Tarna nad skleničkou naklonila hlavu, přijala, co nemohla změnit. Elaida odmítala pochopit, že když už adžah neuposlechla její rozkaz přerušit rozhovory, těžko budou špehovat své vlastní sestry na její rozkaz, aniž by znala důvod. Ale říct to nahlas by mělo za následek jenom další tirádu.
Elaida na ni zírala, jako by se chtěla ujistit, že se nezačne hádat. Vypadala tvrdší než dřív. A taky křehčí. „Škoda, že ta vzpoura v Tarabonu selhala,“ prohlásila nakonec. „Ale asi se s tím nedá nic dělat.“ Nicméně se o tom zmiňovala často a v nečekaných chvílích od chvíle, co přišla zpráva, že Seančané posilují svůj vliv v zemi. Nebyla tak odevzdaná, jak předstírala. „Chci slyšet nějaké dobré zprávy, Tamo. Je něco nového o zámcích na věznici Temného? Musíme mít jistotu, že nejsou zlomené další.“ Jako by to Tama nevěděla!
„Ne, adžah nic takového nehlásila, matko, a tohle by si podle mě pro sebe nenechávala.“ Té poslední věty litovala, jen ji vypustila z úst.
Elaida zabručela. Adžah vypouštěla jen čůrky ztoho, co jim jejich špehové přinášeli, a ona to nesla opravdu nelibě. Její vlastní špehové se soustředili v Andoru. „Jak to jde v přistavech?“
„Pomalu, matko.“ Když byl obchod přidušen, město už pociťovalo hlad. Brzy to začne být vážné, pokud se nepodaří ústí přístavů uvolnit. I když odřízli tu část řetězu v Jižním přístavu, která zůstala železná, nestačilo to; do Tar Valonu se stále nedostalo dost lodí, aby bylo možné nakrmit obyvatele. Jakmile se Tarně podařilo přesvědčit Elaidu, že je to nezbytné, ta nechala rozebrat řetězové věže, aby bylo možné odstranit ty obrovské kusy cuendillaru. Jenomže stejně jako městské hradby, i věže byly zbudované a posílené jedinou silou, a rozebrat je mohla pouze jediná síla. Původní stavitelé odvedli dobrou práci a tyto ochrany zřejmě nezeslábly ani o vlásek. „Prozatím dělají většinu práce červené. Sestry z jiných adžah občas přijdou, ale je jich jen pár. Čekám ovšem, že se to brzy změní.“ Věděly, jak je ta práce důležitá, jakkoliv se jim to nelíbilo – každá sestra by za takových podmínek pracovala nerada, a červené, které na tom dělaly hlavně, remcaly – jenomže rozkaz přišel od Elaidy, a poslední dobou to znamenalo jen otálení.
Elaida ztěžka vydechla a zhluboka se napila. Zřejmě to potřebovala. Svírala sklenici tak pevně, až jí na ruce vystupovaly šlachy. Popošla blíž, jako by chtěla Tamu uhodit. „Zase mi vzdorují! Zase! Ony budou poslouchat, Tamo. Budou! Napiš rozkaz, a jakmile ho podepíšu a zapečetím, vyvěs ho v obydlí každého adžah.“ Zastavila se těsně před Tamou a tmavé oči se jí leskly jako krkavci. „Přísedící za každé adžah, které nepošle svůj díl sester na práci na řetězových věžích, bude konat každý den pokání u Silviany, dokud to nenapraví. Každý den! A přísedící z každého adžah, které posílá sestry k těm… těm rozhovorům, dopadnou stejně. Napiš to, ať to můžu podepsat!“
Tarna se zhluboka nadechla. Pokání by mohlo zabrat, ale taky nemuselo, podle toho, jak zaťaté přísedící budou, a hlavy adžah s nimi – nemyslela si, že by to zašlo tak daleko, aby pokání úplně odmítly, to by byl Elaidin konec zcela jistě, a možná i konec Věže – ale vyvěsit rozkaz veřejně, aby přísedící neměly ani kousek, za kterým by se mohly schovat a zachovat si důstojnost, byl špatný způsob, jak jít na věc. Popravdě by to mohl být ten nejhorší způsob. „Jestli smím něco navrhnout,“ začala co nejopatrněji. Nikdy na opatrnost nebyla.
„Nesmíš,“ štěkla Elaida drsně. Znovu se napila, vyprázdnila číši a odplula si dolít. Poslední dobou pila příliš. Tarna ji dokonce jednou viděla opilou! „Jak si Silviana vede s tou al’Vereovic holkou?“ zeptala se, když si nalévala.
„Egwain tráví v její pracovně skoro polovinu každého dne, matko.“ Usilovně se snažila zachovat neutrální tón. Tohle bylo poprvé, co se Elaida na mladou ženu zeptala od jejího zajetí před devíti dny.
„Tolik? Chci ji zkrocenou pro věžový postroj, ne zlomenou.“
„No… pochybuju, že ji to zlomí, matko. Silviana bude opatrná.“ A potom tu byla ta holka sama. To ale nebylo určeno pro Elaidiny uši. Už na ni řvala víc než jednou, takže se Tama naučila vyhýbat se tématům, majícím za následek jen další řvaní. Rady a návrhy nepředložené nebyly o nic užitečnější než rady a návrhy, jimiž se dotyčný neřidil, a Elaida se jimi neřídila téměř nikdy. „Egwain je umíněná, ale předpokládám, že se brzy vzpamatuje.“ Musela. Když Galina vymlátila z Tamy její blok, nepoužila ani desetinu úsilí, jako Silviana vkládala do Egwain. Ta holka se musí brzy podvolit.
„Výborně,“ zamumlala Elaida. „Výborně.“ Ohlédla se přes rameno, s tváří jako maskou vyrovnanosti. Oči se jí ale leskly. „Přidej její jméno na seznam těch, kdo mi posluhují. Vlastně ať mi slouží dnes v noci. Může nám s Meidani podávat večeři.“
„Stane se, jak přikazuješ, matko.“ Další návštěva u správkyně novicek vypadala nevyhnutelná, ale Egwain by si jich bezpochyby vysloužila stejný počet, i kdyby se k Elaidě nikdy nepřiblížila.
„A teď tvoje zprávy, Tamo.“ Elaida se posadila a hodila si nohu přes nohu.
Tama odložila téměř nedotčenou sklenici, vzala složku a posadila se do křesla, které předtím používala Meidani. „Znovu vytvořené ochrany zřejmě udržují krysy mimo Věž, matko.“ Na jak dlouho byla jiná otázka. Sama je kontrolovala každý den. „Zato na pozemcích Věže viděli krkavce a vrány, takže ochrany na hradbách musejí být…“
Polední slunce vrhalo světlo a stíny skrz olistěné větve vysokých stromů, hlavně dubů, kalin a tupel s nějakými topoly a mohutnými sosnami. Před několika lety se tudy musela prohnat pořádná vichřice, protože spousta stromů byla popadaných a všechny ležely více méně stejným směrem, což poskytlo pěkné sezení, stačilo jen trochu zapracovat sekerou a odsekat pár větví. Řídký podrost umožňoval dobrý rozhled na všechny strany a nedaleko přes kameny obrostlé mechem zurčel potůček. Bylo by to dobré místo k táboření, pokud by Mat nehodlal urazit každý den co největší vzdálenost, ale stejně tak si tu mohli odpočinout koně a trochu se nažrat. Damonské hory stále ležely nejméně tři sta mil na východ, a on tam hodlal dorazit do týdne. Vanin tvrdil, že zná pašerácký průsmyk – čistě z doslechu, samozřejmě, jen něco, co náhodou zaslechl, ale věděl přesně, kde ho najít – kudy se do Murandy dostanou dva dny poté. Bude to mnohem bezpečnější, než pokoušet se jít na sever do Andoru nebo na jih do Illianu. Na obou stranách by byla cesta do bezpečí mnohem delší a možnost, že narazí na Seančany, mnohem větší.
Mat ohlodal poslední kousky masa ze zadní nohy králíka a kost hodil na zem. Plešatějící Lopin zděšeně přiskočil, kost zvedl a hodil ji do jámy, kterou s Nerimem vykopali v prsti pod stromy, i když ji zvířata půl hodiny po jejich odchodu rozhrabou. Mat si chtěl utřít ruce do spodků. Tuon, oždibující tetřeví stehýnko na druhé straně nízkého ohýnku, na něj upřela oči a zvedla obočí, zatímco zakmitala prsty volné ruky na Selucii, která sama pustošila druhé stehýnko. Prsatá žena neodpověděla, jen frkla. Hlasitě. Mat se podíval Tuon do očí a záměrně si ruce do spodků otřel. Mohl zajít k potoku, kde si ruce myly Aes Sedai, ale než dorazí do Murandy, nikdo stejně nebude mít čisté oblečení. Kromě toho, když vám žena neustále říká Tretko, je jenom přirozené využít každé příležitosti, abyste jí dali na srozuměnou, že žádná tretka ani hračka nejste. Tuon potřásla hlavou a znovu zakvedlala prsty. Tentokrát se Selucia zasmála a Mat cítil, jak mu hoří tváře. Uměl si představit dvě nebo tři věci, které mohla říct, a žádnou z nich by neslyšel rád.