„Jen jsem si vzpomněla na něco legračního,“ opáčila Egwain. „Nic důležitého.“ Přinejmenším pro Silvianu to nebylo důležité. Pochopila, jak vítat bolest. Bojovala ve válce, ne v jedné bitvě, a pokaždé, když ji zbily, pokaždé, když ji poslaly k Silvianě, byla to známka, že vybojovala další bitvu a odmítla se vzdát. Bolest byla vyznamenáním. Řvala a kopala jako vždycky, ale když si pak utírala tváře, tiše si broukala. Přijímat vyznamenání bylo snadné.
Přístup novicek se začal měnit druhý den jejího zajetí. Nicola – a Areina, která pracovala ve stájích a Nicolu často navštěvovala, a byly si tak blízké, až Egwain zauvažovala, zda se z nich nestaly postelové přítelkyně; přítelkyně, které měly neustále hlavy u sebe a záhadně se usmívaly – Nicola a Areina je obdarovaly příběhy o ní. Velmi nafouknutými příběhy. Podle jejich slov vypadala jako kombinace všech legendárních sester v dějinách, s Birgitte Stříbrný luk a samotnou Amaresu, nesoucí do bitvy Sluneční meč, k tomu. Polovina novicek se jí zřejmě bála a druhá se na ni z nějakého důvodu zlobila či jí otevřeně opovrhovala. Některé se bláhové pokoušely v hodinách napodobovat její chování, ale návštěvy u Silviany to zarazily. U oběda třetího dne stály skoro dva tucty novicek, celé rudé rozpaky, Nicola mezi nimi. A kupodivu i Alvistere. U večeře počet klesl na sedm a čtvrtého dne už to byly jen Nicola a cairhienská dívka. A tím to skončilo.
Egwain čekala, že některým by mohlo vadit, že se odmítá ohnout, zatímco je tak rychle napravily, ale bylo tomu právě naopak, jen to snížilo počet těch rozzlobených a opovržlivých a zvýšilo úctu. Nikdo se s ní nepokoušel spřátelit, což bylo jen dobře. Bílé šaty nebo ne, byla Aes Sedai, a pro Aes Sedai se nehodilo, aby se přátelila s nějakou mladší novickou. Existovalo příliš velké riziko, že si holka začne o sobě moc myslet a dostane se kvůli tomu do potíží. Novicky si k ní ale začaly chodit pro rady, pro rady s výukou. Zprvu jen hrstka, ale počet s každým dnem rostl. Byla ochotná jim pomáhat, což obvykle znamenalo, že jim posílila sebevědomí nebo je přesvědčila, že opatrnost je na místě, či je trpělivě provedla kroky tkaniva, které jim dělalo potíže. Mladší novicky ovšem nesměly usměrňovat bez přítomnosti Aes Sedai či přijaté novicky, i když to skoro vždycky stejně potají dělaly, ale ona byla sestra. Odmítala však pomáhat víc než jedné najednou. Zpráva o skupinkách by se určitě roznesla a ona by nebyla jediná, koho by poslaly za Silvianou. Sama za ní bude chodit tak často, jak jen bude nutné, ale nechtěla do toho zatáhnout jiné. A co se rad týkalo… Jelikož se mladší novicky nesměly přiblížit k mužům, bylo to snadné. I když napětí mezi postelovými přítelkyněmi mohlo být stejně velké jako cokoliv, co kdy způsobili muži.
Jednou večer, po návratu z dalšího sezení se Silvianou, zaslechla Nicolu mluvící se dvěma mladšími novickami, kterým nemohlo být víc než patnáct nebo šestnáct. Egwain si ani nevzpomínala, že byla kdy takhle mladá. Připadalo jí to tak dávno. Marah byla podsaditá Muranďanka s rošťáckýma modrýma očima, Namene vysoká, štíhlá Domanka, která se neustále hihňala.
„Zeptej se matky,“ říkala Nicola. Pár novicek tak začalo Egwain oslovovat, i když nikdy ne někde, kde by to mohl slyšet někdo, kdo nenosil bílou. Byly hloupé, ale tolik zase ne. „Ona je vždycky ochotná poradit.“
Namene se nervózně zahihňala a ošila se. „Nechci ji s tím obtěžovat.“
„Kromě toho,“ dodala Marah zpěvavým hlasem, „prý vždycky dává stejnou radu.“
„A taky je to dobrá rada.“ Nicola zvedla ruku a odpočítávala na prstech. „Poslouchej Aes Sedai. Poslouchej přijaté novicky. Pilně pracuj. A pak pracuj ještě pilněji.“
Egwain odplula ke svému pokoji s úsměvem. Nedokázala přimět Nicolu, aby se chovala slušně, když byla otevřeně amyrlin, ale zřejmě se jí to podařilo, zatímco se sama maskovala jako mladší novicka. Pozoruhodné.
Mohla pro ně udělat ještě jednu věc: utěšovat je. Jakkoliv to zprvu vypadalo nemožné, vnitřek Věže se občas změnil. Lidé bloudili ve snaze najít pokoje, v nichž byli už mnohokrát. Ženy vycházely ze zdí nebo do nich vcházely, často v šatech starodávného střihu, jindy prapodivného, kdy oděv vypadal jako pruh barevné látky ovinutý kolem těla nebo jako kabátec až po kolena nošený přes široké kalhoty, což bylo ještě divnější. Světlo, kdy mohla nějaká žena chtít nosit šaty, které ponechávaly poprsí zcela odhalené? Egwain se o tom podařilo promluvit se Siuan v Tel’aran’rhiod, takže věděla, že tyto věci jsou známkou blížícího se Tarmon Gai’donu. Nepříjemná představa, ale nedalo se s tím nic dělat. Co bylo, bylo, a nešlo o to, že by Rand sám Poslední bitvu nezvěstoval. Některé sestry ve Věži musely také vědět, co to znamená, ale jak byly ponořené do vlastních záležitostí, nesnažily se utěšovat novicky, které plakaly strachy. Egwain to dělala.
„Svět je plný divů,“ vysvětlovala Coride, světlovlasé dívce vzlykající do polštáře na své posteli. Byla jen o rok mladší než ona a rozhodně to byla ještě dívka, i přes půldruhého roku stráveného ve Věži. „Proč tě překvapuje, že se některé ty divý objevují v Bílé věži? Kde jinde by pro to bylo lepší místo?“ O Poslední bitvě se před děvčaty nikdy nezmiňovala. To by je těžko utěšilo.
„Ale když ona vešla do zdi!“ zakvílela Coride a zvedla hlavu. Tvář měla zarudlou a napuchlou a líce se jí vlhce leskly. „Do zdi! A pak žádná z nás nemohla najít naši třídu a Pedra taky ne, a tak se na nás rozzlobila. Pedra se nikdy nezlobí. Taky se bála!“
„Vsadím se ale, že Pedra nebrečela.“ Egwain se posadila na okraj postele a potěšilo jí, že sebou netrhla. Matrace mladších novicek nebyly vyhlášené svou měkkostí. „Mrtví nemůžou ublížit živým, Coride. Nemůžou se nás dotknout. Zřejmě nás ani nevidí. Kromě toho to jsou bývalé zdejší novicky nebo služky. Tohle byl jejich domov, stejně jako je teď náš. A co se týče pokojů nebo chodeb, které nejsou tam, kde by měly být, tak si pamatuj, že Věž je místo plné divů. Pamatuj si to a nebude tě to děsit.“
Samotné jí to připadalo chabé, ale Coride si otřela oči a slibovala, že se už nikdy nenechá vylekat. Naneštěstí jich bylo dvě stě a dvě takových jako ona, a ne všechny se nechaly utišit tak snadno. Stačilo to, aby se Egwain zlobila na sestry ve Věži ještě víc než dosud.
Netrávila dny jenom výukou a utěšováním novicek a tresty od správkyně novicek, i když to poslední zabíralo nešťastnou část každého dne. Silviana právem pochybovala, že bude mít moc volného času. Mladší novicky dostávaly práci. Často jen naoko, protože Věž měla přes tisíc sluhů a služek, nepočítaje v to dělníky, ale tělesná práce pomáhá budovat charakter, jak Věž odjakživa věřila. Navíc to údajně pomáhalo novicky utahat, aby nemyslely na mužské. Egwain dostávala spoustu práce navíc k tomu, co měly mladší novicky. Některé úkoly jí přidělovaly sestry, které ji považovaly za uprchlici, jiné Silviana v naději, že v ní únava otupí „vzpurnost“.
Každý den po některém jídle drhla špinavé hrnce hrubou solí a kartáčem za hlavní kuchyní. Laras tam občas nakoukla, ale nikdy na ni nepromluvila. A nikdy nepoužila vařečku, i když si Egwain masírovala bedra rozbolavělá, jak byla ohnutá do kotle, místo aby drhla. Zato kuchtičky a pomocnice, které se pokoušely Egwain provádět rošťárny, jak bylo zvykem pro novicky poslané na práci do kuchyně, vyplácela ochotně. Údajně proto, jak hlásala, kdykoliv někoho plácla, že mají dost času si hrát, když nemaji být v práci, ale Egwain si všimla, že není tak rychlá, když někdo dloubl skutečnou mladší novicku nebo jí za krk vylil hrnek studené vody. Zřejmě měla jistou spojenkyni. Kdyby jen přišla na to, jak ji využít.