Než Romanda vstoupila do stanu, ohlédla se přes rameno a vzdychla si. Větší část černých mračen za Dračí horou byla pryč. Nerozešla se, prostě úplně zmizela. Nejspíš to mezi štolby a dělníky a služkami vyvolá další vlnu paniky. Novicky kupodivu braly tyto zvláštní úkazy s větším klidem. Možná proto, že se snažily chovat podle sester, ale ona v tom opět tušila Šarininu ruku. Co si s tou ženskou jenom počne!
Uvnitř tvořilo osmnáct látkou pokrytých beden v barvách šesti adžah zastoupených v táboře stupínek pro leštěné lavice ve dvou řadách na vrstvách koberců, rozšiřující se k bedně pokryté pruhy ve všech sedmi barvách. Egwain moudře trvala na tom, že zahrne červené i přes značný odpor. Tam, kde Elaida zřejmě adžah úplně rozdělila, Egwain byla odhodlaná je udržet pohromadě, včetně červených. Dřevěná lavice na stupínku měla přes sebe přehozenou sedmipruhou štolu. Nikdo se nepřihlásil k tomu, že ji tam dal, ale nikdo ji ani neodstranil. Romanda si nebyla jistá, jestli to má být připomínka Egwain al’Vere, amyrlinina stolce, ozvěna její přítomnosti či připomínka, že tu není a že je vězněná. Bezpochyby to záleželo na úhlu pohledu té které sestry.
Romanda nebyla jediná přísedící, která na Lelainino zavolání nespěchala. Byla tam pochopitelně Delana, schoulená na lavici, utírala si nos a ve vodnatých modrých očích měla zamyšlený výraz. Romanda ji kdysi považovala za vyrovnanou. Nehodící se pro křeslo, ale vyrovnanou. Aspoň že nedovolila Halimě, aby ji následovala do sněmovny a dál do ní hučela. Nebo spíš se tak rozhodla Halima sama. Nikdo, kdo ji kdy slyšel, jak na Delanu řve, nepochyboval, kdo tady dává rozkazy. Lelaine už seděla na lavici hned pod amyrlininou, štíhlá žena s tvrdým pohledem v modře prostříhávaném hedvábí, která své úsměvy nadělovala velmi skoupě. Proto bylo zvlášť divné, že když se teď podívala na sedmipruhou štolu, usmála se. Ten úsměv Romandu vyvedl z míry, což dokázalo jen máloco. Moria v modrém suknu vyšívaném stříbrem zamířila k modrým lavicím. Mračila se, protože věděla, proč Lelaine svolala sněmovnu, a nesouhlasila, nebo protože to nevěděla?
„Viděla jsem Myrelle jít s Llywem,“ ozvala se Malind a povytáhla si šátek se zelenými třásněmi, když Romanda vstoupila do stanu, „a myslím, že jsem ještě nikdy neviděla sestru tak uštvanou.“ Přes soucit v hlase jí jiskřilo v očích a rty se jí pobaveně zvlnily. „Nemluvila jsi s ní o tom, že by se s ním spojila? Byla jsem u toho, když jí to někdo navrhl, a přísahám, že zbledla. Ten chlap by se mohl pomalu vydávat za ogiera.“
„Vyjádřila jsem se jasně,“ prohlásila Faisalle, podsaditá a s hranatou tváří, která byla rozhodná ve všem. Vlastně to byla ženská jako kovář. Vysmívala se všem příběhům o svůdných Domankách. „Poukázala jsem na to, že co Kairen zemřela, Llyw je stále nebezpečnější pro sebe a ostatní, a řekla jsem jí, že to nesmí pokračovat. Přiměla jsem ji pochopit, že jelikož je jedinou sestrou, která kdy zachránila dva jiné strážce za stejných okolností, její jedinou možností je pokusit se o to znovu. Přiznám, že jsem ji musela trochu nutit, ale nakonec pochopila, kde je pravda.“
„Jak pod Světlem jsi dokázala Myrelle k něčemu donutit?“ Malind se dychtivě předklonila.
Romanda prošla kolem nich. Jak by mohl někdo Myrelle k čemukoliv donutit? Ne. Žádné klepy.
Janja už seděla na lavici pro hnědé a zamyšleně mhouřila oči. Tedy, mhouřila oči, ale ona vždycky vypadala, že nad něčím přemýšlí, i když s někým mluvila. Možná se jí zhoršil zrak. Ostatní lavice však byly prázdné. Romandu mrzelo, že nešla pomaleji. Mnohem raději by byla dorazila mezi posledními, místo aby byla jednou z prvních.
Po chvilce zaváhání přistoupila k Lelaine. „Mohla by ses podělit o důvod, proč jsi svolala sněmovnu?“
Lelaine se na ni usmála, pobaveně, přesto nepříjemně. „Můžeš klidně počkat, dokud nebudeme mít dost přísedících, abychom mohly pokračovat. Nerada se opakuju. Povím ti ale tohle. Bude to dramatické.“ Zabloudila pohledem k pruhované štole a Romandu zamrazilo.
Samozřejmě to na sobě nedala znát, jen se šla posadit na svou lavici naproti Lelaine. Nemohla si pomoct, sama po štole nervózně pokukovala. Je tohle pokus sesadit Egwain? Nebylo příliš pravděpodobné, že by druhá žena mohla říct cokoliv, co by ji přimělo vstát ve větším konsenzu. Stejně jako mnoho dalších přísedících, protože tím by se vrátily k zápasu mezi ní a Lelaine o vládu a oslabilo by to pozici proti Elaidě. Přesto bylo Lelainino sebevědomí znepokojivé. Přinutila se zachovat klid a čekala. Nic jiného ostatně nemohla dělat.
Kwamesa do stanu málem vběhla a zatvářila se zklamaně, že není první. Připojila se k Delaně. Objevila se Salita, tmavá, s chladným pohledem, ve žlutě prostříhávaných zelených šatech se žlutými spirálami vyšitými na prsou. Náhle zavládl rozruch. Připlula Lyrelle, půvabná, v modrém brokátu, a usadila se k modrým. Pak Saroija a Aledrin, které si něco špitaly, a hranatá Domanka vypadala vedle statné Taraboňanky téměř štíhlá. Jak zaujímaly místa na lavicích bílých, připojila se k Faiselle a Malind Samalin s liščí tváří a přicupitala i maličká Escaralde. Přicupitala! Ta ženská byla také z Far Maddingu. Měla by se umět chovat.
„Varilin je v Dareinu, myslím,“ podotkla Romanda, když Escaralde vyšplhala vedle Janji, „ale i když některé dorazí později, už je nás víc než jedenáct. Uráčíš se už začít, Lelaine, nebo chceš ještě čekat?“
„Můžeme začít.“
„Žádáš si formální zasedání?“
Lelaine se znovu usmála. Dnes po ránu se usmívala nějak hodně. Nijak to ale její výraz neprohřálo. „To nebude nutné, Romando.“ Lehce si upravila suknice. „Ale žádám, aby to, co zde bude řečeno, bylo prozatím zapečetěno pro sněmovnu.“ Z rostoucího zástupu sester stojících za lavicemi a před stanem se ozvalo mumlání. Dokonce i některé přísedící se tvářily překvapeně. Pokud zasedání nebude formální, k čemu bude nutné omezit počet sester, které budou vědět, o čem se jednalo?
Romanda nicméně kývla, jako by to byla ta nejrozumnější žádost na světě. „Nechť se vzdálí všechny, kdo nedrží křeslo. Aledrin, zajistíš soukromí?“
Přes tmavožluté, hedvábné vlasy a vlahé hnědé oči nebyla tarabonská bílá hezká, ale měla dobrou hlavu a ramena, což bylo mnohem důležitější. Povstala a zřejmě si nebyla jistá, jestli má pronášet formální slova. Nakonec jenom kolem stanu setkala ochranu proti odposlouchávání a držela ji. Mumlání utichalo, jak sestry a strážci procházeli ochranou, až byli pryč i poslední a rozhostilo se ticho. Sestry však zůstaly stát namačkané na chodníku, a divaly se a strážci se tlačili vzadu, aby každá dobře viděla.
Lelaine si upravila šátek a vstala. „Přivedli mi zelenou sestru, když se přišla ptát na Egwain.“ Zelené přisedící se zavrtěly a vyměnily si pohledy, bezpochyby si říkaly, proč sestru nepřivedli místo toho k nim. Lelaine se tvářila, že to nevidí. „Ne na amyrlinin stolec, ale na Egwain al’Vere. Má návrh, který řeší některé naše potřeby, i když mi toho nechtěla moc říct. Morio, přivedeš ji, aby mohla předložit návrh sněmovně?“ Znovu se posadila.
Moria, stále zamračená, vyšla ze stanu a zástup se před ní rozestoupil, aby mohla projít. Romanda viděla, jak se jí sestry vyptávají, ale ona si jich nevšímala a místo toho zmizela v uličce směrem k obydlí modrých adžah. Romanda měla tucet otázek, které by mezitím ráda položila, ale třebaže bylo sezení neformální, ptát se nyní by nebylo vhodné. Přísedící však nečekaly mlčky. Z každého adžah kromě modrého sešly ženy dolů, aby mohly dát hlavy dohromady a potichu rozmlouvat. Kromě modrého a žlutého. Salita slezla dolů a zamířila k Romandě, ale ta zvedla ruku, jakmile druhá sestra otevřela ústa.