Jakmile vstoupila, zahlédla ji Nicola – zřejmě na ni čekala – a dloubla do novicek vedle sebe. Přes stoly se neslo ticho jako vlna, všechny se obracely, když Egwain plula hlavní uličkou a nedívala se napravo, nalevo.
V polovině cesty ke dveřím do kuchyně najednou malá, štíhlá novicka s tmavými vlasy náhle vystrčila nohu a podrazila Egwain ty její. Ta chytila rovnováhu těsně předtím, než spadla, a chladně se otočila. Další šarvátka.
Mladá žena vypadala jako Cairhieňanka. Takhle zblízka si Egwain byla jistá, že pokud nemá jiné vady, bude jí umožněna zkouška na přijatou. Ale Věž byla nakonec dobrá, když šlo o to vykořenit vady. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se.
„Alvistere,“ odpověděla mladá žena a přízvuk potvrdil její původ. „Proč to chceš vědět? Abys mohla donášet Silvianě? K ničemu ti to nebude. Všechny řeknou, že nic neviděly.“
„Škoda, Alvistere. Chceš se stát Aes Sedai a vzdát se možnosti lhát, a přesto chceš, aby pro tebe lhali jiní. Nevidíš v tom jistý rozpor?“
Alvistere zrudla. „Kdo jsi, že mě poučuješ?“
„Jsem amyrlinin stolec. Vězenkyně, přesto stále amyrlinin stolec.“ Alvistere vykulila velké oči a místností se nesl šepot, zatímco Egwain pokračovala do kuchyně. Nevěřily, že si ten titul bude dál nárokovat, oděná v bílé a spící mezi nimi. Nejlepší bude jim to rychle vyhnat z hlavy.
Kuchyně byla velká místnost s vysokým stropem a šedou dlažbou. Rožně ve velkém kamenném krbu se nehýbaly, ale ze železných kamen a pecí stoupalo dost žáru, aby se začala okamžitě potit, pokud by nevěděla, jak horko ignorovat. Pracovala v kuchyni dost často a zřejmě opět bude. Ze tří stran ji obklopovaly jídelny nejen pro mladší, ale i pro přijaté novicky a pro Aes Sedai. Hlavní kuchařka Laras se tu kolébala, celá zpocená, v neposkvrněné bílé zástěře, ze kterých by se daly ušít šaty pro tři novicky, a mávala dlouhou dřevěnou vařečkou jako žezlem, zatímco povelovala kuchařky a kuchtičky, které kvůli ní běhaly, jako by byla královna. Možná rychleji. Královna by těžko někoho švihla žezlem, že se pohybuje příliš pomalu.
Hodně jídla končilo na podnosech, občas zdobených stříbrem, jindy vyřezávaných ze dřeva a snad i zlacených, které ženy odnášely do hlavní jídelny sester. Ne kuchyňské pomocnice s bílým plamenem Tar Valonu na prsou, ale důstojné ženy v dobře střiženém suknu, občas s výšivkou – osobní služky sester, které půjdou hezky nahoru do obydlí adžah.
Každá Aes Sedai mohla jíst ve svém pokoji, pokud si to přála, i když to znamenalo, že si musela usměrnit, aby si jídlo znovu ohřála, ale většina u jídla přesto měla ráda společnost. Tedy tak to aspoň bývalo. Ten proud žen odnášejících plátnem překryté podnosy byl potvrzením, že Bílá věž je celá popraskaná. Měla by z toho mít radost. Elaida stála na stupínku, který se pod ní už už drolil. Jenomže Věž byla domov. Egwain cítila jen smutek. A taky se zlobila na Elaidu. Ta si zasloužila být svržena čistě jen pro to, co od chvíle, kdy získala hůl a štolu, provedla Věži!
Laras se na ni podívala a zatáhla hlavu, až se jí udělala čtvrtá brada, pak se vrátila k mávání vařečkou a nahlížení kuchtičce přes rameno. Ta žena kdysi pomohla Siuan a Leaně k útěku, takže Elaidě nebyla moc věrná. Pomůže i teď? Rozhodně se usilovně snažila nedívat Egwaininým směrem. Další kuchtička, která ji nejspíš nepoznala od jiné mladší novicky, usmívající se žena teprve pracující na druhé bradě, jí podala dřevěný podnos s velkým hrnkem horkého čaje a bíle polévaný talíř s chlebem, olivami a drolivým bílým sýrem, který si Egwain odnesla zpátky do jídelny.
Tam se opět rozhostilo ticho a na ni se upřelo ještě víc očí. Samozřejmě. Věděly, že byla povolána ke správkyni novicek. Čekaly, až uvidí, jestli bude jíst ve stoje. Egwain by si byla velice ráda sedala na tvrdé dřevo opatrně, ale přiměla se posadit normálně. Což pochopitelně znovu zažehlo plameny. Ne tak silné jako předtím, ale přesto si poposedla, než se vzpamatovala. Kupodivu necítila touhu se šklebit nebo vrtět. Postavit se, ano, ale nic jiného. Bolest byla její součástí. Přijala ji bez vzpírání. Snažila se ji přivítat, ale to zatím nedokázala.
Utrhla si kousek chleba – i tady byli v mouce zjevně potemníci – a hovor v místnosti se pomalu opět rozhořel, tichý, protože novicky neměly dělat příliš velký hluk. I u jejího stolu se znovu rozběhla řeč, i když se žádná nenamáhala zahrnout i ji. To bylo jen dobře. Nepřišla si sem hledat kamarádky mezi novickami. Ani nechtěla, aby ji považovaly za jednu z nich. Ne, její cíl byl jiný.
Když vyšla na chodbu poté, co vrátila podnos do kuchyně, čekaly tu na ni další dvě červené. Jednou z nich byla Katerina Alruddin, prohnaná, v bohatě červeně prostříhávaných šedých šatech, černé vlasy jí ve vlnách padaly až k pasu a přes lokty měla přehozený šátek.
„Vypij to,“ nařídila jí velitelsky a natáhla útlou ruku s cínovým hrnkem. „Všechno, nezapomeň.“ Druhá červená, tmavá, s hranatým obličejem, si jen netrpělivě upravila šátek a zašklebila se. Očividně nerada jednala jako služka, i kdyby jen vzdáleně. Nebo se jí možná nelíbil obsah hrnku.
Egwain potlačila vzdech a pila. Slabý ločidlový čaj vypadal a chutnal jako lehce dohněda zabalená voda jen s náznakem máty. Spíš jako vzpomínka na mátu, než samotná chuť. První hrnek dostala brzy po ránu. Červené sestry ve službě chtěly skončit s odstiňováním a jít si po svých. Katerina hodinu trochu natáhla, ale Egwain pochybovala, že i bez ločidla by dokázala silněji usměrnit. Rozhodně ne dost silně, aby to bylo k něčemu dobré.
„Nechci se opozdit na první hodinu,“ řekla a hrnek vrátila. Katerina si ho vzala, i když ji to zřejmě překvapilo. Egwain odplula za novickami, než mohly sestry něco namítnout. Nebo si vzpomenout, že ji mají seřvat, protože neudělala pukrle.
První hodina v obyčejné místnosti bez oken, kde deset novicek sedělo na lavicích pro třicet i víc, byla právě taková katastrofa, jak čekala. Tedy ne katastrofa pro ni, bez ohledu na výsledek. Vyučovala Idrelle Menford, vysoká, hubená žena s tvrdým pohledem, která už byla přijatou, když Egwain přišla poprvé do Věže. Stále nosila bílé šaty se sedmi barevnými pruhy na lemu a rukávech. Egwain se posadila na konec lavice, opět bez ohledu na citlivé pozadí. Citlivost trochu pominula, ač ne moc. Pít bolest.
Idrelle stála na malém pódiu a dívala se svrchu s víc než jen nádechem uspokojení, že Egwain opět vidí v bílé. Téměř se kvůli tomu přestala mračit, což k ní patřilo. „Všechny už dokážete víc než jenom obyčejné ohnivé koule,“ řekla třídě, „ale zjistíme, co dokáže naše nová žákyně. Kdysi si toho o sobě hodně myslela, víte.“ Několik novicek se zahihňalo. „Udělej ohnivou kouli, Egwain. No tak, dítě.“ Ohnivou kouli? To byla jedna z prvních věcí, co se novicky učily. O co jí jde?
Otevřela se pravému zdroji a objala saidar, nechala ho do sebe nahrnout. Ločidlo vpustilo jen pramínek, kde byla zvyklá na proudy, ale byla to jediná síla, pramínek nepramínek, a přinášela všechen život a radost saidaru, zesílené vnímání sebe i místnosti. Vnímání sebe znamenalo, že najednou měla pocit, že znovu dostává na zadek, ale nepohnula se. Vdechnout bolest. Cítila slabou vůni mýdla z ranního mytí novicek, viděla žilku tepající Idrelle na čele.