„Téměř před třemi týdny,“ chopila se slova Cemeille, „začali Amayarové žádat o dar plavby na každý ostrov. Vždy muž a žena na jeden ostrov. Ti, kdo požádali o Aile Somera, požadovali, aby je naložili do člunů mimo dohled pevniny, když se doslechli, že se celé Somery zmocnili Seančané.“ Vzala si od Amylie číši, kývla jí a zhluboka se napila.
Harine si vyměnila tázavý pohled s Mareil, jež lehce zavrtěla hlavou. Žádný Amayar nepožádal o dar plavby, co Harine pamatovala, i když pro ně to byl skutečný dar bez očekávání daru na oplátku. Co na tom ale mohlo být zlověstného?
„Všichni Amayarové v přístavech odešli, dokonce i ti, kterým loděnice či provaznictví dlužily peníze, ale pár dní to nikomu nepřipadalo divné.“ Víno jí nesvlažilo hrdlo natolik, aby ulevilo chraptění. Hřbetem ruky si otřela slzy na tvářích. „Ne, dokud jsme si neuvědomili, že se nevrátí. Guvernér poslal lidi do amayarských vesnic, a ti zjistili…“ Pevně zavřela oči. „Amayarové byli všichni mrtví nebo umírali. Muži, ženy—“ zlomil se jí hlas, „i děti.“
Kajutou se neslo pohřební kvílení a Harine překvapila, že ten pronikavý zvuk vychází i z jejích úst. Smutná, že by i kotva zaplakala? Tohle by rozplakalo i nebesa. Žádný div, že paní lodi byla ochraptělá. Kolik hodin, kolik dní plakala, co se o této katastrofě dozvěděla?
„Jak?“ chtěla vědět Pelanna, když kvílení utichlo. Celá rozrušená se předkláněla. U nosu si držela vonnou krabičku, jako by vůně mohla nějak zahnat pach této zprávy. „Nějaká nemoc? Mluv, ženská!“
„Ne, paní vln,“ odpověděla Cemeille. Snažila se sebrat, ale slzy dál proudily. „Všude, kde jsem byla, to bylo stejné. Dali dětem jed, který je uspal tak hlubokým spánkem, z něhož se už neprobudily. Ale zřejmě ho neměli dost, a tak si mnoho dospělých vzalo pomalejší jedy. Někteří žili dost dlouho, aby ještě mohli vypovědět svůj příběh. Velká ruka na Tremalkingu se roztekla. Na místě, kopce, kde stála, je prý nyní hluboká jáma. Amayarové zřejmě měli proroctví, které o Ruce mluvilo, a když byla zničena, uvěřili, že to znamená konec času, oni to nazývali konec Iluze. Věřili, že nastal čas, aby opustili tuto… tuto iluzi hořce se zasmála, „které my řikáme svět.“
„Žádného jste nezachránili?“ zeptala se Zaida. „Ani jediného?“ I jí se na tvářích leskly slzy, ale Harine to nepřipadalo nepřípadné. I ona měla vlhké líce.
„Žádného, pani lodí.“
Zaida vstala. Slzy neslzy, působila velitelským dojmem a hlas měla vyrovnaný. „Na každý ostrov je třeba vyslat nejrychlejší lodi. I na ty v Aile Somera. Musíme najít způsob. Když se sůl poprvé uklidnila po Rozbití, požádali nás Amayarové o ochranu před bandity a nájezdníky, a my jim tu ochranu stále dlužíme. I kdybychom našli jen hrstku přeživších, stále jim to dlužíme.“
„Tohle je ten nejsmutnější příběh, co jsem kdy slyšel.“ Logainův hlas zněl příliš hlasitě, když se vrátil před Zaidu. „Ale ty musíš svoje lodi poslat do Bandar Ebanu. Pokud nemáš dost hrabelce, musíš použít i své ostatní rychlé lodi. Všechny, pokud to bude nezbytné.“
„Copak jsi nejen bezcitný, ale i šílený?“ vyjela Zaida. S rukama zaťatýma v pěst, rozkročená, jako by stála na palubě. Logaina probodávala pohledem. „Musíme truchlit. Musíme zachránit, koho můžeme, a truchlit pro ty nespočetné tisíce, které zachránit nedokážeme.“
Klidně se mohla usmívat, podle toho, jaký účinek její mračení na Logaina mělo. Když promluvil, měla Harine dojem, že v místnosti zavládl mráz a světlo pohaslo. Nebyla jediná žena, která se zimomřivě schoulila. „Truchlete, jestli musíte,“ řekl, „ale truchlete na pochodu k Tarmon Gai’donu.“
23
Volání k zasedání
Když byly Magla a Salita někde venku, měla Romanda záplatovaný hnědý stan jen pro sebe, což byla požehnaná příležitost číst si, i když dvě neladící mosazné lampy na malém stolku vydávaly slabý, přesto odborný puch zkaženého oleje. Člověk se musel s takovými věcmi prostě smířit. Někdo možná považoval Plamen, čepel a srdce nevhodné pro někoho jejího významu a postavení – jako malá měla ve Far Maddingu takové knihy zakázané – ale byla to vítaná změna po suchých dějinách a děsivých zprávách o zkažených potravinách. Viděla hovězí bok udržovaný celé měsíce čerstvý jako v den, kdy byla kráva poražena, ale nyní udržování jedno po druhém selhávalo. Někteří lidé začali mumlat, že v Egwainině výtvoru musí být vada, ale to byly vyložené nesmysly. Pokud tkanivo fungovalo jednou, potom, správně provedené, fungovalo vždy, pokud ho něco nenarušilo, a Egwainina nová tkaniva vždycky fungovala tak, jak řikala. To jí musela přiznat. Jakkoliv se snažily, a že se snažily opravdu usilovně, žádná nezachytila nějaký vnější zásah. Jako kdyby selhával sám saidar. To bylo nemyslitelné. A neodvratné. Nejhorší bylo, že nikoho nenapadlo, co s tím! Ji tedy rozhodně nikoliv. Krátká mezihra s romantickým a dobrodružným příběhem byla lepší než rozjímat nad naprostou marností a selháním toho, co bylo ze své podstaty spolehlivé.
Novicka, spravující stan, měla dost rozumu, aby se k jejímu čtení nevyjadřovala, ani se na ve dřevě vázanou knihu nepodívala podruhé. Bodewhin Cauthonovic byla docela hezká, ale i přesto chytrá, i když něco ze svého bratra měla kolem očí a ještě víc v hlavě, než byla ochotná přiznat. Bezpochyby už mířila usilovně po stezce k zeleným nebo možná modrým. Chtěla prožít dobrodružství, nejenom o nich číst, jako by jí život Aes Sedai neměl přinést víc dobrodružství, než po kolika toužila, aniž by se musela snažit. Romanda jí zvolené cesty nijak nelitovala. Žluté budou mít z čeho vybírat mezi vhodnými novickami. Pochopitelně nepřicházelo v úvahu přijmout některou ze starších žen, ale i tak bylo dost možností. Snažila se soustředit na stránku. Příběh Birgitte a Gaidala Caina ji bavil.
Stan nebyl nijak velký, takže byl dost přecpaný. Byly tu tři kavalce z tuhého plátna, sotva zjemněné tenkou matrací nacpanou hrbolatou vlnou, tři židle se šprulovým opěradlem, vyrobené každý jinýma rukama, rozvrzaný stojan s bílým umyvadlem, v němž stál otlučený modrý džbán, a popraskaným zrcadlem nad ním, stůl s nohou podloženou dřevěným klínkem a mosazí obité truhlice na šaty, povlečení a osobní věci. Jako přísedící mohla mít prostor sama pro sebe, ale ráda na Maglu se Salitou dohlížela. To, že všechny byly přísedící za žluté, nebyl důvod jim věřit příliš. Magla měla být její spojenkyní ve sněmovně, ale příliš často jednala podle svého, a Salita to dělala pořád. Přesto nebyl stísněný prostor jediným nepohodlím. Bodewhin měla plno práce, hlavně když uklízela šaty a střevíce, které Salita rozházela po rozedraných kobercích, když usoudila, že nejsou to pravé. Ta ženská byla dost lehkovážná i na zelenou. Každé ráno prohrabala celý svůj šatník! Nejspíš si myslela, že Romanda nechá svou služku, aby to poklidila – odjakživa si zřejmě myslela, že Aelmara je v jejích službách, stejně jako v Romandiných – ale Aelmara sloužila Romandě celá léta, nemluvě o tom, že jí pomohla uniknout z Far Maddingu po menším nedorozumění. Neexistovalo, že by po Aelmaře žádala, aby se starala ještě o jinou sestru.
Zamračila se do knihy, aniž by viděla jediné slovo. Proč ve Světle trvala Magla v Salidaru na Salitě? Popravdě, Magla přišla s několika jmény, každé bylo absurdnější než to předchozí, ale Salitu vybrala, jakmile se rozhodla, že baculatá Tairenka má největší naději, že bude pozvednuta ke křeslu. Romanda podporovala Dagdaru, mnohem vhodnější kandidátku, nemluvě o tom, že by ji pravděpodobně dokázala bez větších potíží ovlivnit, ale sama teprve usilovala o křeslo, zatímco Magla už ho měla. To mělo váhu a nezáleželo na tom, že Romanda předtím držela křeslo déle než kdokoliv v živé paměti. No, už se stalo. Co nelze napravit, je třeba vydržet.