Vyjeli z Maderinu, jako by mířili do Lugardu, a pak to vzali lesem, jakmile byla poslední ves z dohledu. Ve chvíli, kdy vjeli mezi stromy, zase se mu v hlavě roztočily kostky. To byla ta druhá věc, která mu kazila náladu, ty zatracené kostky dunící mu v hlavě už dva dny. A v lese se těžko zastaví. Co význameného by se mohlo odehrát v lese? Přesto se držel dál i od nejmenších vísek, které míjeli. Dřív nebo později se ty kostky zastaví, mohl jenom čekat.
Tuon a Selucia zamířily k potoku, aby se umyly, a rychle na sebe kmitaly prsty. Určitě se bavily o něm. Když začnou ženy dávat hlavy dohromady, můžete si být jistí—
Amathera zaječela a všichni se k ní otočili. Mat důvod zahlédl stejně rychle jako Juilin; černého hada dobrých sedm stop dlouhého, rychle se plazícího pryč od klády, na níž seděli. Leilwin zaklela, vyskočila a tasila meč, ale Juilin byl rychlejší. Vyrval meč z pochvy a vyrazil za hadem tak rychle, až mu spadla kónická čapka.
„Nech ho jít, Juiline,“ zavolal za ním Mat. „Míří pryč od nás. Nech ho.“ Had měl nejspíš doupě pod kládou, a když vylezl, překvapilo ho, že tu vidí lidi. Naštěstí byly černé zmije hadi samotáři.
Juilin zaváhal, než usoudil, že utěšit třesoucí se Amatheru je důležitější než honit hada. „Co to vůbec bylo za druh?“ zeptal se, když ji objal. Nakonec byl z města. Mat mu to řekl, a Juilin chvíli vypadal, že chce znovu hada honit. Moudře se rozhodl proti tomu. Černé zmije byly rychlé jako blesk a s krátkým mečem by se musel dostat hodně blízko. Amathera se ho v každém případě držela tak pevně, že by měl potíže ji ze sebe sundat.
Mat sundal z patky ašandarei, které zarazil do země, svůj klobouk a narazil si ho na hlavu. „Den ubíhá,“ prohlásil přes troubel. „Je čas vyrazit. Neloudej se, Tuon. Ruce máš už čistý dost.“ Snažil se jí říkat Skvoste, ale co si začala nárokovat vítězství v Maderinu, odmítala uznat, že vůbec promluvil, pokud ji tak oslovil.
Pochopitelně ani trochu nespěchala. Než se vrátila – utírajíc si malé ruce do malého ručníku, který si pak Selucia přehodí přes sedlo, aby uschl – Nerim s Lopinem už měli jámu na odpadky zasypanou, zbytky jídla zabalené a strčené do Nerimových sedlových brašen, oheň uhašený vodou, kterou přinesli z potoka ve skládacích kožených vědrech. S ašandarei v ruce byl Mat připravený nasednout na Oka.
„Zvláštní muž, který nechává jedovaté hady jít,“ prohodila Tuon. „Z reakce toho člověka předpokládám, že černá zmije je jedovatá.“
„Moc,“ potvrdil. „Ale hadi nekousnou nic, co nedokážou sníst, pokud se necítí v ohrožení.“ Vložil nohu do třmene.
„Smíš mě políbit, Tretko.“
Trhl sebou. Nemluvila zrovna potichu a po jejích slovech se stali předmětem pozornosti všech. Selucia se tvářila tak usilovně bezvýrazně, že její nesouhlas nemohl být zřejmější. „Teď?“ zeptal se. „Až večer zastavíme, můžeme se jít projít—“
„Do večera bych si to mohla rozmyslet, Tretko. Nazývej to rozmarem kvůli muži, který nechává jedovaté hady jít.“ Možná v tom uviděla jedno ze svých špatných znamení?
Mat si sundal klobouk, zarazil černý oštěp zase do země, vyndal si fajfku z úst a cudně jí políbil na plné rty. První polibek není třeba uspěchat. Nechtěl, aby si myslela, že sejí vnucuje nebo je hrubý. Nebyla to žádná holka z taverny, která má ráda plácnutí a pošimrání. Kromě toho na sobě cítil ty oči. Někdo se uchechtl. Selucia vyvrátila oči.
Tuon si založila ruce a přeměřila si ho přes dlouhé řasy. „Připomínám ti snad sestru?“ zeptala se nebezpečným tónem. „Nebo možná matku?“ Někdo se zasmál. Vlastně to nebyl jeden člověk.
Mat si zachmuřeně vyklepal fajfku o podpatek a nacpal si ji, ještě teplou, do kapsy. Pověsil klobouk zpátky na ašandarei. Jestli chce opravdický polibek… Skutečně si někdy myslel, že mu nebude sedět v náručí? Byla štíhlá, to ano, a malá, ale padla mu tam opravdu hezky. Sehnul se k ní. Zdaleka to nebyla první žena, kterou líbal. Věděl, co má dělat. Kupodivu – no, vlastně ani ne – to ona nevěděla. Ale učila se rychle. Velmi rychle.
Když ji konečně pustil. Stála tam, měřila si ho a snažila se popadnout dech. Vlastně i on dýchal trochu roztřeseně. Metwyn pochvalně hvízdl. Mat se usmál. Co si myslí o svém očividně prvním polibku v životě? Snažil se však neusmívat příliš. Nechtěl, aby si myslela, že se uculuje.
Ona mu položila prsty na tvář. „Myslela jsem si to,“ protáhla tím medovým hlasem. „Máš horečku. Některé rány musí být zanícené.“
Mat zamrkal. Políbil ji, že se jí musely zkroutit i prsty u nohou, a ona jenom řekne, že má rozpálený obličej? Sklonil se znovu – tentokrát bude zatraceně potřebovat pomoc, aby se udržela na nohou! – jenomže ona mu položila ruku na prsa a odstrčila ho.
„Selucie, podej tu krabičku mastí, co jsem dostala od panínámy Luky,“ nařídila. Selucia se rozběhla k Tuonině černobílé kobyle.
„Na to nemáme čas,“ prohlásil Mat. „Něčím se máznu večer.“ Klidně nemusel vůbec otevírat ústa.
„Svlékni se, Tretko,“ přikázala mu stejným tónem, jaký používala na služku. „Mast štípe, ale čekám, že budeš odvážný.“
„Já se ne—!“
„Jezdci,“ ohlásil Harnan. Už seděl v sedle, na tmavorezavém valachovi s bílými ponožkami na předních nohou, a držel jednu otěž soumarů. „Jeden z nich je Vanin.”
Mat se vyhoupl na Oka, aby měl lepší výhled. Cválali k nim dva jezdci a cestou se vyhýbali spadlým stromům. Kromě toho, že poznal Vaninova šedáka, ten chlap se nedal s nikým zaměnit. Nikdo jiný, kdo by byl tak široký a seděl v sedle jako pytel špeku, by nedokázal udržet tohle tempo bez zjevné námahy. Ten chlap by se udržel v sedle i na divočákovi. Pak Mat poznal i druhého jezdce, za nímž vlál plášť, a měl pocit, jako by dostal pěstí do žaludku. Nebylo by ho v nejmenším překvapilo, kdyby se kostky v té chvíli zastavily, ale ty mu dál skákaly v lebce. Co ve Světle dělá zatracený Talmanes v Altaře?
Jezdci před Matem zpomalili do kroku, Vanin zastavil a Talmanes přijel sám. Nebyla to nesmělost. Vanin rozhodně nebyl nesmělý. Líně se opíral o vysokou sedlovou hrušku a plival mezerou v zubech. Ne, on věděl, že Mat nebude mít radost, a hodlal se držet dál.
„Vanin mi všechno vysvětlil, Mate,“ začal Talmanes. Pomenší, šlachovitý Cairhieňan s čelem vyholeným a napudrovaným měl právo nosit barevné pruhy na přednici tmavého kabátu ve značném počtu, ale měl tam našitou jen malou červenou ruku, což byla jediná ozdoba, pokud jste nepočítali červenou šálu ovázanou kolem levé paže. Nikdy se nesmál, usmíval se zřídka, ale měl své důvody. „Mrzí mě, co se stalo Naleseanovi a ostatním. Byl to dobrý chlap, Nalesean. Všichni byli.“
„Ano, to byli.“ Mat se pevně ovládal. „Předpokládám, že za várna Egwain nikdy nepřišla, abyste jí pomohli dostat se od těch pitomých Aes Sedai, ale co v zatraceným prokletým Světle děláš tady?“ No, možná se zas až tak neovládal. „Aspoň mi řekni, že jsi s sebou nepřivedl celou zatracenou Bandu tři sta mil hluboko do Altary.“
„Egwain je stále amyrlin,“ prohlásil Talmanes klidně a urovnal si plášť. Na něm měl další červenou ruku, tentokrát větší. „Mýlil ses v ní, Mate. Ona je skutečná amyrlin a ty Aes Sedai drží za krk. I když to některé možná ještě nevědí. Co jsem viděl naposledy, vydala se s celou tou bandou oblehnout Tar Valon. Možná už ho touhle dobou dobyla. Dokážou udělat díry do vzduchu jako ta, co udělal Drak Znovuzrozený, aby nás vzal k Salidaru.“ Matoví zavířily v hlavě barvy a na okamžik se ustálily na Randovi mluvícímu s nějakou ženou s prošedivělým drdolem na hlavě, Aes Sedai, usoudil, ale jeho hněv ten obraz rozehnal jako mlhu.