Náhle od severu zavál silný, ledový vítr. Ne, nezavál, náhle tu byl, v plné síle, až byl přístav plný bílých hřebenů, a nesl s sebou vůni borovic a něčeho… zemitého. O stromech věděla Harine málo, zato hodně o dříví používaném při stavbě lodí. I když si nemyslela, že by kolem Illianu rostly nějaké borovice. Pak si všimla linie mlhy. Zatímco se lodi kymácely pod poryvy větru, mlha dál pomalu plula k severu. Udržet ruce na kolenou vyžadovalo námahu. Tuze si chtěla vytřít vlhkost z vlasů. Myslela si, že po Šadar Logotu už s ní nikdy nic neotřese, ale viděla poslední dobou tolik… podivností, které ukazovaly, jak je svět pokřivený.
Stejně náhle, jako se objevil, vítr zase utichl. Ozvalo se mumlání, údery vesel zakolísaly a číslo čtyři na levoboku chytilo kraba. Do člunu cákla voda. Posádka věděla, že vítr se takhle nechová.
„Jenom klid,“ řekla Harine rázně. „Klid!“
„Zabírejte společně, vy suchozemští sběrači hadrů!“ zařvala z přídě její paní paluby. Štíhlá, houževnatá, Jadein měla houževnaté i plíce. „Nemusím vám snad hlásit záběry?“ Dvojitá urážka vyvolala v některých tvářích hněv, v jiných stud, ale vesla už se zase pohybovala hladce.
Šalon studovala mlhu. Co viděla a co si o tom myslí, se bude Harine ptát později. Rozhodně nechtěla, aby odpověď slyšela její posádka. Už bez toho byli vyděšení.
Kormidelník otočil člun k jednomu bachratému seančanskému lodi, odkud odehnali každý pobřežní člun, jenž se odvážil příliš blížko, než stačil prodavač vykřiknout dvě slova. Byl jeden z největších, s vysokánskou zadní nástavbou, která měla tři patra. Tři! A na zádi to mělo dokonce balkony] Nerada by viděla, co by s nimi udělalo moře poháněné cemarosy nebo jedním ze soheenů z Arythského oceánu. Další dvanáctiveslice a několik osmiveslic odbočilo, aby pustily přednostní pasažéry.
Jadein se postavila na příď a zařvala: „Šodein!“ Její hlas se nesl dobře a dvanáctiveslice blížící se k lodi uhnula. Ostatní dál čekaly.
Harine nevstala, dokud posádka nezabrala obráceně a na levoboku nevytáhla opačiny, takže se člun hladce zastavil, aby mohla Jadein zachytit lano a přidržet menší plavidlo u většího. Šalon si vzdychla.
„Odvahu, sestro,“ řekla jí Harine. „Přežily jsme Šadar Logot, i když Světlo mi pomáhej, nejsem si jistá, co jsme přežily.“ Vyštěkla smíchy. „Víc než to, přežily jsme Kadsuane Melaidhrin, pochybuju, že to by dokázal někdo z přítomných.“
Šalon se chabě pousmála, ale aspoň se usmívala.
Harine vylezla po provazovém žebříku stejně snadno jako před dvaceti lety a správce paluby, podsaditý chlapík s čerstvou jizvou pod klípcem na pravém oku, ji ohlásil. Mnozí při útěku utržili rány. Mnozí zemřeli. Dokonce i paluba tohoto lodi působila pod bosýma nohama divně, prkna byla položená ve zvláštním vzoru. Bok byl však správně osazen, dvanáct do pasu nahých mužů nalevo, dvanáct žen v jasných plátěných blůzách napravo, a všichni se klaněli, až se dívali přímo na palubu. Počkala na Šalon a nosiče slunečníků, než vykročila. Paní plavby a hledačka větru lodi na konci obou řad se klaněly méně hluboko a rukou se dotkly srdce, rtů a čela. Obě měly dlouhé bílé truchlící štoly, které téměř zakrývaly množství náhrdelníků. Stejně jako u ní a Šalon.
„Vítej na mém lodi, paní vln,“ řekla paní plavby a přivoněla k čichací krabičce, „a milost Světla tobě, dokud neopustíš jeho paluby. Ostatní na tebe čekají ve velké kajutě.“
„Milost Světla tobě též,“ odvětila Harine. Turane, v modrých hedvábných kalhotách a červené hedvábné blůze, byla tak podsaditá, až vedle ní její hledačka větru Serile vypadala štíhlejší, pohled měla jako nebozez a kysele zkřivená ústa, ale ani to, ani čichání, nebylo míněno jako nezdvořilost. Tak smělá Turane nebyla. Na všechny se dívala stejně, její plavidlo leželo na dně ebúdarského přístavu a zdejší přístav smrděl po čistém vzduchu otevřené soli.
Velká kajuta zabírala téměř celou délku vysoké zadní nástavby. Nebyl tu žádný nábytek kromě třinácti židlí a stolu, na němž stály vysoké džbány na víno a číše ze žlutého porcelánu a dva tucty žen v hedvábném brokátu ji zdaleka nemohly zaplnit. Byla poslední z prvních dvanácti Atha’an Miere, kdo dorazil, a reakci hledaček větru očekávala. Lincora a Wallein se k ní záměrně otočily zády. Kulatolící Niolle se na ni zamračila a pak si šla dolít. Lacine, tak štíhlá, že její poprsí vypadalo obrovské, potřásla hlavou, jako by se divila, co tu Harine dělá. Ostatní se bavily, jako by tu nebyla. Všechny měly pochopitelně truchlící štoly.
Pelanna zamířila k ní a dlouhá, růžová jizva na pravé straně hranatého obličeje jí propůjčovala nebezpečný vzhled. Kudmy měla téměř šedé a čestný řetízek na levé líci obtěžkaný zlatými medailonky označujícími její vítězství, včetně účasti na útěku. Na zápěstích a komicích dosud měla stopy po seančanských řetězech, i když je nyní zakrývalo hedvábí. „Doufám, že ses vzpamatovala, Harine, Světlo dej,“ prohodila, naklonila hlavu a sepjala baculaté, potetované ruce v hraném soucitu. „Už se můžeš posadit? Čistě pro jistotu jsem ti dala na židli polštář.“
Zařvala smíchy a podívala se na svou hledačku větru, ale Caire jí věnovala bezvýrazný pohled, jako by nic neslyšela, a pak se pousmála. Pelanna se zamračila. Kdykoliv se něčemu smála, očekávala, že ti pod ní se budou smát taky. Ale majestátní hledačka větru měla vlastní starosti, její dcera se ztratila mezi suchozemci, unesly ji Aes Sedai. Za to budou platit. Nebylo nutné mít Caire nebo Pelannu ráda, aby bylo jasné, co se musí udělat.
Harine jim věnovala strohý úsměv a prošla kolem Pelanny tak blízko, že druhá žena musela o krok ustoupit, protože jinak by ji pošlapala. Pochopitelně se u toho mračila. Dcera písků, pomyslela si Harine zachmuřeně.
Mareilin příchod však vyvolal upřímný úsměv. Vysoká, štíhlá žena s vlasy po ramena stejně bílými jako černými byla kamarádka; spolu začínaly jako plavčíci na stárnoucím hrabelce s paní plavby s tvrdou rukou a zahořklou nedostatkem vyhlídek. Zjištění, že Mareil utekla z Ebú Daru nezraněná, bylo radostné. Na Pelannu a Caire se zamračila. Tebreille, Mareilina hledačka větru, se na dvojici zašklebila, ale na rozdíl od nich to nebylo proto, že by Mareil vyžadovala rukolízalství. Tebreille a Caire byly sestry a obě se obávaly o Caiřinu dceru Talaan, ale jinak by si navzájem klidně podřízly pro měďák hrdlo. Lepší by podle nich ovšem bylo, kdyby musela sestra vyklízet podpalubí. Neexistuje hlubší nenávist než nenávist mezi sourozenci.
„Nenech se od těch blátotlaček poklovat, Harine.“ Mareil měla na ženu hluboký hlas, ale melodický. Podala Harine jednu ze dvou číší, které nesla. „Udělala jsi, co jsi považovala za správné, a Světlo dej, všechno se spraví.“
Harine proti své vůli zalétla ke kruhu upevněnému do jednoho trámu. Už ho mohli odstranit. Byla si jistá, že tu zůstal, jen aby ji provokoval. Ta zvláštní mladá žena Min měla pravdu. Její dohoda s Koramoorem byla považována za vadnou, kdy příliš dávala a příliš málo dostávala. Právě v této kajutě, s ostatními prvními dvanácti a pod dohledem nové paní lodí, ji svlékli, pověsili za kotníky na kruh a natáhli k dalšímu, zasazenému do podlahy, a pak ji třískali, až si vyřvala plíce. Podlitiny už vybledly, ale vzpomínka přetrvávala, jakkoliv seji snažila potlačit. Ona ale neřvala o smilování či přestávku. To nikdy, jinak by neměla jinou možnost než odstoupit, stát se znovu paní plavby, zatímco by za paní vln klanu Šodein vybrali někoho jiného. Většina žen v místnosti si myslela, že to po takovém trestu měla udělat tak jako tak, možná dokonce Mareil. Ale její odvahu posilovala jiná část Minina vidění. Jednoho dne se stane paní lodí. Podle zákona mohlo prvních dvanáct Atha’an Miere vybrat kteroukoliv paní plavby jako paní lodí, ale pouze pětkrát za tři tisíce let sáhly mimo svou skupinu. Aes Sedai řekla, že Minina podivná vidění se vždycky naplní, ale ona to nehodlala riskovat.