„O čem to mluvíš?“
„Snažila se vést Věž železnou rukou, nikdy nedělala kompromisy a s opozicí se nemazlila. Sněmovnu to přestalo bavit, ale nemohla se dohodnout na náhradě, tak místo aby ji sesadila, udělala něco horšího. Nechala ji jako amyrlin, ale kdykoliv se pokusila vydat nějaký rozkaz, vnutila jí pokání. Jakýkoliv rozkaz.“ Věděla, že to přehání, že mluví, jako by přednášela ona, ale musela to ze sebe dostat. Nepoposedávat na tvrdé židli bylo obtížné. Přivítat bolest. „Sněmovna vedla Šein i Věž. Jenomže to sama nezvládla, hlavně proto, že každé adžah mělo vlastní cíle a nikdo je nesměřoval k cílům Věže. Šeinina vláda byla plná válek po celé mapě. Nakonec sestry přestalo bavit, jak to sněmovna všechno packá. Došlo k jedné ze šesti vzpour v dějinách Věže. Šein a sněmovna byly svrženy. Vím, že údajně zemřela ve Věži z přirozených příčin, ale ve skutečnosti byla padesát jeden rok po svém sesazení udušena ve vyhnanství v posteli poté, co byl odhalen pokus znovu ji dosadit na amyrlinin stolec.“
„Vzpoury?“ vydechla Bennae nevěřícně. „Celkem šest? Ve vyhnanství a udušená?“
„Všechno je to zaznamenané v tajných dějinách ve třináctém depozitáři. I když bych ti to asi neměla vykládat.“ Egwain se napila čaje a udělala obličej. Smrděl. Žádný div, že se Bennae toho svého ani nedotkla.
„Tajné dějiny? Třináctý depozitář? Pokud by něco takového existovalo, a já myslím, že bych o tom věděla, proč bys mi to neměla vykládat?“
„Protože podle zákona smí o existenci tajných dějin, stejně jako o jejich obsahu, vědět pouze amyrlin, kronikářka a přísedící. A tedy knihovnice, které ty záznamy píšou. Dokonce i ten zákon samotný je součástí třináctého depozitáře, takže to jsem ti asi taky neměla říkat. Ale pokud nějak získáš přístup nebo se zeptáš někoho, kdo to ví a poví ti to, zjistíš, že mám pravdu. Šestkrát za celé dějiny Věže, když byla amyrlin nebezpečně kontroverzní nebo nebezpečně nerozhodná a sněmovna nezasáhla, sestry se vzbouřily a odstranily ji.“ Tak. Nemohla to semínko zasadit hlouběji ani lopatou. Nebo ho zatlouct víc kladivem.
Bennae na ni dlouze zírala, pak zvedla šálek k ústům. A vyprskla, jakmile se dotkla jazykem čaje, a začala si jemným krajkovým kapesníčkem otírat kapky na šatech. „Velká zimni válka,“ zachraptěla a postavila šálek na podlahu vedle židle, „začala pozdě roku šestistého sedmdesátého prvního…“ Nezmínila se už o tajných záznamech či vzpourách, ale nemusela. Nejednou se během lekce odmlčela a zamračila se na něco za Egwain, a Egwain nepochybovala o tom, co to je.
„Ano,“ řekla později toho dne Lirene Doirellin, „Elaida tam udělala osudovou chybu.“ Přecházela před krbem ve svém pokoji. Byla Cairhieňanka, o málo menší než Egwain, ale jak neustále nervózně přeskakovala pohledem, působila jako štvané zvíře, vrabec obávající se koček a přesvědčený, že kolem jsou koček spousty. Tmavozelené suknice měly jen čtyři nenápadné červené proužky, přestože bývala kdysi přísedící. „To její prohlášení, navrch k tomu únosu, nemohlo být lépe vypočítané, aby al’Thorovic kluka udrželo co nejdál od Věže to bude možné. Ach, ona dělá chyby, ta naše Elaida.“
Egwain se chtěla zeptat na Randa a ten únos – únos? – ale Lirene jí nedala příležitost a dál mlela o tom, kolik chyb Elaida udělala, a nepřestávala přecházet, ani přeskakovat pohledem, a ruce jí neustále cukaly. Egwain si nebyla jistá, jestli se toto sezení dá považovat za úspěch, či nikoliv, ale aspoň to nebyl neúspěch. A něco se dozvěděla.
Ne všechny výpady ovšem šly tak dobře.
„Toto není debata,“ prohlásila Pritalle Nerbaijan. Mluvila naprosto klidně, ale v šikmých zelených očích jí plálo. Její pokoje vypadaly spíš jako nějaké zelené sestry, než žluté, s několika obnaženými meči pověšenými na stěnách a hedvábným kobercem, na němž lidé bojovali proti trollokům, a sama svírala jílec dýky za pásem spleteným ze stříbra. Nebyl to obyčejný nožík. Dýka měla čepel dobře stopu dlouhou a na jílci smaragd. Proč souhlasila, že bude Egwain vyučovat, byla záhada, vzhledem k tomu, jak nerada učila. Možná proto, že šlo o Egwain. „Jsi tu na hodině o omezeních jediné sily. Základní lekce vhodná pro přijatou novicku.“
Egwain si chtěla poposednout na trojnožce, kterou jí dala Pritalle na sezení, ale místo toho se soustředila na utrpení, vpíjela ho do sebe. Vítala ho. Dnes už měla za sebou tři návštěvy u Silviany a cítila, jak přichází čtvrtá, a to bude oběd teprve za hodinu. „Jenom jsem řekla, že když mohla být Šemerin degradovaná z Aes Sedai na přijatou, potom nemá Elaidina moc hranice. Aspoň ona si myslí, že nemá. A pokud to přijmete, tak je opravdu mít nebude.“
Pritalle svírala dýku tak pevně, až jí zbělely klouby, ale zřejmě si toho nevšímala. „Protože si myslíš, že víš víc než já,“ pronesla chladně, „můžeš navštívit Silvianu, až skončíme.“ Možná částečný úspěch. Egwain si nemyslela, že Pritallin hněv je určen jí.
„Očekávám od tebe vhodné chování,“ sdělila jí další den přísně Seranča Kolvine. Šedou sestru nejlépe vystihovalo slovo „vyzáblá“. Měla úzké rty i nos, a jako by neustále cítila něco nepěkného. I světle modré oči měla nesouhlasně zúžené. Jinak by klidně mohla být i hezká. „Rozumíš?“
„Rozumím,“ odvětila Egwain a posadila se na stoličku postavenou před Serančinou židlí s vysokým opěradlem. Ráno bylo chladné a v kamenném krbu hořel malý oheň. Vpíjet bolest. Vítat bolest.
„Špatná odpověď,“ prohlásila Seranča. „Správnou odpovědí by bylo pukrle a ‚Rozumím, Serančo Sedai‘. Hodlám sepsat seznam tvých selhání, který odneseš Silvianě, až skončíme. Začneme znovu. Rozumíš, dítě?“
„Rozumím,“ řekla Egwain, aniž by vstala. Aessedaiovská vyrovnanost nebo ne, Seranča zfialověla v obličeji. Nakonec její seznam pokrýval čtyři stránky psané těsným, křečovitým rukopisem. Víc času strávila psaním než výukou! To nebyl úspěch.
A pak tu byla Aldeloma Bastine. Saldejské zelené se nějak dařilo působit majestátně, přestože byla štíhlá a stejně malá jako Egwain, a její velitelské chování by mohlo být děsivé, pokud by to Egwain nechala být. „Slyšela jsem, že děláš potíže,“ prohlásila a z malého, vykládaného stolku vedle své židle vzala kartáč na vlasy se slonovinovým držadlem. „Pokud se pokusíš dělat potíže mně, zjistíš, že to umím používat.“
Egwain to zjistila, aniž by se snažila. Třikrát skončila Adelomě přes kolena, a ta ženská opravdu uměla kartáč používat nejen k česání. Kvůli tomu se výuka z jedné hodiny natáhla na dvě.
„Už můžu jít?“ zeptala se Egwain nakonec a klidně si utírala tváře kapesníkem, který už byl mokrý. Vdechovat bolest. Vstřebávat oheň. „Mám donést vodu červeným a nechci se opozdit.“
Adeloma se zamračila na kartáč, než ho vrátila na stolek, který Egwain dvakrát převrátila, jak kopala. Pak se zamračila na Egwain a prohlížela si ji, jako by se jí snažila nahlédnout do lebky. „Škoda, že Kadsuane není ve Věži,“ zamumlala. „Myslím, že bys pro ni byla výzvou.“ Do hlasu se jí vloudil náznak úcty.
To byl v mnoha ohledech bod obratu. Například Silviana rozhodla, že Egwain bude dostávat léčení dvakrát denně.
„Ty si zřejmě o výprask přímo říkáš, dítě. Je to čirá umíněnost, a to já snášet nebudu. Postavíš se skutečnosti. Až mě příště navštívíš, uvidíme, jak se ti bude líbit řemen.“ Správkyně novicek vyhrnula Egwain spodničku nad zadek a zarazila se. „Ty se usmíváš? Řekla jsem něco zábavného?“