Dovlekla vodu ve vědrech pověšených na tyči, kterou držela přes ramena, do kuchyně, do obydlí mladších novicek, do obydlí přijatých novicek a až nahoru do obydlí adžah. Také sestrám nosila jídlo do pokoje, hrabala chodniky v zahradě, plela, chodila sestrám s posílkami, posluhovala přísedícím, zametala podlahy, myla je, drhla na všech čtyřech, a to zdaleka nebylo všechno. Nikdy se práci nevyhýbala, a jen částečně to bylo proto, že nehodlala komukoliv zavdat důvod, aby ji označil za línou. Jistým způsobem to považovala za pokání, že se lépe nepřipravila, než proměnila přístavní řetěz v cuendillar. Pokání je nutné snášet důstojně. Tak důstojně, jak to jen jde při drhnutí podlahy.
Kromě toho při návštěvách obydlí přijatých mohla zjistit, co si o ní myslí. Ve Věži jich bylo jedenatřicet, ale některé učily mladší novicky a jiné měly vlastní výuku, takže jich v pokojích kolem osmipatrové šachty s malou zahradou dole našla zřídkakdy víc než deset nebo dvanáct. Zpráva o jejím příchodu se vždycky roznesla rychle a nikdy jí nescházelo obecenstvo. Zpočátku se ji všechny snažily zavalit rozkazy, zvláště Mair, baculatá, modrooká Arafellanka, a Asseil, štíhlá Taraboňanka se světlými vlasy a hnědýma očima. Byly mladšími novickami, když přišla do Věže, a už žárlily na její rychlé povýšení mezi přijaté, když odcházela. U nich byla každá druhá věta „přines tohle“ nebo „odnes támhle to“. Pro všechny byla ta „novicka“, která dělá potíže, „novicka“, která si myslí, že je amyrlin. Nosila vědra s vodou, až ji bolelo v zádech, aniž by si stěžovala, ale jejich rozkazy plnit odmítala. Čímž si pochopitelně vysloužila další návštěvy u správkyně novicek. Jak míjely dny a její neustálé návštěvy v Silvianině pracovně neúčinkovaly, příliv rozkazů zeslábl, až nakonec ustal docela. Dokonce ani Asseil a Mair se nesnažily být opravdu zlé, jen se chovaly tak, jak za daných okolností považovaly za správné, a nevěděly, co si s ní vlastně počít. Některé přijaté se bály chodících mrtvých a změn ve vnitřku Věže a kdykoliv uviděla bezkrevnou tvář a slzy v očích, říkala totéž, co říkala mladším novickám. Neoslovila tu ženu přímo, což by ji mohlo spíš vytočit, než uklidnit, ale dělala, jako by mluvila k sobě. U přijatých to fungovalo stejně dobře jako u mladších novicek. Mnohé sebou trhly, když začala, nebo otevřely ústa, jako by jí chtěly říct, ať sklapne, ale žádná to neudělala, a když Egwain odcházela, tvářily se zamyšleně. Přijaté také dál vycházely na ochozy s kamenným zábradlím, když se objevila, ale pozorovaly ji mlčky, jako by uvažovaly, co je zač. Nakonec je poučí. Je i sestry.
Při posluhování přísedícím a sestrám se žena v bílém, stojící tiše v rohu, rychle stala kusem nábytku, i když byla nechvalně proslulá. Pokud si jí všimly, změnily předmět hovoru, ale přesto vyslechla spoustu útržků, často plánů jak pomstít nějakou urážku nebo křivdu spáchanou jiným adžah. Kupodivu většina sester zřejmě považovala ostatní adžah ve Věži za větší nepřátele než sestry v táboře za městem, a přísedící nebyly o moc lepší. Nejradši by je propleskla. Pravda, bylo to dobrým znamením, až se ostatní sestry vrátí do Věže, ale stejně…
A zachytila i jiné věci. O neuvěřitelné pohromě, která postihla výpravu vyslanou proti Černé věži. Některé sestry tomu zřejmě nevěřily, přesto se zjevně snažily samy sebe přesvědčit, že k něčemu takovému nikdy nedošlo. Další sestry polapené po velké bitvě nějak musely přísahat věrnost Randovi. O tom už něco věděla, ale nelíbilo se jí to o nic víc než sestry spojené s asa’many. Být ta’veren nebo Drak Znovuzrozený nebylo omluvou. Žádná Aes Sedai nikdy nesložila přísahu žádnému muži. Sestry a přísedící se hádaly, čí je to vina, a Rand a aša’manové byli na čele seznamu. Ale jedno jméno vyskakovalo stále znovu dokola. Elaida do Avriny a’Roihan. Mluvily také o Randovi a jak ho najít před Tarmon Gai’donem. Věděly, že Poslední bitva přichází, i když nedokázaly utěšit mladší a přijaté novicky, a zoufale toužily dostat ho do rukou.
Občas riskovala poznámku, zmínku o Šemerin zbavené šátku proti všem zvykům, návrh, že Elaidin výnos ohledně Randa byl nejlepší způsob na světě, jak ho přimět neposlechnout. Projevovala soucit se sestrami, které chytili aša’manové, i ty zajaté u Dumajských studní – a přihodila Elaidino jméno – nebo litovala zanedbanosti, když viděla, jak na kdysi čistých ulicích Tar Valonu hnije smetí. Tady nebylo třeba se zmiňovat o Elaidě. Věděly, kdo je za Tar Valon zodpovědný. Občas si svými poznámkami vysloužila další výlety do Silvianiny pracovny a další práci kromě toho, ale překvapivě často se to nestalo. Pečlivě si zaznamenávala, které sestry jí jenom řekly, ať sklapne. Nebo ještě lépe, neřekly nic. Některé dokonce souhlasně přikyvovaly, naž se vzpamatovaly.
Některé práce vedly k zajímavým setkáním.
Druhý den ráno vybírala bambusovými hráběmi s dlouhým držadlem smetí z nádrží ve Vodní zahradě. Večer byla bouřka a silný vítr nahnal do vody mezi barevné lekníny a kvetoucí vodní kosatce listí a trávu a dokonce i mrtvého špačka, kterého Egwain klidně pohřbila do záhonu. Na klenutém mostě přes rybníček stály dvě červené, opíraly se o krajkové kamenné zábradlí a pozorovaly ji a rybky míhající se zlatě, rudě a bíle ve vodě. Z jedné kaliny vyletělo půl tuctu vran a potichu zamířily k severu. Vrány! Věžové pozemky měly být před vranami a krkavci chráněné. Červené si toho zřejmě ani nevšimly.
Egwain dřepěla vedle nádrže a oplachovala si hlínu z rukou poté, co pohřbila toho chudáka ptáčka, když se objevila Alviarin, šátek s bílými třásněmi pevně ovinutý kolem těla, jako by bylo ještě větrno, místo krásného jasného počasí. To bylo potřetí, co Egwain Alviarin viděla, a pokaždé byla sama a ne ve společnosti jiných bílých. Ovšem viděla i bílé v hloučku na chodbách. Znamenalo to něco? Pokud ano, neuměla si představit co, pokud se Alviarin z nějakého důvodu nestranilo vlastní adžah. Hniloba ale určitě nemohla zasáhnout tak hluboko.
Alviarin, s očima upřenýma na červené, přistoupila k Egwain po štěrkem vysypaném chodníku vinoucím se mezi nádržemi. „Spadla jsi hluboko,“ podotkla, když byla blíž. „Musíš to jasně cítit.“
Egwain se narovnala a utřela si ruce do sukně, než zvedla hrábě. „Nejsem jediná.“
Před svítáním měla další sezení u Silviany, a když odcházela, Alviarin opět čekala přede dveřmi. To byl pro bílou denní rituál a všechny mladší novicky o tom mluvily. „Matka vždycky říkala, nebreč nad tím, co se nedá spravit. Za daných okolností to je zřejmě dobrá rada.“
Alviarin na tvářích naskočily slabé skvrny. „Ale ty taky hodně brečíš. Podle všeho neustále. Určitě bys ráda unikla, kdybys mohla.“
Egwain zachytila další dubový list a smetla ho do dřevěného vědra s mokrým listím u svých nohou. „Ty nejsi Elaidě zrovna dvakrát věrná, co?“
„Proč to říkáš?“ vyjela Alviarin podezíravě. Koukla po červených, které teď zřejmě věnovaly víc pozornosti rybám než Egwain, a popošla blíž.
Egwain vylovila dlouhé stéblo trávy, které vítr přinesl až z plání nad řekou. Měla by zmínit dopis, který ta žena napsala Randovi a v němž mu v podstatě slibovala, že má Bílou věž u nohou? Ne, tato informace by mohla být cenná, ale patřila k těm, jež lze použít pouze jednou. „Zbavila tě štoly kronikářky a nařídila ti pokání. To těžko vyvolává věrnost.“
Alviarin zachovávala hladkou tvář, ale ramena se jí viditelně uvolnila. Aes Sedai na sobě málokdy dávaly znát tolik.