamaráda zamračil a oba zvedli pěsti.
„V každém případě je to pozoruhodný úspěch,“ řekl jim Rand rychle, než dojde na rány. „Nate.“
Zalovil v kapse, vytáhl dvě mince a hodil každému klukovi jednu, aniž by se podíval na hodnotu. Ve vzduchu se zatřpytilo zlato, než chlapci mince dychtivě chňapli. Vyměnili si překvapené pohledy a už utíkali ven z města. Bezpochyby se báli, že bude chtít peníze zpátky. Z tolika zlata jejich rodiny vyžijí celé měsíce.
Min se za nimi dívala s nešťastným výrazem, který odráželo i pouto, než potřásla hlavou a nasadila kamenný výraz. Co viděla? Nejspíš smrt. Rand pocítil hněv, ne smutek. Kolik desítek tisíc lidí zemře, než Poslední bitva skončí? Kolik z nich bude dětí? Neměl už místo na smutek.
„Opravdu velkorysý,“ poznamenala Nyneiva napjatě, „ale to tady budeme stát až do poledne?“ Parní vůz rychle mizel z dohledu, ale její baculatá hnědka pořád nervózně funěla a pohazovala hlavou a ona s ní měla plné ruce práce, i když byla povahy mírné. Nebyla zdaleka tak dobrý jezdec, jak si o sobě myslela. A vlastně Minina šimla s klenutým krkem z Algarinových stájí tancovala tak, že jedině Minina pevná ruka v červené rukavičce na otěžích jí zabránila vzít nohy na ramena, a Aliviina brůna se taky pokoušela hopsat, ale bývalá damane ji zvládala stejně snadno jako Kadsuane svého ryzáka. Alivia občas předvedla překvapivé nadání. Od damane se ale čekalo, že budou umět dobře jezdit.
Když vjeli do města, Rand se naposledy podíval za mizejícím parním vozem. Pozoruhodný ho zdaleka nevystihovalo. Sto vozů nebo jenom padesát – jenom! – neuvěřitelný bylo mnohem výstižnější. Začnou kupci místo koní používat tyhle vozy? Nevypadalo to příliš pravděpodobně. Kupci jsou konzervativní, neskáčou hned po každé novince. Z nějakého důvodu se Luis Therin zase rozesmál.
Tear nebyl zdaleka tak krásný jako Caemlyn nebo Tar Valon a jen některé ulice bylo možné označit za skutečně široké, ale byl velký a rozlehlý, jedno z velkých měst, a jako většina velkých měst, byla to změť rostoucí bez ladu a skladu. Ve spleti ulic stály zájezdní hostince s taškovými střechami a stáje se střechami z břidlice, jejichž rohy se ostře nakláněly, vedle paláců s hranatými bílými kupolemi a vysokých věží lemovaných balkony, často zúženými do špičky. Kupole a věže se díky své výšce leskly v ranním slunci. Kovárny, nožířství, krejčovské dílny a řeznictví, krámky s rybami a tkanými koberci se mačkaly s mramorovými stavbami s vysokými bronzovými vraty za masivními bílými sloupy, cechovními domy, bankami a směnárnami.
V tuto hodinu byly ulice stále v hlubokém stínu, ale hemžilo se to tu proslaveným jižním shonem. Nosítka s dvojicí štíhlých nosičů se proplétala davem skoro stejně rychle jako děti, které se tu honily, a kočáry a vozy se čtyř či šestispřežím popojížděly stejně pomalu jako káry a povozy většinou tažené velkými voly. Plahočili se tu nosiči s ranci pověšenými na tyčích, které měli položené vždy dva muži na rameni, a tovaryši nosili stočené koberce a bedny s mistrovým dílem na zádech. Pouliční prodejci vychvalovali své zboží na podnosech či trakařích, špendlíky a stuhy, pečené oříšky a masové pirohy, a akrobaté, žongléři a hudebníci vystupovali skoro na každém rohu. Jeden by si nepomyslel, že tohle město je v obležení.
Ne všechno však bylo mírumilovné. Přestože bylo časné dopoledne, viděl Rand hlučné opilce vyhazované z hostinců a krčem a tolik rvaček, až se zdálo, že ještě pořádně neminuli první rváče a už se objevili v dohledu další. V zástupu bylo i mnoho ozbrojenců s meči u boků a na nabíraných rukávech vlněných kabátců pruhy v barvách různých rodů, ale ani ti v kyrysech a přílbách se zápasy nepokoušeli ukončit. Nakonec, hodně se rvali ozbrojenci mezi sebou navzájem, s Mořským národem, s hrubě oděnými chlapy, což mohli být dělníci, tovaryši či vyhazovači. Vojáci, kteří nemají co na práci, se nudí, a znudění vojáci se opíjejí a perou. Rand byl rád, že vidí vojsko vzbouřenců znuděné.
Děvy, procházející davem a stále se snažící předstírat, že nemají s Randem nic společného, přitahovaly užaslé pohledy hlavně od osmahlých příslušníků Mořského národa, i když se za nimi táhl i houfec děti s otevřenými pusami. Tairenové, z nichž mnozí nebyli o moc světlejší než Mořský národ, už Aiely viděli, a jestli uvažovali, proč se vrátili do města, měli dnes ráno zřejmě na práci jiné, důležitější věci. Nikdo se na Randa a jeho společníky nepodíval podruhé. Na ulicích bylo dost lidí v sedlech, většinou cizinců, tady bledý cairhienský kupec ve střízlivém kabátě, támhle Arafellan se stříbrnými zvonečky vpletenými do tmavých copánků, jinde Domanka s měděnou pletí, v téměř průsvitných jezdeckých šatech, sotva zakrytých pláštěm, následovaná dvěma hromotluckými tělesnými strážci v kožených kabátcích pošitých ocelovými kolečky, onde Šajnarec s vyholenou hlavou a pouze prošedivělým uzlem na temeni, s břichem napínajícím knoflíky. V Tearu člověk neudělal ani deset kroků, aby nenarazil na cizince. Tairenský obchod měl opravdu dlouhé ruce.
Což neznamenalo, že městem projeli bez potíží. Před Randem upadl běžící pekařský pomocník a vyhodil do vzduchu koš, a i když se sbíral z dláždění a Rand projížděl kolem, zastavil se kluk v polovině a s vytřeštěnýma očima zíral na dlouhé bochníky stojící na špičce vedle košíku, opřené o sebe zhruba v kuželu. Chlapík v košili, popíjející u okna v patře hostince, přepadl a zřítil se na ulici s ječením, jež utichlo, když dopadl jen asi deset kroků od Tai’daišara, stále s hrnkem v ruce. Rand ho tam nechal vykuleného a užaslého. Vlnky měnící šance následovaly Randa a šířily se městem.