Pochopitelně to musela vysvětlit. Dokonce ani amyrlinin stolec nemohl nařídit zatčení přísedící bez vysvětlení. Vraždy dvou sester, které byly blízké přítelkyně Cabriany, s pomocí saidínu, žena Halima, také si nárokující její přátelství. Zaprodankyně usměrňující mužskou polovici pravého zdroje. Nenechaly se přesvědčit, zvláště Lelaine, dokud důkladná prohlídka tábora neukázala, že se po obou ženách slehla země. Viděli je, jak odcházejí k jednomu z pozemků pro cestování, kdy Delana a jeji služka nesly velké rance a cupitaly za Halimou, nicméně byly pryč.
24
Med v čaji
Egwain od začátku věděla, že její podivné zajetí bude obtížné, přesto věřila, že přijmout bolest jako Aielanka bude ta nejsnazší část. Nakonec, když platila své toh moudrým za lhaní, zmlátily ji hodně, jedna po druhé, takže s tím měla zkušenosti. Ale přijmout bolest neznamená jen se jí podvolit, místo aby s ní člověk bojoval. Musíte ji vtáhnout do sebe a přivítat jako svou součást. Aviendha říkala, že musí být schopná se usmívat, smát se radostí nebo zpivat ještě v sevření nejhorší bolesti. To vůbec nebylo snadné.
To první ráno, ještě před svítáním, v Silvianině pracovně dělala, co uměla, zatímco ji správkyně novicek třískala po zadku střevícem s tvrdou podrážkou. Nesnažila se potlačovat vzlyky, když přišly, později ani jekot. Když se jí chtělo kopat, podvolila se, dokud jí správkyně novicek nešlápla na nohy, neohrabaně, kvůli sukním, a pak bušila palci do země a mlátila hlavou. Snažila se natáhnout bolest do sebe, vpít ji jako dech. Bolest je stejně tak součástí života jako dýchání. Takhle Aielové vidí život. Ale Světlo, že to bolelo!
Když se konečně směla narovnat – připadalo jí to jako po velmi dlouhé době – trhla sebou, když jí po těle sklouzla spodnička a šaty. Bílé sukno bylo těžké jako olovo. Pokusila se přivítat spalující žár. Ale bylo to těžké. Tak těžké. Přesto to vypadalo, že vzlykání přešlo rychle a samo od sebe a proud slz rychle vyschl. Nefňukala, ani se nekroutila. Prohlížela se v zrcadle s blednoucím zlacením. Kolik tisíc žen se do toho zrcadla během let dívalo? Ty, které byly ukázňovány v této místnosti, vždy musely pohlédnout na svůj odraz a zamyslet se nad tím, proč byly potrestány, ale ona to neudělala kvůli tomu. Obličej měla ještě rudý, ale vypadal… klidně. Přes bolest na zadku se skutečně cítila klidná. Možná by měla zkusit zpívání? Raději asi ne. Vytáhla si z rukávu bílý plátěný kapesníček a osušila si tváře.
Silviana si ji spokojeně prohlížela, než vrátila střevíc do úzké skříně naproti zrcadlu. „Myslím, že jsem od začátku získala tvou pozornost, jinak bych byla tvrdší,“ podotkla suše a uhladila si drdol. „V každém případě pochybuju, že tě zase brzy uvidím. Ta žena je Leana Šarif, i když Světlo ví, jak…“ Odmlčela se a potřásla hlavou. Přitáhla si židli k psacímu stolu a posadila se. „Velice se o tebe bála, víc než o sebe. Smíš ji ve volném čase navštívit. Pokud budeš nějaký volný čas mít. Je v otevřených kobkách. A teď bys měla běžet, jestli se chceš najíst před první hodinou.“
„Děkuju,“ řekla Egwain a obrátila se ke dveřím.
Silviana si ztěžka vzdychla. „Žádné pukrle, dítě?“ Namočila brk v kalamáři se stříbrným hrdlem a začala zapisovat trest do knihy svým úhledným rukopisem. „Uvidíme se v poledne. Vypadá to, že první dvě jídla ve Věži budeš jíst ve stoje.“
Egwain mohla odejit, ale v noci, zatímco čekala, až se přísedící sejdou ve sněmovně v Tel’aran’rhiodu, se rozhodla, po jak tenké hraně hodlá kráčet. Hodlala bojovat, ale musela na to jít tak, aby to vypadalo, že se podvoluje. Aspoň do jisté míry. V hranicích, které si určila. Odmítnout každý rozkaz by prostě jen znamenalo, že bude vypadat umíněně – a možná si za to vyslouží pobyt v kobce, kde nebude k ničemu – ale některé rozkazy nesmí splnit, pokud si má zachovat aspoň ždibec důstojnosti. A to bylo nutné. A nejen ždibec. Nesměla jim dovolit, aby popíraly, kdo je, jakkoliv tvrdě budou naléhat. „Amyrlinin stolec nedělá pukrlata před nikým,“ odtušila klidně s plným vědomím, jaká bude reakce.
Silvianě ztvrdla tvář a opět se chopila brku. „Uvidíme se i u večeře. Radím ti, abys odešla bez dalších řečí, pokud nechceš strávit celý den přehnutá přes moje koleno.“
Egwain odešla beze slova. A bez pukrlete. Velmi jemná hranice, jako drát natažený nad hlubokou propastí. Ale musela po ní jít.
K jejímu překvapení přecházela po chodbě přede dveřmi Alviarin zabalená do šátku s bílými třásněmi, schoulená a zírající na něco v dálce. Věděla, že ta žena už není Elaidina kronikářka, byť neznala důvod, proč byla tak náhle sesazena. Špehování v Tel’aran’rhiodu poskytovalo jen útržky a náhledy. Byl to v mnoha ohledech nejistý odraz bdělého světa. Alviarin musela slyšet, jak řve, ale Egwain se kupodivu nestyděla. Bojovala v podivné bitvě a v bitvě člověk utrží rány. Obvykle ledová bílá dnes nevypadala tak chladná. Vlastně vypadala podrážděná, rty měla rozevřené a oči žhoucí. Egwain před ní neudělala pukrle, přesto po ní Alviarin jen vrhla zlověstný pohled, než vstoupila do Silvianiny pracovny. Velmi jemná hranice.
O něco dál stály na stráži dvě červené, jedna kulatá, druhá štíhlá, obě chladné, se šátky přehozenými přes lokty, takže byly dlouhé červené třásně jasně vidět. Nebyla to stejná dvojice, jako když se probudila, ale nebyly tu náhodou. Nebyly tu vyloženě na stráži, ale zase tu nebyly vyloženě ne na stráži. Ani před nimi neudělala pukrle. Pozorovaly ji bez výrazu.
Než stačila udělat pár kroků, zaslechla za sebou bolestiplný řev, těžkými dveřmi do Silvianiny pracovny sotva tlumený. Takže Alviarin taky koná pokání a ne moc dobře, když tak brzy vříská z plných plic. Pokud se také nesnaží přijmout bolest, což nebylo příliš pravděpodobné. Egwain by ráda věděla, proč Alviarin koná pokání, pokud tomu tak bylo. Generál má zvědy a špehy, aby se dozvěděl o nepříteli. Ona měla jen vlastní oči a uši a to málo, co dokázala zjistit v neviděném světě. Každý útržek informace by ale mohl být užitečný, a tak bude muset vyšťourat, co jen půjde.
Snídaně nesnídaně, zastavila se ve svém mrňavém pokojíčku v obydlí mladších novicek na dost dlouho, aby si mohla studenou vodou opláchnout obličej a učesat vlasy. Hřeben, který měla ve váčku u pasu, patřil k několika málo osobním věcem, které jí zůstaly. V noci zmizely šaty, které měla na sobě, když ji chytily, a nahradily je bílé šaty novicky, ale šaty a spodničky visící na kolíčcích na bílé stěně byly skutečně její. Schovaly je, když ji pozvedly na přijatou, a stále měly cedulku s jejím jménem vyšitým na lemu. Věž nikdy ničím neplýtvala. Jeden nikdy nevěděl, kdy nové dívce padnou staré šaty. Ale nemít nic na sebe kromě bílé z ní nedělalo novicku, ať už si Elaida a ostatní myslely cokoliv.
Teprve když si byla jistá, že už není rudá ve tváři, a vypadala stejně klidně, jako se cítila, odešla. Když máte jen pár zbraní, váš vzhled může být jednou z nich. Stejné dvě červené na ni čekaly na ochoze.
Jídelna, kde jedly novicky, byla v dolní části Věže vedle hlavní kuchyně. Byla to velká místnost s bílými stěnami, obyčejná, i když dlaždice na podlaze byly v barvách adžah, se stoly a malými lavicemi, na které se kolem jednoho stolu mohlo směstnat šest až osm žen. U stolů seděla asi stovka žen v bílé a povídaly si nad snídaní. Elaida musela mít z jejich počtu opravdu radost, Věž neměla tolik novicek za celá léta. Bezpochyby už zpráva o rozbití Věže stačila, aby někomu nasadila do hlavy myšlenku na cestu do Tar Valonu. Na Egwain to dojem neudělalo. Ženy zaplňovaly stěží polovinu jídelny, a další taková byla o patro výš, už celá staletí zavřená. Jakmile získá Věž, druhá kuchyně bude opět otevřena a novicky se i tak budou muset u jídla střídat, což bylo něco neznámého už v době před trollockými válkami.