Běž na snídani,“ dodala, vzala pero a otevřela kalamář se stříbrným víčkem. „Zapíšu si tě znovu na poledne, protože vím, že pukrlete se od tebe nedočkám.“ Do hlasu se jí vloudil slabounký náznak odevzdanosti.
Když Egwain vstoupila do jídelny mladších novicek, první novicka, která ji uviděla, vstala, a náhle to zašustilo na všech lavicích, jak ji ostatní napodobovaly. Stály tam před lavicemi, mlčky, zatímco Egwain mířila hlavní uličkou do kuchyně. Ašelin se vracela s podnosem, na němž byl obvyklý hrnek horkého čaje a talíř s chlebem, olivami a sýrem. Egwain natáhla ruce, ale dívka s olivovou pletí spěchala k nejbližšímu stolu, položila podnos před prázdnou lavici, předvedla náznak pukrlete a spěchala zpátky. Naštěstí pro ni si Egwainin dnešní ranní doprovod nevybral tuto chvíli, aby nahlédl do jídelny. Naštěstí pro všechny stojící novicky.
25
Služba Elaidě
Tarna, se zlatem raženou koženou složkou pod paží se držela hlavní věžové šachty, když šplhala k Elaidiným komnatám, i když to znamenalo, že musela použít zdánlivě nekonečné schodiště – dvakrát nebyly schody tam, kde si je pamatovala, ale pokud stoupala vzhůru, ke svému cíli dorazí – místo aby to vzala mírně se stáčejícími chodbami. Na schodech potkala jen občas olivrejovaného sloužícího, který se uklonil, než zase spěchal za svou prací. V točitých chodbách by musela projít kolem vchodů do obydlí adžah a možná se i potkala se sestrami. Štola kronikářky jí umožňovala vstoupit do obydlí libovolného adžah, přesto se všem kromě červeného vyhýbala, pokud ji tedy nezavolala povinnost. Mezi sestrami z jiných adžah si až příliš dobře uvědomovala, že její úzká štola je červená, až příliš jasně vnímala ty rozpálené oči v chladných tvářích. Neznervózňovaly ji – to dokázalo jen máloco, i měnící se vnitřek Věže brala s přehledem – ale stejně… Myslela si, že věci ještě nezašly tak daleko, aby někdo napadl kronikářku, nicméně nehodlala nic riskovat. Zachránit situaci bude dlouhá, těžká práce, ať už si Elaida myslí cokoliv, a napadení kronikářky by mohlo být nenapravitelné.
Kromě toho, když se nemusela ohlížet přes rameno, mohla hloubat nad Pevařinou znepokojující otázkou, kterou nezvážila, než navrhla spojení s aša’manem. Komu v červeném by se dal takový úkol svěřit? Lov mužů, kteří dokážou usměrňovat, přivedl červené sestry tak daleko, že se úkosem dívaly na všechny muže, a nemálo z nich je vyloženě nenávidělo. Přeživší bratr či otec mohl nenávisti uniknout, snad i oblíbený bratranec či strýc, ale jakmile všichni zemřeli, odešla s nimi i náklonnost. A důvěra. A byla tu další otázka důvěry. Spojení s jakýmkoliv mužem bylo porušením zvyku silného jako zákon. Dokonce i s Cutaminým požehnáním, kdo by spěchal za Elaidou, když se o spojení s aSa’many začalo jednou mluvit? Než dorazila ke dveřím do Elaidiných komnat pouhá dvě podlaží pod střechou, odstranila ze seznamu další tři jména. Po téměř dvou týdnech zbývalo na seznamu těch, jimiž si mohla být jistá, pouze jedno jméno, a dotyčná by ten úkol nezvládla.
Elaida seděla v obývacím pokoji, kde byl nábytek samé zlacené a slonovinové intarzie a velký vzorovaný koberec byl jedním z nejlepších výtvorů Tearu. Seděla v křesle s nízkým opěradlem před mramorovým krbem a popíjela víno s Meidani. Vidět tady šedou nebylo nic překvapivého ani v tuto časnou hodinu. Meidani s amyrlin obvykle večeřela a přes den ji často na pozvání navštěvovala. Elaida, se šestipruhou štolou rozloženou na ramenou, pozorovala vyšší ženu přes křišťálovou sklenici, tmavooký orel pozorující myš s velkýma modrýma očima. Meidani, se smaragdy v uších a na širokém obojku kolem útlého hrdla, si ten pohled zřejmě velice uvědomovala. Na plných rtech měla úsměv, ale nějak se jí třásly. Rukou, v níž nedržela sklenici, neustále pohybovala, dotýkala se smaragdového hřebene nad levým uchem, uhlazovala si vlasy, zakrývala poprsí, které bylo v těsném živůtku ze stříbrošedého hedvábného brokátu z větší části odhalené. Prsa neměla zvlášť velká, ale díky štíhlé postavě vypadala větší, a navíc se zdálo, že jí můžou každou chvíli vypadnout ze šatů. Ta ženská byla oblečená na ples. Nebo ke svádění.
„Ranní zprávy jsou připravené, matko,“ ohlásila Tama a lehce se uklonila. Světlo! Měla pocit, jako by vyrušila milence!
„Mohla bys nás nechat samotné, Meidani?“ Dokonce i úsměv, který Elaida směřovala na žlutovlasou ženu, byl dravý.
„Ovšem, matko.“ Meidani položila sklenici na malý stolek vedle svého křesla, vyskočila a předvedla pukrle, při němž jí málem spadly šaty. „Ovšem.“ Vyběhla z místnosti s vykulenýma očima a lapáním po dechu.
Když se za nimi zavřely dveře, Elaida se zasmála. „Jako mladší novicky jsme byly postelové přítelkyně,“ poznamenala, vstávajíc, „a já si myslím, že chce tento vztah obnovit. Mohla bych jí to dovolit. V posteli by mohla odhalit víc, než si zatím nechala uklouznout. Což popravdě není nic.“ Došla k oknu a zadívala se dolů, kde se zvedal její fantastický palác, který měl být vyšší než samotná Věž. Nakonec. Pokud se sestry nechají přesvědčit, aby na něm znovu začaly pracovat. Silný liják, který začal včerejší noci, stále pokračoval, a nebylo příliš pravděpodobné, že by mohla vidět víc než základy, protože víc toho zatím hotového nebylo. „Dej si víno, jestli chceš.“
Tarna s námahou zachovala hladkou tvář. Postelové přítelkyně byly mezi mladšími novickami běžnou věcí, i mezi přijatými, ale dětské záležitosti měly zůstat v dětství. Ne všechny sestry to tak viděly, samozřejmě. Galinu opravdu překvapilo, když Tama po získání šátku její návrhy odmítla. Jí samotné připadali muži mnohem přitažlivější než ženy. Většinu Aes Sedai zastrašovaly, pravda, zvlášť pokud se dozvěděli, že jste z červeného adžah, ale během let narazila na pár, kterým to nevadilo.
„To je zvláštní, matko,“ řekla a položila složku na stolek, na němž byl zlatý filigránový podnos s křišťálovým džbánem na víno a sklenicemi. „Vypadá, že se tě bojí.“ Nalila si a přičichla, než se napila. Udržování zřejmě fungovalo. Prozatím. Elaida konečně svolila, že přinejmenším o tohle tkanivo je třeba se podělit. „Skoro jako kdyby věděla, že ty víš, že je špeh.“
„Ovšemže se mě bojí.“ Z Elaidina hlasu ukapávala jízlivost, ale pak ztvrdl v kámen. „Chci, aby se bála. Hodlám ji protáhnout mandlem. Než ji nechám zmrskat metlou, sama se přiváže k pranýři, pokud jí to nařídím. Kdyby věděla, že to vím, Tamo, utekla by, místo aby se mi vydala do rukou.“ Stále hledíc do deště se Elaida napila. „Máš nějaké zprávy o ostatních?“
„Ne, matko. Kdybych směla přísedícím prozradit, proč je třeba je hlídat—“
„Ne!“ štěkla Elaida a prudce se k ní otočila. Její šaty byly takovou masou složitých červených spirál, že výšivka téměř zakrývala šedé hedvábí vespod. Tama navrhla, že kdyby méně předváděla své bývalé adžah – tedy podala to diplomatičtěji, ale tohle měla na mysli – mohla by lépe přivést adžah k sobě, ale Elaidin výbuch vzteku stačil, aby se o tom už více nezmínila.
„Co když s nimi některá přísedící pracuje? Vůbec by mě to nepřekvapilo. Ty směšné rozhovory na mostě pokračují i přes moje rozkazy. Ne. Vůbec by mě to nepřekvapilo u žádné z nich!“