Musíš mi věřit, prskl Luis Therin. Jestli se máme dožít Tarmon Gai’donu, abychom mohli zemřít, musíš mi věřit.
Kdysi jsi mi řekl, ať nevěřím nikomu, pomyslel si Rand. Včetně sebe.
Jenom šílenec nevěří nikomu, šeptal Luis Therin. A náhle se rozplakal. Proč mám v hlavě šílence? Rand ten hlas potlačil.
Prošel vysokým obloukem vedoucím ze Srdce a nepřekvapilo ho, že vidí dva obránce Kamene v kapalínech a lesklých kyrysech, s nabíranými rukávy černých kabátů s černými a zlatými pruhy. S tasenými meči zírali na oblouk s výrazem, v němž se snoubil zmatek a odhodlání. Bezpochyby je překvapilo, že vidí světlo a slyší kroky z místnosti s jediným vchodem, který právě strážili. Děvy se přikrčily, zvedly oštěpy a rozestoupily se. Pomalu se k nim blížily.
„U Kamene, to je on,“ řekl jeden muž a honem schoval meč. Byl podsaditý, se svraštělou jizvou začínající na čele a cestující přes kořen nosu po čelist. Hluboce se poklonil a rozpřáhl ruce v rukavicích s ocelovými hřbety. „Můj pane Draku,“ pravil. „Iagin Handar, můj pane. Kámen stojí. Tohle jsem získal ten den.“ Sáhl si na jizvu.
„Čestná rána, Handare, a den hodný zapamatování,“ sdělil mu Rand stejně jako druhému, štíhlejšímu muži, který honem vrátil meč do pochvy a uklonil se. Teprve tehdy Děvy sklopily oštěpy, ale zůstaly zahalené. Den hodný zapamatování? Trolloci a myrddraalové uvnitř Kamene. Podruhé, kdy skutečně vládl Callandorem, použil Meč, jenž není mečem, tak, jak bylo zamýšleno. Mrtví leželi všude. Mrtvá dívka, kterou nedokázal oživit. Kdo by na takový den zapomněl? „Vím, že jsem vydal rozkazy, aby bylo Srdce hlídáno, dokud tam je Callandor, ale proč tu hlídáte ještě teď?“
Ti dva si vyměnili zmatené pohledy. „Dal jsi rozkaz postavit stráže, můj pane Draku,“ vysvětloval Handar, „a obránci poslouchají, ale nikdy jsi neříkal nic o Callandoru, jedině že se k němu nesmí nikdo přiblížit, pokud nebude mít důkaz, že přichází od tebe.“ Náhle sebou trhl a znovu se uklonil ještě hlouběji. „Odpusť, můj pane, jestli to vypadá, že tě zpovídám. To jsem nechtěl. Mám do tvých komnat zavolat vznešené pány? Tvoje pokoje jsou připravené pro tvůj návrat.“
„Není třeba,“ řekl mu Rand. „Darlin mě bude čekat a já vím, kde ho najdu.“
Handar zamrkal. Druhý muž náhle našel cosi zajímavého na podlaze, a hned se tomu věnoval. „Možná budeš potřebovat průvodce, můj pane,“ začal Handar pomalu. „Chodby… Občas se chodby změní.“
Takže vzor se skutečně rozvolňuje. To znamenalo, že se Temný dotýká světa nejvíc od války Stínu. Pokud se tolik rozvolnil už před Tarmon Gai’donem, krajka věků by se mohla rozplést. Konec času a reality a stvoření. Nějak musel přivodit Poslední bitvu, než k tomu dojde. Jenomže se neodvažoval. Ještě ne.
Ujistil Handara a druhého muže, že průvodce nepotřebuje, a oni se mu opět uklonili a očividně přijali, že Drak Znovuzrozený zvládne všechno, co říká. Popravdě, věděl, že dokáže najít Alannu – mohl by ukázat přímo na ni – a ta se přesunula od chvíle, kdy ji ucítil. Šla najít Darlina a sdělit mu, že Rand al’Thor přichází, tím si byl jistý. Min o ní řekla, že ji drží v ruce, ale Aes Sedai si vždycky najde způsob, jak poštvat oba konce proti středu. Vždycky má vlastní plány a cíle. Stačí se podívat na Nyneivu a Verin. Vlastně na kteroukoliv z nich.
„Skočí, když řekneš žába,“ podotkla Kadsuane chladně a shrnula si kapuci na záda. „To pro tebe může být špatné, když bude příliš mnoho lidí skákat, jak ty pískáš.“ A ona měla tu drzost říct něco takového! Kadsuane zatracená Melaidhrin!
„Bojuju ve válce,“ sdělil jí drsně. Nevolnost měla špatný vliv na jeho náladu. To byl částečně důvod, proč se choval hrubě. „Čím míň lidí bude poslouchat, tím větší je pravděpodobnost, že prohraju, a pokud prohraju já, prohrajou všichni. Jestli dokážu někoho přimět, aby poslouchal, udělám to.“ Už tak jich příliš mnoho neposlouchalo nebo poslouchalo svým vlastním způsobem. Proč ve Světle cítí Min lítost?
Kadsuane kývla. „To jsem si myslela,“ zamumlala zpola k sobě. A co mělo znamenat tohle?
Kámen měl všechny výhody paláce, od hedvábných nástěnných koberců a tlustých běhounů na chodbách z Tarabonu, Altary i samotného Tearu po zlaté kandelábry se zrcadly. Truhlice u kamenných zdí mohly být určené pro to, co sluhové potřebují k uklízení, nicméně byly ze vzácných dřev, často složitě vyřezávané a vždycky se zlatými okraji. Ve výklencích stály nádoby a vázy z porcelánu Mořského národa, tenkého jako list a stojícího několikanásobek své váhy ve zlatě, či mohutné, drahokamy vykládané sošky, jako zlatý panter s rubínovýma očima, jenž se snažil strhnout stříbrného jelena s perletí pokrytým parožím dobře krok vysokým, či zlatý lev, jenž byl ještě vyšší, se smaragdovýma očima a ohnivými opály jako drápy, některé tak bohatě vykládané drahými kameny, že nebyl vidět kov pod nimi. Sluhové v černozlaté livreji se mu klaněli, když stoupal Kamenem, a ti, kdo ho poznali, se klaněli hodně hluboko. Někteří při pohledu na Děvy táhnoucí se za ním vykulili oči, ale překvapení se nikdy neprojevilo na zdvořilosti.
Měl veškerý přepych paláce, přesto byl Kámen navržený pro válku, uvnitř stejně jako venku. Kdekoliv se křižovaly chodby, byly ve stropě střílny. Mezi koberci na stěnách se vysoko ve zdech otevíraly střílny pro lučištníky, nakloněné tak, aby kryly chodby v obou směrech, a každé schodiště mělo střílny, aby mohli útočníky smést šípy či střelami z kuší. Pouze jedinému útočníkovi se kdy podařilo proniknout do Kamene, a to byli Aielové. Ti se přes protivníky přehnali tak rychle, že mnoho obranných mechanismů ani nestačilo zareagovat, ale každý jiný nepřítel, jemuž by se podařilo vniknout do Kamene, by za každou chodbu platil krví. Jenomže cestování proměnilo válčení navždycky. Cestování a ohnivé květy a tolik dalších věcí. Krvavá cena by byla stále zaplacena, ale kamenné hradby a vysoké věže už útok zadržet nedokázaly. Aša’manové Kámen překonali stejně, jako byly překonané bronzové meče a kamenné sekery, k nimž se lidé po Rozbití museli mnohdy uchýlit. Nejstarší pevnost lidstva se stala přežitkem.
Pouto s Alannou ho vedlo nahoru až k vysokým leštěným dveřím se zlatými klikami v podobě panterů. Byla na druhé straně. Světlo, žaludek se mu chtěl vyprázdnit. Zatvrdil se, otevřel dveře a vstoupil. Děvy nechal stát na stráži. Min a ostatní ho následovaly.
Obývací pokoj byl skoro stejně zdobený jako jeho vlastní komnaty v Kameni. Zdi byly ověšené širokými hedvábnými koberci s loveckými a bitevními výjevy, vzorovaný tarabonský koberec na podlaze by stál dost zlata, aby měla vesnice celý rok co jíst, černý mramorový krb byl dost vysoký, aby se do něj dalo vstoupit, a široký na osm lidí vedle sebe. Každý kousek nábytku, ač masivní, byl složitě vyřezávaný a olepený zlatem a drahokamy, stejně jako vysoké, zlaté kandelábry, přispívající k osvětlení, jež sem pronikalo vysokým skleněným stropem. Zlatý medvěd s rubínovýma očima a stříbrnými drápy a zuby, dobře krok vysoký, stál na zlaceném podstavci na jedné straně a na druhé na stejném podstavci orel se smaragdovýma očima a rubínovými drápy, skoro stejně vysoký. Na Tear to ještě byly zdrženlivé kousky.