„Sesadíme ji.“ Vložila do těch slov víc důvěry, než cítila. To zvláštní vyjednávání a Egwainino uvěznění ji přimělo se zamyslet, zapomínala, že holka tvrdila, jak dokáže Elaidino postavení podkopat zevnitř. I když to vypadalo, že polovinu práce za ní odvádějí jiní, pokud byly její zprávy o situaci ve Věži přesné. Romanda jí ale věřila, protože věřit musela. Nehodlala žít odříznutá od svého adžah a konat pokání, dokud Elaida neusoudí, že si zaslouží být opět plnou Aes Sedai, nehodlala přijmout Elaidu a’Roihan jako amyrlin. To už by byla lepší Lelaine, a jedním z důvodů, proč povýšit Egwain, byl, aby štolu a hůl nedostala Lelaine. Lelaine si bezpochyby myslela totéž ohledně ní. „A Lelaine zcela jasně vysvětlím, že se můžeš ptát, na co chceš. Ty vraždy musíme vyřešit, a vražda sestry se týká každé sestry. Co jsi zatím zjistila?“ Možná to nebyla vhodná otázka, ale být přísedící jí poskytovalo jisté výsady. Aspoň ona tomu vždycky věřila.
Nisao se netvářila dotčeně, že ji zpovídá, a s odpovědí neváhala. „Obávám se, že velmi málo,“ prohlásila lítostivě a zamračila se do vína. „Zdálo se, že mezi Anaijou a Kairen musí být nějaké spojení, nějaký důvod, proč byly ty dvě vybrány, ale zatím jsem zjistila jen to, že byly mnoho let blízké přítelkyně. Modré jim dvěma a další modré sestře, Cabrianě Mecandes, říkaly, trojka‘, protože si byly tak blízké. Ale taky byly všechny uzavřené. Nikdo si nevzpomíná, že by některá někdy mluvila o svých záležitostech, kromě mezi sebou. V každém případě vypadá přítelství jako chabý motiv k vraždě. Doufám, že najdu nějaký důvod, proč by je chtěl někdo zavraždit, a zvlášť muž, který dokáže usměrňovat, ale přiznávám, že ta naděje je malá.“
Romanda se zamračila. Cabriana Mecandes. Ostatním adžah nevěnovala větší pozornost – jen žluté mělo skutečně užitečnou funkci; no jak by se mohla některá z jejich vášní srovnávat s léčením? – ale to jméno jí v hlavě rozeznělo slabý zvoneček. Proč? Buď si vzpomene, nebo ne. Nemohlo to být důležité. „I malá naděje může přinést překvapivé ovoce, Nisao. To je staré rčení ve Far Maddingu, a je pravdivé. Pokračuj v pátrání. V Egwainině nepřítomnosti můžeš hlásit to, co se dozvíš, mně.“
Nisao zamrkala a krátce stiskla rty, ale ať už se jí líbilo, že se má Romandě hlásit, nebo ne, nemohla dělat nic jiného než poslouchat. Těžko mohla tvrdit, že zasahuje do jejích záležitostí. Vražda nemohla být záležitostí jedné sestry. Kromě toho, Magla sice získala svou absurdní třetí žlutou přísedící, ale Romanda si snadno zajistila pozici první tkadleny pro sebe. Nakonec, byla hlavou žlutých, než odešla na odpočinek, a dokonce ani Magla se jí nehodlala postavit. To postavení s sebou neslo mnohem menší moc, než by se jí líbilo, ale aspoň mohla ve většině věcí spoléhat na poslušnost. Když už ne od přísedících, tak od žlutých sester určitě.
Když Nisao rozvázala ochranu proti odposlouchávání a nechala ji rozplynout, vstoupila do stanu Theodrin. Měla šátek přehozený přes ramena a protažený až na paže, aby byly vidět dlouhé třásně, jako to nově povýšené sestry často dělaly. Ztepilá Domanka si vybrala hnědé adžah poté, co jí Egwain zajistila šátek, ale hnědé nevěděly, co si s ní počít, přestože ji nakonec přijaly. Zřejmě si jí více méně nevšímaly, což bylo naprosto špatně, a tak ji přijala Romanda. Theodrin se snažila chovat, jako by byla skutečná Aes Sedai, ale byla přesto bystrá a vyrovnaná. Roztáhla hnědé sukně v pukrleti. Malém, ale pukrleti. Dobře si uvědomovala, že na šátek nemá právo, dokud neprojde zkouškou. Bylo by kruté nevysvětlit jí to zcela jasně.
„Lelaine svolala zasedání sněmovny,“ vyhrkla. „Nemohla jsem zjistit proč. Běžela jsem ti to říct, ale nechtěla jsem vyrušovat, když byla zřízená ochrana.“
„A oprávněně,“ ujistila ji Romanda. „Nisao, jestli mě omluvíš. Musím zjistit, co má Lelaine za lubem.“ Popadla šátek se žlutými třásněmi, ležící na jedné z truhlic s jejími šaty, upravila si ho na ramenou a zkontrolovala si v zrcadle vlasy, než vyhnala ostatní ven a poslala je pryč. Nemyslela si samozřejmě, že by se Nisao podívala, co hodila na zem, kdyby ji nechala ve stanu samotnou, ale lepší bude nic neriskovat. Aelmara knihu vrátí, kam patří, k několika podobným svazkům v truhlici, kde měla Romanda osobní věci. A taky velmi pevný zámek, od něhož byly pouze dva klíče, jeden v jejím váčku, druhý v Aelmařině.
Ráno bylo svěží, přesto už dorazilo jaro. Tmavá mračna sbírající se za rozeklaným vrcholem Dračí hory přinesou spíš déšť než sníh, i když snad ne do tábora. Do mnoha stanů zatékalo a ulice už byly i tak bažinou. Koňské povozy se zásobami rozstřikovaly bláto od vysokých kol, jak vyrývaly nové koleje. Většina vozků byly ženy, mezi nimi jen pár prošedivělých starců. Přístup mužů do tábora Aes Sedai byl nyní přísně omezený. Přesto téměř každá sestra, již zahlédla, plula po nerovných dřevěných chodnících, zahalená světlem saidaru a následovaná svým strážcem, pokud nějakého měla. Romanda odmítla uchopit pravý zdroj, kdykoliv vyšla ven – někdo musel dávat příklad vhodného chování, když byly všechny sestry v táboře jako na tmí – ale velmi jasně si to uvědomovala. A taky si uvědomovala, že nemá strážce. Držet většinu mužů mimo tábor bylo v pořádku, jenomže vrah bude toto omezení těžko dodržovat.
Z vedlejší ulice před ní vyjel Gareth Bryne, podsaditý muž se šedivými vlasy, s kyrysem přes žlutohnědý plášť, přílbu pověšenou na sedlové hrušce. Byla s ním Siuan, kymácela se na baculaté kosmaté kobylce a vypadala jako hezké děvče, až se téměř dalo zapomenout, že jako amyrlin byla tvrdá a s proříznutou pusou. Bylo snadné zapomínat, že je schopná intrikánka. Modré už byly takové. Kobylka šlapala po cestě, ale Siuan málem spadla, než Bryne natáhl ruku, aby ji podepřel. Na kraji modré čtvrti – tábor byl rozložený zhruba podle obydlí adžah ve Věži – Bryne sesedl na dost dlouho, aby jí pomohl dolů, pak zase nasedl na svého ryzáka a ji tam nechal stát s otěžemi v ruce. Zírala na něj. Proč to dělala? Černila mu boty, prala prádlo. Jejich vztah byl ohavný. Modré to měly zarazit, a do Jámy smrti se zvyky. Jakkoliv silný, zvyk není možné zneužít k tomu, aby byly všechny Aes Sedai vystaveny posměchu.
Obrátila se zády k Siuan a zamířila ke stanu sloužícímu jako dočasná věžová sněmovna. Jakkoliv příjemné bylo scházet se ve skutečné sněmovně, nemluvě o tom, že to bylo Elaidě přímo pod nosem, jen několik sester dokázalo usnout v libovolnou hodinu, a tak musel dál sloužit stan. Romanda plula po chodníku beze spěchu. Nehodlala se nechat vidět, jak chvátá na Lelainino zavolání. Co může ta ženská chtít teď?
Zazněl gong, zesílený jedinou silou, takže se jasně nesl přes celý tábor – další ze Šarininých návrhů – a najednou byly chodníky plné novicek spěchajících do další hodiny či za prací, všechny zhoufované podle rodin. Tyto rodiny o šesti či sedmi členech vždy chodily na hodiny společně, společně i pracovaly, vlastně společně dělaly všechno. Byl to účinný způsob, jak zvládnout tolik novicek – skoro padesát dalších se přicouralo do tábora jen za poslední dva týdny, takže dohromady jich bylo téměř tisíc, i přes uprchlice, a asi čtvrtina z nich byla dost mladá, aby se mohly stát slušnými novickami, což bylo pořád víc, než měla Věž za celá staletí! – a přesto si přála, aby to nebyla Šarinina práce. Ta ženská to ani nenavrhla správkyni novicek. Zorganizovala to celé sama a Tianě předložila hezky celé a zabalené! Novicky, některé prošedivělé či vrásčité, takže bylo těžké považovat je za děti, i přes bílé šaty, se vmáčkly na kraj chodníku, aby nechaly sestru projít, zatímco předváděly pukrlata, ale žádná nešlápla na rozbahněnou ulici, aby udělala víc místa. Zase Šarina. Sarina rozšířila zprávu, že nechce vidět, jak si dívky špiní ty hezké bílé šaty zbytečně. Stačilo to, aby Romanda skřípala zuby. Novicky, které se před ní klaněly, se rychle narovnaly a v podstatě se rozběhly.