Pozorujíc je koutkem oka, přistoupila co nejblíž k železné mříži a sevřela ji oběma rukama, aby se udržela na nohou. Světlo, ale že byla utahaná! „Dneska jsem potkala Beonin,“ začala tiše. „Je tady ve Věži. Tvrdila, že její přísaha už neplatí, protože už nejsem amyrlin.“
Leana zalapala po dechu a přistoupila tak blízko, až se dotýkala železných tyčí. „Ona nás zradila?“
„Vnitřní nemožnost skrytých struktur je daná,“ prohlásila Nagora rázně. Hlas měla jako ledové kladivo. „Daná.“
„Ona to popírá a já jí věřím,“ šeptala Egwain. „Ale přiznala, že zradila fretky.
Elaida je zatím jenom nechává sledovat, ale řekla jsem Beonin, ať je varuje, a ona mi to slíbila. Prý už varovala Meidani a Jennet, ale proč by je zradila a pak jim o tom říkala? A prý by ráda viděla Elaidu svrženou. Proč by k Elaidě prchala, kdyby ji stále chtěla svrhnout? V podstatě přiznala, že žádná jiná naši věc neopustila. Něco mi uniká a jsem příliš utahaná, abych na to přišla.“ Při zívnutí, které stěží zakryla dlaní, jí zapraštělo v kloubech.
„Skryté struktury naznačují čtyři z pěti axiomů racionality šestého řádu,“ pronesla Mijasi stejně rázně. „Silně naznačují.“
„Tu takzvanou racionalitu šestého řádu zavrhl jako vadnou každý s aspoň ždibcem intelektu,“ vložila se do hovoru Norine trochu ostřeji. „Ale skryté struktury jsou zásadní pro každou možnost pochopení toho, co se děje přímo tady ve Věži každý den. Realita se posouvá, den ode dne se mění.“
Leana se koukla na bílé. „Některé si pořád myslí, že Elaida má mezi námi špehy. Pokud byla jednou z nich Beonin, jeji přísahají držela, dokud sama sebe nepřesvědčila, že už nejsi amyrlin. Ale pokud její přijetí zde nebylo takové, jak čekala, mohlo to její oddanost změnit. Beonin byla odjakživa ctižádostivá. Pokud nedostane, co jí podle jejího názoru patří…“ Rozpřáhla ruce. „Beonin vždycky očekává, že dostane, co jí patří, a možná trochu víc.“
„Logika se dá na skutečný svět uplatnit vždy,“ utrousila Mijasi zamítavě, „ale jenom mladší novicka by si myslela, že se skutečný svět dá uplatnit na logiku. Ideály musí být základem. Ne obyčejný svět.“ Nagora zavřela ústa s výrazem, jako by měla pocit, že jí slova vytrhli přímo z jazyka.
Norine nepatrně zrudla a odplula směrem k Egwain. Druhé dvě ji sledovaly pohledem a ona ty jejich oči zřejmě citila, protože si neklidně posouvala šátek. „Dítě, vypadáš vyčerpaně. Běž si okamžitě lehnout.“
Egwain nechtěla nic jiného, ale musela ještě položit jednu otázku. Akorát musela být opatrná. Tři bílé jim teď věnovaly svou plnou pozornost. „Leano, ptají se sestry, které tě chodí navštěvovat, pořád ještě na totéž?“
„Řekla jsem ti, ať jdeš do postele,“ štěkla Norine a tleskla, jako by tím Egwain nějak přiměla poslechnout.
„Ano,“ pravila Leana. „Chápu, co myslíš. Snad by tu mohla být jistá důvěra.“
„Ale malá,“ opáčila Egwain.
Norine si dala ruce v bok. V její tváři i v hlase bylo pramálo klidu a rozhodně nebyla roztěkaná. „Protože odmítáš jit do postele, můžeš zajít za správkyní novicek a povědět jí, že jsi neuposlechla sestru.“
„Ovšem,“ vyhrkla Egwain a obrátila se k odchodu. Svou odpověď dostala – Beonin neprozradila cestováni, což znamenalo, že nejspíš nevyzradila ani nic dalšího, takže se jí snad dalo trochu důvěřovat – a kromě toho už proti ní šly i Nagora a Mijasi. Poslední, co chtěla, bylo, aby ji do Silvianiny pracovny odvlekly. Mijasi by toho klidně byl schopná. Měla dokonce ještě pádnější ruku než Ferane.
Ráno devátého dne, co byla zpátky ve Věži, ještě před svítáním, přišla do Egwainina pokojíčku Doesine osobně, aby jí poskytla ranní dávku léčení. Venku lilo jako z konve. Dvě červené, které ji hlídaly během spánku, jí podaly ločidlo, zamračily se na Doesine a rychle odešly. Když se za nimi zavřely dveře, žlutá sestra opovržlivě frkla. Používala starou metodu léčení, po které Egwain lapala po dechu, jako by spadla do ledové vody, a měla hlad jako vlk. Aspoň ji pak nebolel zadek. To bylo vlastně velmi zvláštní. Člověk si časem zvykne na všechno a potlučený zadek už jí připadal normální. Ale použití starého způsobu, jaký na ni používaly pokaždé od jejího zajetí, kdy dostala léčení, ukazovalo, že si Beonin nějaká tajemství nechala, i když jak se jí to podařilo, bylo stále záhadou. Beonin sama tvrdila, že většina sester považuje historky o nových tkanivech za pouhé drby.
„Ty se zatraceně nehodláš poddat, co, dítě?“ zeptala se Doesine, zatímco si Egwain přetahovala šaty přes hlavu. Její jazyk byl v příkrém rozporu s jejím elegantním vzhledem, ve zlatem vyšívaných modrých šatech se safíry v uších a vlasech.
„Měla by se snad amyrlin někdy poddat?“ opáčila Egwain, když vystrčila hlavu z výstřihu. Natáhla ruce dozadu, aby si pozapínala knoflíčky z vybělené rohoviny.
Doesine znovu frkla, i když ne opovržlivě, pomyslela si Egwain. „Kurážný směr, dítě. Přesto ale zatraceně sázím na to, že tě Silviana už brzy donutí sedět rovně a chodit správně.“ Nicméně odešla bez toho, aby Egwain seřvala, že si říká amyrlin.
Egwain měla další schůzku se správkyní novicek ještě před snídaní – zatím nevynechala jediný den – s následnou usilovnou snahou zničit Doesininu práci jedním vrzem, ale slzy jí přestaly téct, jakmile přestal Silvianin řemen dopadat. Když se zvedla z psacího stolu, na jehož okraji byla připevněná kožená vycpávka, aby se přes něj bylo možné přehnout, a jehož deska byla ohlazená kdoví kolika ženami, a sukně jí spadla na rozpálenou kůži, necítila ani nutkání sebou trhnout. Přijímala bolestivé horko, vítala ho, hřála se v něm, jako by si ohřívala ruce před krbem za chladného zimního rána. V té chvíli jí připadalo, že mezi jejím zadkem a planoucím ohněm je silná podobnost. Avšak při pohledu do zrcadla viděla nevzrušenou tvář. Zrudlou, ale vyrovnanou.
„Jak mohla být Šemerin degradovaná na přijatou?“ zeptala se, otírajíc si kapesníkem slzy. „Ptala jsem se, ve věžovém zákoně k tomu není žádní ustanovení.“
„Jak často tě ke mně posílají kvůli tomu, že se ptáš?“ otázala se Silviana, zatímco věšela řemen s rozděleným koncem do úzké skříně vedle koženého pádla a proutku. „Myslela bych si, že to vzdáš už dávno.“
„Jsem zvědavá. Tak jak, když k tomu není žádné ustanovení?“
„Žádné ustanovení, dítě,“ odpovídala Silviana laskavě, jako by něco vysvětlovala skutečnému děcku, „ale ani zákaz. To je skulina, která… No, do toho nebudeme zabíhat. Takhle jenom získáš další výprask.“ Potřásla hlavou, posadila se za psací stůl a položila na něj ruce. „Problém byl, že to Šemerin přijala. Ostatní sestry jí radily, ať výnos prostě ignoruje, ale jakmile si uvědomila, že prosby amyrlinin názor nezmění, přestěhovala se do obydlí přijatých.“
Egwain hlasitě zakručelo v žaludku, nemohla se dočkat snídaně, ale ještě neskončila. Skutečně se Silvianou hovořila. Byl t o rozhovor, jakkoliv bylo téma podivné. „Ale proč by utíkala? Její přítelkyně sejí určitě snažily přesvědčit, aby jednala rozumně.“
„Některé ano,“ opáčila Silviana suše. „Jiné…“ Pohnula rukama, jako by to byla ramena na vážkách, nejdřív zvedla jednu, pak druhou. „Jiné se ji snažily přinutit, aby uviděla, co je rozumné. Posílaly ji za mnou skoro stejně často jako tebe. Brala jsem její návštěvy jako soukromé pokání, ale scházelo jí tvoje Náhle se zarazila, opřela se a prohlížela si Egwain přes spojené prsty. „No tohle. Opravdu jsi mě přiměla klábosit. Rozhodně to není zakázané, nicméně za daných okolností je to sotva vhodné.