„Tvoje štěstí se zřejmě znásobilo, králi Darline,“ řekl. Jedna ze služek udělala pukrle a podala Randovi další víno. Tvář měla klidnou jako Aes Sedai. Člověk by si myslel, že muži hádající se se sestrami jsou pro ni všední záležitostí.
„Sláva králi Darlinovi,“ zarecitoval Weiramon, i když mluvil přidušeně, a Anaijella to po chvíli zopakovala, funíc, jako by uběhla celou míli. Kdysi mluvila o tom, že tearskou korunu chce pro sebe.
„Proč ale chtějí mít králem mě?“ vyhrkl Darlin a prohrábl si vlasy. „Nebo kohokoliv jiného? V Kameni nebyli králové, co před tisíci lety padla Moreina. Nebo jsi to požadovala ty, Bero Sedai?“
Bera zvedla plášť a začala ho roztřásat. „To byl jejich… ‚požadavek‘ je příliš silný výraz… jejich návrh. Každý z nich by skočil po možnosti získat trůn, zvlášť Estanda.“ Anaijella zachrčela. „Ale pochopitelně věděli, že nemají naději. Takhle můžou přísahat tobě, místo Drakovi Znovuzrozenému, což je o něco méně odporné.“
„A jestli budeš králem,“ ozvala se Caraline, „bude to znamenat, že správce Tearu pro pána Draka bude nižší titul.“ Hrdelně se zasmála. „Mohli by přihodit ještě další tři, čtyři vznešeně znějící tituly, aby ho potlačili do zapomnění.“ Bera našpulila rty, jako by to právě chtěla nanést sama.
„A vezmeš si krále, Caraline?“ zeptal se Darlin. „Přijmu korunu, pokud to uděláš ty. I když ji budu muset nechat udělat.“
Min si odkašlala. „Můžu ti říct, jak by měla vypadat, jestli chceš.“
Caraline se znovu zasmála, pustila Darlina a couvla. „Budu si tě v ní muset prohlédnout, než odpovím. Nech udělat tu korunu podle Min, a jestli ti bude slušet…“ Usmála se. „Možná to zvážím.“
„Přeju oběma jen to nej lepší,“ řekl Rand stroze, „ale teď tu jsou důležitější věci.“ Min na něj vrhla ostrý pohled a pouto zaplavil nesouhlas. Nyneiva po něm koukla taky. Co to mělo znamenat? „Ty tu korunu přijmeš, Darline, a jakmile budou podepsané dokumenty, tak chci, abys zatkl ty Seančany, a pak sebereš všechny muže v Tearu, kteří poznají jeden konec meče nebo halapartny od druhého. Zařídím, aby tě aša’man vzal do Arad Domanu.“
„A co já, můj pane Draku?“ zeptal se dychtivě Weiramon. Celý se třásl nedočkavostí a dařilo se mu pyšně si vykračovat, i když stál. „Jestli má dojít k boji, můžu ti posloužit líp, než když se budu válet v Cairhienu.“
Rand si ho prohlížel. I Anaijellu. Weiramon byl idiot a nevěřil ani jednomu z nich, ale neviděl, co by mohli napáchat jen s hrstkou svých následovníků. „No dobře. Vy dva můžete doprovázet vznešeného pána… totiž krále Darlina.“ Anaijella polkla, jako by se radši vrátila do Cairhienu.
„Ale co budu dělat v Arad Domanu?“ chtěl vědět Darlin. „Co jsem slyšel, je to tam hotový blázinec.“ Luis Therin se v Randově hlavě divoce smál.
„Tarmon Gai’don se blíží,“ řekl Rand. Světlo dej, aby to nebylo moc rychle. „Půjdeš do Arad Domanu, aby ses připravil na Tarmon Gai’don.“
22
Přinutit kotvu plakat
Přes kolébání způsobené dlouhými modrými vlnami stála Harine din Togara zpříma vedle své sestry těsně před nosiči slunečníků a kormidelníkem u vesla. Šalon zřejmě soustředěně studovala dvanáct lidí u vesel. Nebo byla možná zamyšlená. Poslední dobou bylo o čem přemýšlet, a nejen o setkání, na něž byla Harine povolána, ale přesto nechala myšlenky bloudit naslepo. Sebrala se. Pokaždé, když se prvních dvanáct Atha’an Miere sešlo od chvíle, kdy dosáhla Illianu, musela se sebrat. Když doplula do Tearu a zjistila, že Zaidin Modrý racek stále kotví v řece, byla si jistá, že Zaida je ještě v Caemlynu nebo se aspoň courá daleko za ní. To byla bolestná chyba. I když popravdě by se změnilo jen málo, i kdyby byla Zaida daleko. Přinejmenším pro Harine. Ne. Jen nemyslet na Zaidu.
Slunce stálo jen pěst nad východním obzorem a k dlouhému vlnolamu, chránícímu illiánský přístav, mířilo několik plavidel suchozemců. Jedno mělo tři stěžně, náznak plného oplachtění. Všechny hlavní plachty byly obdélníkové, i když byl loď přisedlý a špatně ovládaný a převaloval se v nízkých vlnách v gejzírech pěny, místo aby je prořezával. Většinou to byly menší lodě s trojúhelníkovými plachtami vykasanými. Některé mohly být docela rychlé, ale protože suchozemci zřídkakdy pluli mimo dohled pevniny a na noc zakotvili ze strachu z mělčin, rychlost jim nebyla k ničemu. Náklad vyžadující rychlost šel na lodě Atha’an Miere. A samozřejmě za slušnou cenu. Byla to malá část toho, co Atha’an Miere převáželi, částečně kvůli ceně, částečně proto, že jen máloco vyžadovalo rychlost. Kromě toho, cizí náklad zaručoval jistý výdělek, ale když správce nákladu obchodoval za svůj loď sám, připadl veškerý zisk plavidlu a klanu.
Kam až oko dohlédlo podél pobřeží kotvily atha’anmierské lodi, hrabelce, kluzce, letce a šipce, většinou obklopené pobřežními čluny tak namačkanými k sobě, až vypadaly jako opilé pobřežní slavnosti. Čluny nabízely k prodeji všechno od sušeného ovoce po hovězí a skopové čtvrtky, od železných hřebíků a železa na meče a dýky po křiklavé cetky z Illianu, které mohly upoutat plavčíka leskem zlata a drahokamů. I když zlato bylo obvykle jen tenkou vrstvou, která se během pár měsíců odřela a objevila se mosaz vespod, a drahokamy jen barevná sklíčka. A taky přivážely krysy, byť ne na prodej. Lodě kotvící tak dlouho sužovaly krysy. Krysy a zkažené zboží zajišťovaly, že malí obchodníčci budou mít vždycky odbytiště.
Čluny obklopovaly i masivní seančanská plavidla, desítky jich byly, použitá při útěku. Tak se tomu teď říkalo, velký útěk z Ebú Daru. Řekli jste útěk a nikdo se neptal, jaký myslíte. Byly to velké lodi s tupou přídí, dvakrát širší než hrabelce, i víc, vhodné pro překonávání rozbouřeného moře, avšak s podivnou takeláží a zvláštními, žebrovanými plachtami, příliš tuhými pro správné nastavení. Na stěžních a ráhnech se hemžili lidé a vyměňovali lana a plachty za použitelnější. Nikdo ta plavidla nechtěl, jenomže loděnice budou potřebovat léta, aby nahradily všechna plavidla ztracená v Ebú Daru. A ty náklady! Bez ohledu na široký trop budou sloužit ještě mnoho let. Žádná paní plavby netoužila zabřednout do dluhů a půjčovat si z klanových truhlic, když většinu jejího zlata, ne-li všechno, sebrali Seančané v Ebú Daru, nemluvě o tom, že neměla na vybranou. Některé, smolné natolik, že neměly ani vlastní loď, ani seančanský, neměly na vybranou.
Harine minula těžkou zeď vlnolamu pokrytou tmavým slizem a dlouhými, chlupatými chaluhami, s nimiž vlny mlátily o šedý kámen, ale nedokázaly je uvolnit, a otevřel se před ní šedozelený illiánský přístav lemovaný rozlehlými mokřady, které právě měnily zimní hnědou za jarní zelenou a brodili se tu dlouhonozí ptáci. Přes člun přehnal jemný vánek pás mlhy a jí zvlhly vlasy. Podél mokřadů vytahovaly sítě malé rybářské čluny a nad nimi kroužily desítky druhů racků a terejů, aby ukradli, co půjde. Město ji nezajímalo, kromě dlouhých kamenných mol lemovaných obchodními plavidly, ale přístav… Ta široká, téměř kruhovitá rozloha vody byla největším známým kotvištěm, a bylo tu plno námořních i říčních plavidel, většinou čekajících, až na ně přijde řada u mola. Bylo tu skutečně plno, stovky lodí všech tvarů a velikostí, a ne všechny patřily suchozemcům. Byly tu pouze hrabelce, štíhlé trojstěžníky, které předhonily i plískavice. Hrabelce a tři ohavné seančanské obludnosti. To byla plavidla paní vln a paní plavby tvořících prvních dvanáct z každého klanu, která se podařilo nacpat do přístavu, než tu přestalo být k hnutí. Dokonce i illiánské kotviště mělo své hranice a rada devíti, nemluvě o tom správci v Illianu pro Draka Znovuzrozeného, by dělala potíže, kdyby jim Atha’an Miere začali překážet při obchodování.