Ne všechno však skončilo tak neškodně jako bochníky či prospěšně jako muž, jenž dopadl na nohy a nikoliv na hlavu. Ty vlnky mohly proměnit pranici bez modřin ve zlámané kosti či vazy. Celoživotní přátele mohlo překvapit, že říkají slova, jež by si nikdy nepomysleli, že uslyší z vlastních úst. Ženy se mohly rozhodnout otrávit manžele kvůli hlouposti, kterou léta trpělivě snášely. Ach, někdo mohl najít zetlelý pytel plný zlata, zakopaný ve vlastním sklepě, aniž by věděl, proč se tam vlastně rozhodl kopat, nebo muž mohl požádat o ruku ženu, u níž by nikdy nesebral kuráž, aby se zeptal, a ona svolila, ale stejně tolik událostí končilo zkázou jako bohatstvím. Min mluvila o rovnováze. Dobro musí vyrovnat každé zlo. On viděl zlo vyrovnávající každé dobro. Potřeboval v Tearu skončit co nejdřív. Cválat ulicemi nepřicházelo v úvahu, ale zrychlil natolik, že Děvy musely klusat.
Jeho cíl byl vidět dávno před vstupem do města, masa kamene jako holý kopec se svislými svahy, táhnoucí se od Erinin do středu města a pokrývající nejméně osm nebo devět bažin, dobrou čtvereční míli, i víc, a vévodící siluetě města. Tearský Kámen byl nejstarší lidskou pevností, nejstarší stavbou na světě, zbudovaný s pomocí jediné síly v posledních dnech samotného Rozbití. Byl to kus kamene bez jediného spoje, i když tři tisíce let deště a větru jeho povrch obrousilo do hruba. První cimbuří se zvedaly sto kroků nad zemí, i když pod nimi byla spousta střílen a otvorů, odkud bylo lze lít na útočníky vroucí olej či roztavené olovo. Žádný obléhatel nemohl Kameni zabránit v zásobování skrze vlastní, hradbami obehnaný přístav, a byly tu kovárny a dílny, které nahradily či opravily jakoukoliv zbraň, pokud by došla ve zbrojnici. Nejvyšší věž, tyčící se nad samým středem Kamene, nesla praporec Tearu, zlatorudý, dělení třemi stříbrnými půlměsíci, a tak velký, že byl jasně vidět, jak tak povlával v silném větru. Musel být silný, aby tím praporcem pohnul. Na nižších věžích byly menší prapory, ale tady se střídaly s dalším vlnícím se praporcem, dávným symbolem Aes Sedai, černobílým na rudém poli. Praporcem Světla. Někdo ho nazýval Dračím praporcem, jako by to jméno nenosil už jiný. Vznešený pán Darlin dával jasně najevo, koho je spojencem. Aťsi.
Byla tam Alanna, ale teprve musí zjistit, jestli je to dobře, nebo ne. Neuvědomoval si ji zdaleka tak jasně jako předtím, než se s ním společně spojily Elain, Aviendha a Min, nebo si to aspoň myslel. Ony ji nějak odstrčily a převzaly prvenství a ona mu řekla, že z něj cítí jen o málo víc než jeho přítomnost – přesto stále ležela v jeho hlavě, uzlíček emocí a tělesných pocitů. Už to bylo dávno, co byl dost blízko, aby ji vycítil. Pouto opět působilo jako neoprávněné vniknutí, rádoby uchvatitel jeho pouta k Min, Elain a Aviendze. Alanna byla unavená, jako by poslední dobou málo spala, a rozčilená, s ostrými zášlehy hněvu a trucovitosti. Probíhá snad jednání špatně? Brzy to zjistí. Musela vědět, že je ve městě, že se blíží, pokud ne nic jiného. Min se ho snažila naučit trik zvaný maskování, který by ho mohl skrýt před poutem, ale nikdy ho nezvládl. Pochopitelně ona tvrdila, že se jí to taky nikdy nepodařilo.
Brzy se ocitl na ulici vedoucí přímo na náměstí obklopující ze tří stran Kámen, ale nehodlal jet přímo tam. Například bude těžká, železem obitá brána zavřená. Dále viděl v ústí ulice několik set ozbrojenců. Předpokládal, že stejné to bude u každé brány. Nepůsobili dojmem mužů obléhajících pevnost. Vypadali, že se tu povalují jen tak. Mnozí měli sundané přílby a halapartny opřené o budovy kolem ulice. Procházely mezi nimi šenkýřky z okolních hostinců a krčem a prodávaly pivo či víno – ale nebylo pravděpodobné, že kdyby se někdo pokoušel proniknout do Kamene, nechalo by je to v klidu. Ne že by mu v tom mohli zabránit, samozřejmě. Mohl smést několik set mužů jako mouchy.
Nepřišel do Tearu někoho zabít, tedy pokud nebude muset, a tak zajel rovnou ke stáji u hostince s taškovou střechou, dvě patra z tmavošedého kamene, působícího zámožným dojmem. Znamení bylo čerstvě namalované, ze všech věcí to byl zhruba tvor, jakého měl ovinutého kolem předloktí. Umělec zjevně usoudil, že popis toho tvora není dostačující, protože přidal dlouhé, ostré zuby a kožovitá, žebrovaná křídla. Křídla! Vypadaly skoro jako kopie jednoho z těch seančanských létajících zvířat. Kadsuane se na znamení podívala a frkla. Nyneiva se zahihňala. Stejně tak Min!
I když Rand předal bosým stájníkům stříbro, aby se postarali o koně, zírali na Děvy víc než na peníze, ale o nic upřeněji než majitel hostince U Draka. Když Děvy, s oštěpy trčícími nad hlavou a puklíři v rukou, následovaly Randa a ostatní dovnitř, veškerý hovor ustal. Lidé, většinou v obyčejném, byť dobrém suknu, se obraceli na nízkých židlích a civěli. Byli to zřejmě průměrní kupci a slušní řemeslníci, ale civěli jako vesničané, když poprvé uvidí město. Šenkýřky v tmavých šatech s vysokým límcem a krátkých bílých zástěrách se zastavily a valily oči nad tácy. Dokonce i žena hrající na dulcimer mezi dvěma kamennými ohništi, dnes ráno chladnými, se odmlčela.
Velmi tmavý chlapík s kudrnatými vlasy u stolu vedle dveří si Děv zřejmě nevšiml. Rand ho zprvu považoval za jednoho z Mořského národa, i když měl podivný kabát bez límce či klop, kdysi bílý, ale nyní pomačkaný a ušmudlaný. „Povídám ti. Mám na lodi spoustu, spoustu… červů, kteří dělají… ano, dělají… hedvábí,“ vysvětloval váhavě se zvláštním, melodickým přízvukem. „Ale musím mít to… morušové… ano, morušové listí na krmení. Budeme boháči.“
Jeho společník mávl zamítavě rukou a oči nespouštěl z Děv. „Červy?“ prohlásil nepřítomně. „Každý ví, že hedvábí roste na stromech.“
Rand zašel hlouběji do šenku a potřásal hlavou, když mu šel majitel vstříc. Červi! Příběhy, které si lidé vymýšlejí, když se z někoho snaží vypáčit peníze.
„Agardo Saranče k tvým službám, můj pane, mé paní,“ pronesl štíhlý, plešatějící muž s hlubokou úklonou a rozpřáhl ruce. Ne všichni Tairenové byli tmaví, ale on byl světlý skoro jako Caeirhieňan. „Jak vám můžu posloužit?“ Každou chvíli zalétl pohledem k Děvám, a pokaždé se zatahal za dlouhý, modrý kabát, jako by mu byl náhle těsný.
„Chceme pokoj s dobrým výhledem na Kámen,“ řekl Rand.
„Hedvábí dělají červi, příteli,“ protáhl jakýsi muž za ním. „Moje oči na to.“
Na ten známý přízvuk se Rand otočil a zjistil, že Alivia, úplně sinalá, třeští oči na muže v tmavém kabátě, který právě vyšel na ulici. Rand se s kletbou rozběhl ke dveřím, ale od hostince odcházel skoro tucet mužů v tmavých kabátech a kterýkoliv z nich mohl promluvit. Mezi muži průměrné výšky a šířky se zezadu nedal poznat.
Co dělá Seančan v Tearu? Je na výzvědách před dalším vpádem? To zjistí brzy. Ale přál si, aby toho muže dostal do rukou. Vědět to jistě by bylo lepší než hádat.
Zeptal se Alivie, jestli si chlapa dobře pohlédla, ale ona jenom mlčky vrtěla hlavou. Stále byla bledá. Když mluvila o tom, co chce udělat sul’dam, mluvila zuřivě, ale stačilo jí zřejmě, aby uslyšela přízvuk z rodné země, aby to z ní opadlo. Doufal, že se to u ní nepromění ve slabost. Měla mu nějak pomoct, a on si nemohl dovolit, aby byla slabá.