Nejradši by tu ženskou praštila pramenem vzduchu za ucho, ale vzhledem k množství jediné síly, jež nyní ovládala, by to Idrelle skoro ani neucítila. Místo toho usměrnila oheň a vzduch a vytvořila před sebou malou kouli zeleného ohně. Byla bledá, ubohá, dokonce průsvitná.
„Výborně,“ pronesla Idrelle jízlivě. Aha, ano. Jenom chtěla začít tím, že novickám ukáže, jak slabé Egwainino usměrňování je. „Propusť saidar. A teď, třído Egwain přidala modrou kouli, pak hnědou a šedou a nechala je otáčet kolem sebe.
„Propusť pravý zdroj!“ štěkla Idrelle příkře.
K předchozím se připojila žlutá koule, bílá a nakonec červená. Egwain rychle dodala ohnivé kroužky, jeden uvnitř a druhý kolem vířících koulí. Tentokrát byl první červený, protože ho chtěla nejmenší, a zelený byl poslední a největší. Pokud by si byla mohla zvolit adžah, bylo by to zelené. Sedm ohnivých kroužků rotovalo, ani dva stejným směrem, kolem sedmi ohnivých koulí, které prováděly ve středu složitý tanec. Jakkoliv byly bledé a chabé, přesto to byla působivá ukázka sahající za rozdělení pramenů do čtrnácti různých směrů. Žonglovat s jedinou silou nebylo o moc snazší než žonglovat rukama.
„Nech toho!“ ječela Idrelle. „Nech toho!“ Obklopila ji záře saidaru a Egwain tvrdě přes záda udeřil pramen vzduchu. „Řekla jsem nech toho!“ Uhodila ji znovu a ještě jednou.
Egwain klidně nechávala kroužky se točit a koule tancovat. Po Silvianině střevíci bylo snadné pít bolest z Idrelliných ran. Byť ne vítat ji. Dokáže se někdy usmívat, zatímco ji tlučou?
Ve dveřích se objevily Katerina a druhá červená. „Co se to tu děje?“ chtěla vědět sestra s havraními vlasy a její společnice vykulila oči, když uviděla, co Egwain dělá. Bylo velmi nepravděpodobné, že by některá z nich dokázala prameny rozdělit tolikrát.
Novicky pochopitelně všechny vyskočily a udělaly pukrle, když Aes Sedai vstoupily. Egwain zůstala sedět.
Idrelle roztáhla pruhované suknice a vypadala nervózně. „Nechce toho nechat,“ kvílela. „Řekla jsem jí to, ale ona neposlechne!“
„Nech toho, Egwain,“ nařídila jí Katerina přísně.
Egwain držela tkaniva, dokud neotevřela ústa znovu. Teprve tehdy propustila saidar a vstala.
Katerina prudce zavřela ústa a zhluboka se nadechla. Její tvář si zachovala aessedaiovskou vyrovnanost, ale oči se jí leskly. „Poběžíš do Silvianiny pracovny a řekneš jí, že jsi neposlechla učitelku a vyrušila třídu. Běž!“
Egwain se zdržela natolik, aby si urovnala sukně – když poslechne, nesmí to vypadat, že tak činí dychtivě či chvatně – protáhla se mezi Aes Sedai a odplula chodbou.
„Řekla jsem, že máš běžet!“ štěkla za ní Katerina.
Citlivý zadek zasáhl pramen vzduchu. Přijmout bolest. Další rána. Pít bolest jako dech. Třetí, dost silná, aby zavrávorala. Vítat bolest.
„Pusť mě, Jezrail,“ vyjela Katerina.
„Nic takového neudělám,“ prohlásila druhá sestra se silným tarabonským přízvukem. „Zacházíš daleko, Katerino. Jedno, dvě plácnutí je povoleno, ale další trest náleží správkyni novicek. Světlo, takhle nebude ani moct chodit, než dojde k Silvianě.“
Katerina ztěžka dýchala. „No dobře,“ zavrčela nakonec. „Ale k seznamu přestupků může přidat neuposlechnutí sestry. Zeptám se, Egwain, tak ať tě ani nenapadne na to zapomenout.“
Když vstoupila do pracovny správkyně novicek, Silviana zvedla překvapeně obočí. „Znovu tak brzy? Podej mi ten střevíc ze skříně, dítě, a pověz mi, co jsi udělala tentokrát.“
Po dalších dvou hodinách a dalších dvou návštěvách v Silvianině pracovně – odmítala nechat někoho, aby se jí vysmíval, a pokud nějaká přijatá nechtěla, aby něco dělala lépe než ona, neměla to po ní vůbec chtít – navíc k předem určenému polednímu setkání mezi nimi, přísná správkyně usoudila, že na začátku každého dne bude mít léčení.
„Jinak budeš tak potlučená, že každá rána spustí krev. Ale nemysli si, že to znamená, že na tebe budu mírnější. Pokud požádáš o léčení třikrát za den, tak tě o to víc spráskám. Bude-li to nutné, použiju řemen nebo proutek. Protože já ti tu hlavu napravím, dítě. To mi věř.“
Ty tři hodiny, se silně ztrapněnými přijatými, měly další výsledek. Výuku jí přesunuly k Aes Sedai, což je normálně vyhrazeno pro přijaté. Znamenalo to vyjít po dlouhých, koberci ověšených točitých chodbách do obydlí adžah, kde ve dveřích stály sestry, jako by byly na stráži. Vlastně byly na stráži. Návštěvy z jiných adžah byly nevítané, a to ještě bylo slabé slovo. Vlastně nikdy neviděla žádnou Aes Sedai poblíž obydlí jiného adžah.
Kromě přísedících zřídkakdy viděla sestry na chodbách mimo obydlí jinak než ve skupinkách, vždy se šátky a obvykle se strážci těsně za patami, ale nebylo to jako strach svírající tábor za hradbami. Tady to byly vždycky sestry ze stejného adžah společně, a kdykoliv se dvě skupinky míjely, zcela se ignorovaly, pokud se na sebe nemračily. I v nejhorším letním vedru zůstával ve Věži chládek, ale kdykoliv se k sobě přiblížily sestry z různých adžah, vzduch působil horečnatě a mrazivě. Dokonce i přísedící, které poznala, chodily rychle. Těch pár, které si uvědomily, kdo je, po ní vrhlo dlouhý, pátravý pohled, ale většina si jí nevšimla. Pevara Tazanovni, baculatá, hezká přísedící za červené, do ní jednou téměř vrazila ~ Egwain nehodlala uskakovat, dokonce ani před přísedící ne – jenomže Pevara spěchala dál, jako by ji ani neviděla. Jindy zase Doesine Alwain, chlapecky štíhlá, byť elegantně oblečená, udělala totéž, jak byla zabraná do hovoru s jinou žlutou sestrou. Ani jedna se na ni nepodívala dvakrát. Egwain by ráda věděla, kdo ta druhá žlutá byla.
Znala jména deseti „fretek“, které Šeriam a ostatní poslaly do Věže ve snaze podkopat Elaidino postavení, a moc ráda by s nimi navázala kontakt, ale neznala jejich tváře, a ptát se na ně by k nim jen přilákalo pozornost. Doufala, že si ji některá z nich vezme stranou nebo jí podstrčí zprávu, ale žádná to neudělala. Bude muset bojovat sama, tedy kromě Leany, pokud nezaslechne něco, co k těm jménům přiřadí tváře.
Leanu pochopitelně nezanedbávala. Druhou noc ve Věži zašla po večeři dolů do otevřených kobek, přestože byla k smrti utahaná. Půltucet místností v prvním sklepě byl určen pro ženy, které dokážou usměrňovat, ale není třeba je strčit do okovů. V každé byla velká železná klec od kamenného stropu ke kamenné podlaze s prostorem čtyři kroky na délku a železnými kandelábry kvůli světlu. V Leanině kobce seděly na lavicích u zdi dvě hnědé se strážcem, širokoplecím mužem s krásnou tváří a bílými prameny na spáncích. Když Egwain vstoupila, vzhlédl, ale pak se dál věnoval broušení dýky o kámen.
Jedna z hnědých byla Felaana Bevaine, štíhlá, s dlouhými plavými vlasy, které se jí leskly, jako by si je několikrát denně česala. Přestala psát do notýsku na svém klíně na tak dlouho, aby řekla: „Aha, to jsi ty, že? No, Silviana řekla, že smíš na návštěvu, dítě, ale nedávej jí nic, aniž bys to ukázala Dalevien nebo mně, a nedělej rozruch.“ Hned se zase vrátila k psaní. Dalevien, podsaditá, se šedivými, nakrátko ostříhanými tmavými vlasy, ani nevzhlédla od porovnávání dvou knih otevřených na kolenou. Zářil kolem ní saidar a udržovala na Leaně štít, ale když už byl jednou setkán, nebyl důvod se na něj dívat.
Egwain neztrácela čas, honem prostrčila ruce železnou mříží a popadla Leanu. „Silviana mi řekla, že konečně uvěřily tomu, kdo jsi,“ vyhrkla se smíchem, „ale nečekala jsem, že tě najdu v takovém pohodlí.“