Alviarin musela být pod ohromným tlakem, když se tak málo ovládala. Znovu střelila pohledem po červených. „Pomysli na svou situaci,“ skoro šeptala. „Jestli chceš uniknout, tak bys mohla najít cestu.“
„Jsem se svou situací spokojená,“ ohradila se Egwain klidně.
Alviarin nevěřicně zvedla obočí, ale s dalším pohledem na červené – jedna se teď dívala na ně místo na ryby – odplula, a to velmi rychle, málem klusala.
Každé dva, tři dny se objevila, zatímco Egwain pracovala, a i když ji nikdy otevřeně nenabidla útěk, používala to slovo často a začala projevovat neklid, když jí Egwain odmítala skočit na špek. Protože špek to rozhodně byl. Egwain jí nevěřila. Možná to bylo tím dopisem, který měl přilákat Randa do Věže a do Elaidiných spárů, nebo to možná byl způsob, jak čekala, až Egwain udělá první krok, nejspíš až bude prosit. Alviarin by pak určitě zkusila vynutit si podmínky. V každém případě nehodlala utíkat, pokud nebude mít jinou možnost, a tak odpovídala stále stejně.
„Jsem se svou situaci spokojená.“
Když to Alviarin slyšela, začala skřípat zuby.
Čtvrtého dne, když klečela a drhla modrobílé dlaždice, minuly ji holínky tří mužů doprovázených sestrou ve složitě červeně vyšívaném šedém hedvábí. Po pár krocích se holínky zastavily.
„To bude ona,“ pronesl mužský hlas s illiánským přízvukem. „Ukázali mi ji. Myslím, že si s ní promluvím.“
„Je to jenom další novicka, Mattine Stepaneosi,“ řekla mu sestra. „Chtěl ses projít v zahradách.“ Egwain namočila kartáč ve vědru mýdlové vody a pustila se do dalších dlaždic.
„Štěstěna mě bodni. Kariandre, tohle možná je Bílá věž, ale já jsem stále zákonným králem Illianu, a pokud si s ní chci promluvit – s tebou jako s gardedámou, takže hezky ve vší slušnosti – potom si s ní promluvím. Slyšel jsem, že vyrostla ve stejné vesnici jako al’Thor.“ Jedny holínky, začeměné, až se leskly, přistoupily až k Egwain.
Teprve tehdy vstala, s mokrým kartáčem v ruce. Hřbetem druhé ruky si shrnula vlasy z obličeje. A nemasírovala si bedra, jakkoliv po tom toužila.
Mattin Stepaneos byl podsaditý a téměř holohlavý, s úhledně zastřiženou bradkou podle illiánské módy a vrásčitým obličejem. Oči měl bystré. Zbroj by mu slušela víc než zelený hedvábný kabátec se zlatými včelami vyšitými na rukávech a klopách. „Jenom další novicka?“ zamumlal. „Myslím, že se mýlíš, Kariandre.“
Baculatá červená stiskla rty, když se k plešounovi připojili dva sluhové s plamenem Tar Valonu na prsou. Nesouhlasným pohledem sjela Egwain, než se podívala na něj. „Je to důkladně trestaná novicka, která musí drhnout podlahu. Pojď. Zahrady budou po ránu velmi příjemné.“
„Co by bylo příjemné, tak rozhovor s někým jiným než s Aes Sedai,“ odsekl. „A navic jen s červenými adžah, protože se vám daří držet ostatní mimo. Navrch sluhové, které mi dáváte, by klidně mohli být němí, a myslím, že věžová garda má rozkaz taky přede mnou držet jazyk za zuby.“
Odmlčel se, když k nim přistoupily další dvě sestry. Nesita, baculatá, modrooká a zlá jako had s prašivinou, přívětivě kývla na Kariandre, zatímco Barasine podala Egwain nyní až příliš dobře známý cínový hrnek. Červené ji zřejmě měly na starosti – přinejmenším její stráže a dozor byly vždycky červené – a zřídkakdy uplynulo víc než slíbená hodina, než se objevil někdo s hrnkem ločidlového čaje. Egwain ho vypila a hrnek vrátila. Nesitu zřejmě zklamalo, že nic nenamítá, ale Egwain neviděla důvod. Jednou to udělala a Nesita pomáhala nalít jí tu ohavnost do hrdla přes trychtýř, který nosila u pasu. To by byla opravdu skvělá ukázka důstojnosti před Martinem Stepaneosem.
On to celé sledoval se zájmem, i když ho Kariandre tahala za rukáv, ať už jde do těch zahrad. „Sestry ti nosí vodu, když máš žízeň?“ zeptal se, když Barasine s Nesitou odpluly.
„Čaj, o kterém si myslí, že mi zlepší náladu,“ odvětila. „Vypadáš dobře, Mattine Stepaneosi. Na muže, kterého Elaida unesla.“ I tenhle příběh koloval obydlím novicek.
Kariandre zasyčela a otevřela ústa, ale on promluvil první a stiskl rty. „Elaida mě zachránila před tím vrahem al’Thorem,“ řekl. Červená pochvalně kývla.
„Proč myslíš, že ti od něj hrozi nebezpečí?“ podivila se Egwain.
Zabručel. „Zavraždil Morgasu v Caemlynu a Colavaere v Cairhienu. Zničil polovinu Slunečního paláce, když ji zabíjel, jak jsem slyšel. Ataky jsem slyšel o vznešených pánech Tearu otrávených nebo ubodaných v Cairhienu. Kdo ví, které další vládce zavraždil a zničil jejich těla?“ Kariandre opět kývala a usmívala se. Vypadal jako kluk recitující, co má naučeno. Copak ta ženská vůbec nerozumí mužům? On to určitě viděl. Zaťal zuby ještě víc a ruce v pěst.
„Colavaere se oběsila sama,“ prohlásila Egwain a snažila se mluvit trpělivě. „Sluneční palác byl zničený později, když se někdo pokoušel zabít Draka Znovuzrozeného, možná Zaprodanci, a podle Elain Trakandovny její matku zavraždil Rahvin. Rand vyhlásil podporu jejímu nároku na Lví i Sluneční trůn. Nezabil žádného z cairhienských šlechticů, kteří proti němu povstali, ani vzbouřené vznešené pány. Vlastně jednoho z nich jmenoval správcem Tearu.“
„Myslím, že to je docela začala Kariandre a hodila si šátek přes ramena, ale Egwain rovnou pokračovala.
„Tohle ti mohla říct každá sestra. Pokud by chtěla, pokud by spolu vůbec mluvily. Myslím, že proto vídáš jenom červené. Viděl jsi snad sestry ze dvou různých adžah spolu mluvit? Unesli tě a přinesli na palubu potápějící se lodi.“
„To už stačí,“ štěkla Kariandre do Egwaininy poslední věty. „Až domyješ podlahu, poběžíš za správkyní novicek a požádáš ji, aby tě potrestala za vyhýbání se práci. A neúctu k Aes Sedai.“
Egwain se jí klidně podívala do rozzuřených očí. „Až skončím, budu mít sotva čas se upravit, než začne moje lekce s Kijoši. Mohla bych Silvianu navštívit pak?“
Kariandre si posunula šátek; Egwainin klid ji zarazil. „Tento problém si musíš vyřešit sama,“ prohlásila nakonec. „Pojď, Mattine Stepaneosi. Už jsi to dítě pomáhal zdržet dost dlouho.“
Po odchodu ze Silvianiny pracovny neměla čas se převléknout z mokrých šatů či si učesat vlasy, ne, pokud měla být u Kijoši včas, aniž by běžela, což odmítala. Proto přišla pozdě a ukázalo se, že vysoká, štíhlá šedá je puntičkářka a potrpí si na čistotu, takže zase skončila s jekotem a kopánim pod Silvianiným střevicem už hodinu poté. Kromě přijímání bolesti jí ale pomáhalo vše přetrpět ještě něco jiného. Vzpomínka na zamyšlený výraz Mattina Stepaneose, když ho Kariandre odváděla chodbou, a jak se dvakrát ohlédl přes rameno. Zasela další semínko. Když jich zaseje dost, třeba z nich vyroste něco, co nadělá praskliny v podstavci pod Elaidou. Dost semínek Elaidu svrhne.
Brzy ráno sedmého dne zajetí zase vláčela vodu do Věže, tentokrát do obydlí bílého adžah, když najednou ztuhla s pocitem, že dostala pěstí do žaludku. Točitou chodbou před ní sestupovaly dvě šedé následované dvěma strážci. Jedna byla Melavaire Someinellin, statá Cairhieňanka v jemném šedém suknu s prošedivělými vlasy. Druhá, s modrýma očima a tmavě medovými vlasy, byla Beonin!
„Takže to ty jsi mě zradila!“ vybuchla Egwain rozzlobeně. Něco ji napadlo. Jak ji mohla Beonin zradit poté, co jí přísahala věrnost. „Musíš být černá adžah!“
Melavaire se narovnala do celé své výšky, což nebylo nic moc, protože byla menší než Egwain, dala si ruce v mocný bok a otevřela ústa, aby ji seřvala. Egwain u ní měla jednu lekci, a i když to byla obvykle laskavá žena, pokud se rozzlobila, uměla být děsivá.