„Co víš o tom muži, který právě odešel?“ udeřil na Sarančeho. „Toho, co tak šišlá.“
Hostinský zamrkal. „Nic, můj pane. Ještě nikdy jsem ho neviděl. Chceš jeden pokoj, můj pane?“ Přeměřil si Min a ostatní ženy a pohyboval rty, jako by počítal.
„Jestli myslíš na nějaký nemravnosti, mistře Saranče,“ vyjela Nyneiva rozhořčeně a tahala se za cop, který jí visel zpod kapuce, „tak si to radši rozmysli. Než ti jednu vrazím.“ Min zasyčela a natáhla ruku k rukávu druhé, než se vzpamatovala. Světlo, ale že je s těmi noži rychlá!
„Jaké nemravnosti?“ zeptala se zmateně Alivia. Kadsuane frkla.
„Jeden pokoj,“ zopakoval Rand trpělivě. Ženy si vždycky najdou nějaký důvod se rozhořčovat, říkal si. Nebo to byl Luis Therin? Neklidně pokrčil rameny. A jen tak tak se mu podařilo dostat podráždění z hlasu. „Tvůj největší s výhledem na Kámen. Nechceme ho na dlouho. Dnes večer ho budeš moct zase pronajmout. Ale naše koně tu možná den, dva zůstanou.“
Sarančeho úzký obličej zalila úleva, i když se mu do hlasu vloudila očividně falešná lítost. „Mrzí mě, že můj největší pokoj je zabraný, můj pane. Vlastně všechny moje větší pokoje jsou obsazené. Ale moc rád tě doprovodím kousek dál ke Třem měsícům a—“
„Pche!“ Kadsuane si shrnula kapuci natolik, aby ukázala tvář a zlaté ozdůbky ve vlasech. Byla vyrovnaná, s nesmiřitelným výrazem. „Myslím, že najdeš způsob, jak ten pokoj uvolnit, chlapče. Myslím, že bys ten způsob měl najít. Dobře mu zaplať,“ dodala k Randovi a ozdoby se zhouply. „To byla rada, ne rozkaz.“
Saranče dychtivě sebral tlustou zlatou korunu – tolik si hostinec nepochybně vydělal nejdřív za týden – ale Kadsuanina bezvěká tvář ho vzápětí poslala nahoru po schodech v zadní části šenku. Za chvíli se vrátil a vedl je do pokoje v patře s tmavým, leštěným deštěním a pomačkaným povlečením na posteli dost velké i pro tři. Byla tu dvě okna, a za nimi se nad střechami klenul Kámen. Předchozího hosta vyhodil tak rychle, že u paty postele zůstala vlněná punčocha a na stojanu s umyvadlem v rohu kartáč vyřezávaný z rohoviny. Hostinský se nabídl, že nechá přinést sedlové brašny a víno, a zřejmě ho překvapilo, když Rand odmítl, nicméně stačil jediný pohled na Kadsuaninu tvář a hned se odpoklonkoval.
Místnost byla na hostinec slušně velká, ovšem nikoliv s porovnání s většinou komnat na Algarinově zámku, natož v paláci. Zvlášť když tu byl skoro tucet lidí. Stěny se kolem Randa stahovaly. Každý nádech byl namáhavý. Pouto bylo náhle plné soucitu a obav.
Truhla, supěl Luis Therin. Musíme se dostat z té truhly!
Rand upřel oči na okna – potřeboval vidět volný prostor mezi Drakem a Kamenem; otevřený prostor ho trochu uklidnil, ale jen trochu – zadíval se na oblohu nad Kamenem a všem přikázal, ať si stoupnou ke stěnám. Poslechli rychle. No, Kadsuane na něj vrhla ostrý pohled, než odplula ke zdi, a Nyneiva frkla, ale zbytek šel hned. Pokud si mysleli, že chce prostor kvůli bezpečnosti, tak to byla jistým způsobem pravda. Mít je z dohledu znamenalo, že místnost vypadala trochu větší. Jenom trochu, ale každý coul byl požehnanou úlevou. Pouto bylo plné obav.
Musím ven, sténal Luis Therin. Musím ven.
Rand se připravil na to, o čem věděl, že musí přijít, a dával dobrý pozor na vše, co by mohl Luis Therin udělat. Chopil se mužské polovice pravého zdroje a naplnil jej saidín. Pokoušel se ho šílenec zmocnit první? Rozhodně se o něj otřel, dotkl se ho, ale saidín byl Randův. Hory plamene se hroutily v ohnivých lavinách a snažily se ho smést. Vlny, vedle kterých působil led teplým dojmem, se ho snažily rozdrtit v běsnícím moři. Radoval se z toho, náhle byl živý, jako by předtím jen spal. Slyšel, jak ostatní v místnosti dýchají, viděl velký praporec nad Kamenem tak jasně, až měl dojem, že rozezná i tkanivo látky. Dvojitá rána v boku mu tepala, jako by se mu snažila vyrvat z těla, ale s jedinou silou v sobě mohl tu bolest ignorovat. Myslel si, že by dokázal ignorovat i bodnutí mečem.
Přesto, se saidínem přišla nevyhnutelně prudká nevolnost, touha předklonit se a vyhodit všechno jídlo, co kdy snědl. Třásla se mu kolena. Bojoval s jedinou silou, seč měl sil, se saidínem bylo nutné vždycky bojovat. Muž přinutil saidín jednat podle své vůle, nebo ho saidín zničil. Na okamžik se mu zjevila tvář muže ze Šadar Logotu. Vypadal rozzuřeně. A taky mu zjevně nebylo dobře. Bezpochyby si v té chvíli Randa uvědomoval, stejně jako Rand jej. Stačilo se nepatrně pohnout libovolným směrem a dotkli by se. Nepatrně.
„Co se děje?“ chtěla vědět Nyneiva. Popošla blíž a ustaraně si ho prohlížela. „Seš úplně popelavej.“ Natáhla ruce k jeho hlavě a jemu naskočila husí kůže.
Smetl její ruce. „Jsem v pořádku. Stůj stranou.“ Vrhla po něm jeden z těch pohledů, co ženy nosí ve váčku u pasu. Ten, který říkal, že ví, že lže, i když to nemůže dokázat. Cvičí si to snad před zrcadlem. „Ustup, Nyneivo.“
„Je v pořádku, Nyneivo,“ ozvala se Min, i když taky trochu zešedla a ruce si tiskla na břicho. Věděla to.
Nyneiva zafrkala, znechuceně nakrčila nos, ale nakonec odešla. Možná toho měl Lan už plné zuby a utekl. Ne, to ne. Lan by ji neopustil, pokud by mu to nenařídila, a i pak jen na tak dlouho, jak by bylo zapotřebí. Ať byl kdekoliv, Nyneiva to věděla a nejspíš ho tam poslala z nějakých svých důvodů. Aes Sedai a jejich zatracená tajemství.
Usměrnil ducha s trochou ohně a u nohou postele se objevila známá stříbřitá svislá čára, která se rozevřela do šera mezi tlustými sloupy. Světlo z hostince poskytovalo jediné osvětlení. Otvor, stojící pár coulů nad podlahou, nebyl větší než dveře do místnosti, ale jakmile se otevřel, proskočily jím tři Děvy, již zahalené, s oštěpy v rukou, a Randa znovu zasvrbělo, když Alivia skočila za nimi. Chránit ho si určila sama, ale brala to stejně vážně jako Děvy.
Tady k žádnému přepadení ze zálohy nedojde, nehrozilo žádné nebezpečí, a tak prošel také a došlápl dolů. Na druhé straně seděl průchod stopu nad obrovskými šedými kamennými deskami, které nechtěl poškodit víc, než už udělal. Tohle bylo Srdce Kamene, a s jedinou silou v sobě a ve světle linoucím se z pokoje U Draka, viděl úzkou díru v jednom z kamenů, do něhož zarazil Callandor. Kdo ho tasí, přijde později. Dlouho a usilovně přemýšlel, než poslal Narišmu, aby mu ho přinesl. Jakkoliv ho měl podle Proroctví ten muž následovat, dneska měl jinou práci. Obklopoval ho les obrovských krevelových sloupů táhnoucí se do tmy skrývající nezapálené zlaté kandelábry, klenutý strop i obrovskou kupoli. Jeho kroky se v rozlehlé komnatě dutě odrážely, stejně jako šustot měkkých bot Děv. V prostoru pocit uzavření zmizel.
Min skočila hned za ním s vrhacími noži v rukou a otáčela hlavou, pátrajíc ve tmě – ale Kadsuane, stojící na kraji průchodu, řekla: „Neskáču, pokud nemusím, chlapče.“ Natáhla ruku a čekala, až ji uchopí.
Pomohl jí dolů a ona mu pokývla. Mohlo to být poděkování. Mohlo to ale také znamenat: „Ale že sis dal na čas, zatraceně.“ Nad dlaní se jí objevila koule světla a chvíli nato už měla Alivia svoji kouli také. Vytvářely kaluže jasu, v němž byla okolní temnota ještě větší. Nyneiva vyžadovala stejnou zdvořilost a měla tolik slušnosti, aby mu poděkovala – rychle si obstarala vlastní svíticí kouli – ale když nabídl ruku jedné z Děv – myslel si, že je to Sarendhra, jedna ze Šaidek, ač z ní viděl jen modré oči nad černým závojem – ta opovržlivě zabručela a skočila dolů s oštěpem v ruce, následovaná zbývajícími dvěma. Nechal průchod zavřít, ale saidín držel dál i přes obracející se žaludek a bušení v hlavě. Nečekal, že bude muset znovu usměrňovat, než opustí Kámen, ale nechtěl ani Luisi Therinovi poskytnout další možnost jediné síly se zmocnit.