Beonin jí položila ruku na loket. „Dovol mi s ní promluvit o samotě, prosím.“
„Doufám, že budeš přísná,“ pronesla Melavaire škrobeně. „Už jenom pomyšlení, že vyslovila takové obvinění…! Už jenom zmínka o některých věcech…!“ Znechuceně potřásla hlavou a poodešla chodbou se svým strážcem, podsaditým a ještě širším než ona; vypadal jako medvěd a pohyboval se s očekávaným půvabem strážce.
Beonin mávla a počkala, až se její strážce, štíhlý, s jizvou na obličeji, připojí k nim. Několikrát si upravila šátek. „Já nic neprozradila,“ začala pak tiše. „Nebyla bych tu přísahu složila, nebýt toho, že by mě sněmovna nechala zmrskat, kdyby se dozvěděla tajemství, co znáš. Možná víckrát. Důvod se tě bát? Ne. Nikdy jsem nepředstírala, že tě mám ráda, ale přísahu jsem dodržovala, dokud tě nechytily. Jenomže teď už nejsi amyrlin, že? Ne jako zajatkyně, ne, když není naděje na tvou záchranu, když jsi odmítla záchranu. A jsi znovu novicka, takže ta přísaha, která měla dva důvody, už neplatí. Mluvit o vzpouře je divoké. Vzpoura skončila. Bílá věž bude brzy opět celá a já toho nebudu litovat.“
Egwain si sundala tyč z ramen, postavila vědra s vodou a založila si ruce na prsou. Snažila se zachovat chladnou hlavu, co ji chytili — no, kromě toho, když žádala o potrestáni – ale tohle setkání by pohnulo i kamenem. „Vysvětlila jsi mi to sáhodlouze,“ utrousila suše. „Snažíš se přesvědčit sama sebe? To nepůjde, Beonin. To nepůjde. Pokud vzpoura skončila, kde je zástup sester spěchajících, aby poklekly před Elaidou a přijaly pokání? Světlo, co dalšího jsi prozradila? Všechno?“ Zřejmě ano. V Tel’aran’rhiodu několikrát navštívila Elaidinu pracovnu, ale krabička s dopisy byla vždycky prázdná. Už věděla proč.
Beonin na tvářích naskočily rudé skvrny. „Říkám ti, že jsem neprozradila n—!“ Přiškrceně zachrčela a položila si ruku na hrdlo, jako by odmítalo tu lež pustit z jazyka. Což dokazovalo, že není černá adžah. Ale dokázalo to i něco dalšího.
„Zradila jsi fretky. Jsou všechny dole v kobkách?“
Beonin střelila pohledem do chodby. Melavaire se bavila se svým strážcem, který se k ní nakláněl. I když byl podsaditý, byl vyšší než ona. Beoninin Tervail ji pozoroval s ustaraným výrazem. Vzdálenost byla příliš velká, aby ti tři mohli něco slyšet, přesto Beonin popošla o krok blíž a ztišila hlas. „Elaida je nechává sledovat, i když myslím, že si adžah nechávají to, co vidí, pro sebe. Jen málokterá sestra chce Elaidě říct víc, než musí. Bylo to nezbytné, pochop to. Těžko jsem se mohla vrátit do Věže a neprozradit je. Nakonec by je stejně objevili.“
„Potom je musíš varovat.“ Egwain nedokázala dostat opovržení z hlasu. Ta ženská kráčela po velmi tenké hraně! Využila nejchabější výmluvu, aby se rozhodla, že její přísaha už neplatí, a pak zradila právě ty ženy, které pomáhala vybírat. Krev a zatracený popel!
Beonin dlouho mlčela a pohrávala si se šátkem, ale když nakonec promluvila, bylo to překvapení. „Už jsem varovala Meidani a Jennet.“ To byly dvě šedé mezi fretkami. „Udělala jsem pro ně, co jsem mohla. Ostatní se musí potopit nebo plavat samy. Sestry už byly napadeny jen proto, že se příliš přiblížily k obydlí jiného adžah. Já se nehodlám vracet do svých pokojů jenom v šátku a s podlitinami pouze proto, abych se pokusila—“
„Považuj to za pokání,“ uťala ji Egwain. Světlo! Sestry napadené? Situace byla horší, než si myslela. Musela si připomenout, že její semínka porostou jen v dobře zorané hlíně.
Beonin se znovu rozhlédla a Tervail popošel blíž, než zavrtěla hlavou. Tvář měla hladkou, i přes barevné skvrny na lících, ale uvnitř musela být zmatená. „Víš, že bych tě mohla poslat ke správkyni novicek, viď?“ pronesla napjatým hlasem. „Slyšela jsem, že půl dne trávíš ječením u ní. Myslím, že další návštěvy by se ti nelíbily, že?“
Egwain se na ni usmála. O dvě hodiny dříve se jí podařilo usmát ve chvíli, kdy Silvianin řemen přestal dopadat. Tohle bylo mnohem těžší. „A kdo ví, co bych mohla zaječet? Něco o přísahách třeba?“ Druhé ženě vyprchala barva z tváří a zanechala ji úplně sinalou. Ne, nechtěla, aby se to dostalo ven. „Možná jsi sama sebe přesvědčila, že já už nejsem amyrlin, Beonin, ale je čas se začít přesvědčovat, že jí stále jsem. Budeš varovat ostatní bez ohledu na to, co tě to bude stát. Pověz jim, ať se ode mě drží dál, dokud jim nepošlu zprávu. Už tak se jim věnuje až příliš velká pozornost. Ale odteď mě každý den vyhledáš pro případ, že bych pro ně měla příkazy. Teď zrovna nějaké mám.“ Rychle načrtla věci, které chtěla, aby se objevily během hovoru, jak přišla Šemerin o šátek, Elaidina spoluvina na pohromách v Černé věži a u Dumajských studní, všechna semínka, které zasévala. Teď už je nebude sázet po jednom, ale rozhází je po celých hrstech.
„Já tedy nemůžu mluvit za ostatní adžah,“ podotkla Beonin, když Egwain skončila. „Ale mezi šedými o těchto věcech sestry mluví poměrně často. Špehové mají poslední dobou plno práce. Tajemství, která chce Elaida udržet, vyplouvají na povrch. U ostatních to musí být obdobné. Možná nebude nutné, abych—“
„Varuj je a předej moje příkazy, Beonin.“ Egwain si zvedla tyč na ramena a posunula ji do co nejpohodlnější polohy. Dvě nebo tři bílé na ni použijí kartáč nebo střevíc a pošlou ji k Silvianě, pokud si budou myslet, že se loudá. Přijímat bolest, dokonce ji vítat, ovšem neznamenalo, že ji má zbytečně vyhledávat. „Pamatuj, je to pokání, které jsem ti uložila.“
„Udělám, co říkáš,“ přislíbila Beonin zdráhavé. Náhle jí pohled ztvrdl, ale nebylo to kvůli Egwain. „Bylo by hezké vidět Elaidu svrženou,“ pronesla nepříjemným tónem, než odspěchala za Melavaire.
Po tomto šokujícím setkání, proměněném v nečekané vítězství, se Egwain cítila velmi dobře, přestože se ukázalo, že podle Ferane se opravdu loudá. Bílá přísedící byla baculatá, ale ruku měla stejně pádnou jako Silviana.
Tu noc se dovlekla dolů do otevřených kobek, přestože ze všeho nejvíc chtěla do postele. Kromě lekcí a řvaní pod Silvianiným řemenem – naposledy těsně před večeří – strávila zbytek dne hlavně nošením vody. Záda a ramena ji bolely. Paže ji bolely, nohy taky. Kymácela se únavou. Kupodivu se od počátku zajetí nedostavila ta zatracená bolest hlavy, ani žádný z temných snů, zanechávajících po sobě neklid, i když si nevzpomínala, co se jí zdálo, ale myslela si, že dnes v noci ji hlava bolet bude. Ztěžovalo to čtení pravých snů a že jich poslední dobou pár měla, hlavně o Randovi, Matoví a Perrinovi, dokonce i o Gawynovi, ačkoliv většina snů o něm byly prostě jen sny.
Leanu hlídaly tři bílé sestry, které znala od pohledu. Nagora byla hubená, se světlými vlasy stočenými na šíji, a seděla hezky zpříma, aby vyrovnala nedostatečnou výšku. Norine byla milá, s velkýma vlahýma očima, ale často roztěkaná jako nějaká hnědá. Mijasi, vysoká, kyprá, s prošedivělými vlasy, byla přísná žena nepřipouštějící žádné nesmysly, které viděla všude. Nagora, obklopená světlem saidaru, držela na Leaně štít, ale všechny tři se hádaly o jakýsi názor v logice, čemuž Egwain z toho mála, co zachytila, nerozuměla. Nepoznala ani, jestli má spor dvě strany nebo tři. Sestry nezvedaly hlasy, nemávaly pěstmi a tváře měly hladké, aessedaiovské masky, nicméně chladný tón nenechával nikoho na pochybách, že nebýt Aes Sedai, byly by na sebe řvaly, pokud už by nedošlo rovnou na ty pěsti. Vzhledem k tomu, kolik pozornosti ji věnovaly, mohla klidně být vzduch.