„Všechno bude v pořádku, Mareil. Dá-li Světlo,“ řekla. Nakonec. Jenom musela mít odvahu přeplout, co přicházelo.
Jako obvykle dorazila Zaida bez cirátů a za ní následovala Šielyn, její hledačka větru, vysoká, štíhlá a odtažitá, a Amylia, prsatá, světlovlasá Aes Sedai, kterou s sebou Zaida přivedla z Caemlynu. Bezvěká tvář vypadala neustále překvapená, nádherné modré oči měla vykulené a z nějakého důvodu funěla. Všechny se uklonily, ale Zaida tomu nevěnovala pozornost. V zeleném brokátu, s bílou truchlící štolou byla Zaida malá, prošedivělé kudmy jí seděly na hlavě jako čapka, ale přesto se jí dařilo vypadat vysoká jako Šielyn. Harine jí musela přiznat, že je působivá. Zaida to v sobě měla, i chladnokrevné myšlení, jímž neotřáslo, ani když ji zastihl cemaros na závětrné straně. Navíc k tomu, že se vrátila s první Aes Sedai, odsouhlasenou v dohodě ohledně použití Větrné mísy, se také vrátila s vlastní dohodou o pozemku v Andoru pod zákonem Atha’an Miere, a kde byla Harinina dohoda považována za nedostačující, tam byla Zaidina přijímána s obdivem. A taky to, že přišla rovnou do Illianu jedním z těch zvláštních průchodů setkaných její vlastní hledačkou větru. Nebyly to jediné důvody, proč byla nyní paní lodí, ale rozhodně jí neublížily. Harine považovala cestování za přehnané. Šalon taky dokázala udělat průchod, ale udělat ho z paluby lodi, aniž by napáchala škody, i na takhle klidné hladině, zvlášť z cizí paluby, bylo přinejmenším ošidné, a nikdo nedokázal udělat dost velký průchod, aby jím proplul loď. Velmi přehnané.
„Ten muž ještě nedorazil,“ oznámila Zaida a vybrala si židli zády k velkým oknům na zádi. Upravila si dlouhou, třásněmi lemovanou červenou šerpu, i úhel, jakým z ní vyčnívala smaragdy vykládaná dýka. Byla to velmi pečlivá žena. Bylo přirozené, že na palubě lodi chcete mít všechno na svém místě, takže se pořádek stal zvykem, stejně jako nezbytností – ale ona to přeháněla. Zbývající židle, které nebyly pevně přidělané, jak se patřilo, tvořily dvě řady proti sobě, a paní vln se začaly rozesazovat. Za každou se postavila její hledačka větru. „Vypadá to, že nás chce nechat čekat. Amylio, zajisti, ať jsou číše plné.“ Aha. Vypadalo to, že Amylia opět šlápla vedle.
Amylia vyskočila, vyhrnula si bronzové suknice ke kolenům a letěla ke stolu se džbány. Očividně hodně vedle. Harine si říkala, jak dlouho jí Zaida dovolí nosit šaty místo kalhot, což bylo na lodi mnohem praktičtější. Určitě ji bude šokovat, až doplují z dohledu pevniny a ženy si sundají blůzy. Amylia byla z hnědého adžah a chtěla studovat Atha’an Miere, ale na studium měla málo času. Měla za úkol pracovat, a Zaida na to dohlížela. Měla naučit hledačky větru všemu, co znaly Aes Sedai. Stále s tím váhala, ale suchozemští učitelé, jakkoliv byli vzácní, stáli jen o fous nad plavčíky – na začátku si ta žena očividně myslela, že se její důstojnost plně vyrovná Zaidině! – a důtky správce paluby dopadající pravidelně na její zadek měly její názor změnit, byť pomalu. Dokonce se třikrát pokusila utéct! Kupodivu nevěděla, jak udělat průchod, což se před ní pečlivě tajilo, a taky ji sledovali příliš důkladně, než aby se jí podařilo uplatit si plavbu na člunu. No, nejspíš to zkusí znovu. Údajně jí řekli, že čtvrtým pokusem si vyslouží veřejný výprask, tentokrát následovaný pověšením za kotníky z ráhnoví. Takovou hanbu určitě nikdo riskovat nebude. Paní plavby a dokonce i hledačky větru klesly až na plavčíky a ochotně, jak chtěly svou hanbu skrýt v mase lidí tahajících lana a ovládajících plachty.
Harine opovržlivě shodila polštář ze židle a zaujala své místo na konci levé řady, se Šalon za zády. Byla nejmladší kromě Mareil sedící naproti ní. Ale Zaida by byla seděla jen o jednu židli dál, kdyby si nebyla vysloužila šestou tlustou zlatou náušnici v každém uchu a řetízky s nimi spojené. Ještě ji nejspíš bolely uši z píchání. Příjemná představa. „Když nás nechává čekat, tak bychom možná měly my nechat čekat jeho, až se konečně objeví.“ S nedotčeným vínem v ruce odehnala nervózní Aes Sedai, která odběhla za Mareil. Hloupá ženská. Copak neví, že má nejdřív obsloužit paní lodí a pak následovat paní vln podle postavení!
Zaida si pohrávala s vonnou krabičkou pověšenou kolem krku na těžkém zlatém řetěze. Nosila i široký, těsný límec ze zlatých ok, dar od Elain Andorské. „Přichází od Koramoora,“ podotkla suše, „kterého se máme držet jako vilejš.“ Hlas měla vyrovnaný, ale každé slovo se do Harine zarývalo. „Bude to, skoro jako bych mluvila s Koramoorem bez vážných nesnází, protože jsi souhlasila, že za mnou nemusí přijít víc než třikrát během dvou let. Kvůli tobě musím snášet jeho nezdvořilost, pokud se ukáže, že je to sprostý ožrala, který musí každou druhou větu běžet k zábradlí a vyprázdnit se. Vyslankyně, kterou pošlu ke Koramoorovi, bude někdo, kdo umí poslouchat rozkazy.“ Pelanna se zahihňala a uculila se. Myslela si, že všichni jsou jako ona.
Šalon stiskla Harine rameno, aby ji uklidnila, ale ta to nepotřebovala. Zůstat s Koramoorem? Tohle nedokázala vysvětlit nikomu, ani Šalon, ty Kadsuaniny hrubé metody, jakji vnutit svou vůli, či naprostý nedostatek úcty k Harinině důstojnosti. Byla vyslankyní Atha’an Miere jen podle jména a musela tancovat, jak Aes Sedai pískaly. Byla ochotná přiznat, byť jen sobě, že málem zaplakala úlevou, když si uvědomila, že ji ta prokletá ženská pustí. Kromě toho se vidění té holky vždycky naplnila. Tak to říkaly Aes Sedai, a ty nemůžou lhát. To stačilo.
Do kajuty vklouzla Turane a poklonila se Zaidě. „Koramoorův vyslanec dorazil, paní lodí. On… vystoupil z průchodu na střední palubě.“ To vyvolalo mumlání mezi hledačkami větru a Amylia sebou trhla, jako by opět cítila důtky správce paluby.
„Doufám, že tu palubu moc nepoškodil, Turane,“ utrousila Zaida. Harine se napila vína, aby zakryla úsměv. Takže toho muže zjevně nechávají taky čekat.
„Vůbec ne, paní lodí.“ Turane mluvila překvapeně. „Průchod se otevřel stopu nad palubou a on prošel z mola ve městě.“
„Ano,“ šeptala Šalon. „Vím, jak to udělat.“ Myslela si, že všechno spojené s jedinou silou je úžasné.
„To musel být šok, vidět kamenné molo nad svou palubou,“ poznamenala Zaida. „No dobrá. Zjistím, co za sprostého ožralu mi Koramoor poslal. Pošli ho dál, Turane. Ale nespěchej. Amylio, to mám na víno čekat do setmění?“
Aes Sedai zalapala po dechu a zafňukala, jako by měla slzy na krajíčku, a letěla pro číši, zatímco se Turane otočila a odešla. Světlo, co to ta Amylia dělá? Uplynula delší doba a Zaida dostala víno dávno předtím, než do kajuty vstoupil velký muž s tmavými kudrnami po široká ramena. Rozhodně nebyl sprostý a nevypadal ani opilý. Na vysokém límci černého kabátu měl stříbrný špendlík v podobě meče na jedné straně a na druhé rudozlatý špendlík ve tvaru jednoho z těch tvorů ovíjejících Koramoorova předloktí. Drak. Ano, tak se mu říkalo. Kulatý špendlík na levém rameni ukazoval tři zlaté koruny na modrém smaltu. Snad erb? Je to suchozemský šlechtic? Mohl Koramoor Zaidě ve skutečnosti prokázat čest, když poslal tohoto muže? Jak znala Randa al’Thora, pochybovala, že to bylo záměrné. Ne že by se snažil někoho znectít, ale na cti jiných mu prostě nezáleželo.