Tom Merrilin byl mnohem zajímavější. Bělovlasý stařík byl očividně zkušený špeh. Kdo ho poslal do Ebú Daru? Bílá věž vypadala jako nejzjevnější kandidát. Trávil trochu času kolem těch tří, které si říkaly Aes Sedai, ale dobře vycvičený špeh by se takto neprozradil. Jeho přítomnost jí dělala starosti. Dokud nebude i poslední Aes Sedai uvázaná, bude nutné mít se před Bílou věží na pozoru. Přese všechno se občas obávala, že Tretka je nějak součástí spiknutí Bílé věže. To bylo nemožné, pokud by nějaká Aes Sedai nebyla vševědoucí, ale přesto ji takové věci napadaly.
„Zvláštní shoda okolností, nemyslíš, mistře Merriline?“ zeptala se. „Setkání s částí Tretkova vojska uprostřed jakéhosi altarského lesa.”
Uhladil si dlouhé kníry, ale nepodařilo se mu zakrýt úsměv. „On je ta’veren, má paní, a u nich nikdy nevíš, co se stane. Vždycky je to… zajímavý… když cestuješ s některým z nich. Mat má sklony nacházet to, co potřebuje, když to potřebuje. Občas dokonce dřív, než zjistí, že to potřebuje.“
Zírala na něj, ale zřejmě to myslel vážně. „On je připoutaný ke vzoru?“ Tak by se to slovo přeložilo. „Co to má znamenat?“
Stařík užasle vykulil modré oči. „Ty to nevíš? Artuš Jestřábí křídlo byl prý ten nejsilnější ta’veren, jakého kdy kdo viděl, možná dokonce tak silný jako Rand al’Thor. Myslel bych si, že ty, ze všech lidí, budeš… No, pokud nevíš, tak holt nevíš. Ta’veren jsou lidé, kolem kterých se vzor sám tvaruje, lidé, které sám vzor spředl, aby udržel správný směr tkaní, možná aby napravil chyby, které se do něj vloudily. Některá Aes Sedai by ti to vysvětlila lip než já.“ Jako by se mohla bavit s marath’damane nebo hůř, s uprchlou damane.
„Děkuju,“ řekla zdvořile. „Myslím, že jsem slyšela dost.“ Ta’veren. Směšné. Tihle lidé a jejich nekonečná pověrčivost. Z vysokého dubu vyletěl malý hnědý ptáček, určitě pěnkava, a třikrát zleva obletěl strom nad Tretkovou hlavou, než pokračoval v letu. Našla své znamení. Musí zůstat u Tretky co nejblíž. Ne že by hodlala udělat opak. Dala slovo, hrála hru, jak ji bylo nutné hrát, a za celý život svoje slovo neporušila.
Asi po hodině cesty, když vepředu zacvrlikal nějaký pták, ukázala Selucia na první hlídku, muže s kušemi v hustých větvích rozložitého dubu, jenž si přikládal dlaň k ústům. Takže to nebyl pták. Další ptačí volání ohlásilo jejich příchod, a brzy už projížděli uspořádaným táborem. Nebyly tu sice stany, ale kopí byla úhledně naskládaná a sedla, jezdecká i nákladní, ležela příslušným zvířatům u hlav. Zrušit tábor a vyrazit na pochod nepotrvá dlouho. Ohně měli malé a vydávaly jen nepatrně kouře.
Když vjeli do tábora, začali se zvedat muži v matně zelených kyrysech s tou červenou rukou na rukávech a červenými šátky ovázanými kolem levé paže. Tuon viděla prošedivělé tváře s jizvami i svěží mladé. Všichni muži upírali oči na Tretku s výrazem, který se dal nazvat pouze jako dychtivý. Ozvalo se mumlání šustící jako stromy ve větru.
„To je pán Mat.“
„Pán Mat se vrátil.“
„Pán Mat nás našel.“
„Pán Mat.“
Tuon si vyměnila pohled se Selucii. Náklonnost v těch hlasech nebyla hraná. To bylo vzácné a často se objevovalo u velitelů, kteří nebyli zvlášť přísní. Ale zase čekala, že Tretkovo vojsko bude chátra plná mužů, co celý čas jen pijí a hraji hazardní hry. Jenomže tihle muži nevypadali jako chátra o nic víc než pluk, který překonal pohoří a urazil v sedlech pár set mil. Nikdo se nekymácel na nohou, ovlivněný alkoholem.
„Většinou táboříme přes den a přesouváme se v noci, aby nás neviděli Seančané,“ vysvětloval Talmanes Tretkovi. „To, že jsme neviděli žádné z těch létajících zvířat, neznamená, že tu žádná nejsou. Většina Seančanů je zřejmě dál na sever nebo na jih, ale patrně táboří asi třicet mil severně odtud a povídá se, že tam jeden z těch tvorů je.“
„Vypadá to, že máte slušný informace,“ řekl Tretka, prohlížející si cestou kolem vojáky. Náhle kývl, jako by došel k nějakému rozhodnutí. Tvářil se zachmuřeně a… mohlo to být odevzdaně?
„To máme, Mate. Přivedl jsem polovinu zvědů a taky jsem přijal nějaké Altařany, kteří bojovali proti Seančanům. No, většinou hlavně kradli koně, ale někteří byli ochotní se toho vzdát kvůli možnosti, že proti nim budou skutečně bojovat. Myslím, že vím, kde je většina seančanských táborů od Malvidské soutěsky na jihu až sem.“
Kdosi náhle začal zpívat hlubokým hlasem a ostatní se připojili. Píseň se rychle šířila.
„ Ve víně a pivu radost nalezneš, dívčím kotníčkem oko potěšíš, ale největší radostí vždycky budiž tancovat se Stínovým Jakém. “
Už zpíval celý tábor, tisíce hlasů vyřvávaly tu píseň.
„Hodíme si kostkama, ať padne cokoliv, a přitulíme děvčata, když přijdou na podiv, a pak se za pánem Matem vydáme, ať zavelí kamkoliv, tancovat se Stínovým Jakem. “
Dokončili křikem, smíchem a plácáním se navzájem po ramenou. Kdo pod Světlem je ten Stínovej Jak?
Tretka přitáhl otěže a zvedl ten svůj starý oštěp. To bylo všechno, a mezi vojáky se rozhostilo ticho. Takže na disciplínu dbal. Existuje jen pár dalších důvodů, proč můžou mít vojáci rádi své důstojníky, ale ten nejběžnější se na Tretku, ze všech lidí, zrovna nehodil.
„Neprozraďme jim, že tu jsme, dokud nebudeme chtít, aby to zjistili,“ prohlásil Tretka nahlas. Nebyl to proslov, jen zajistil, aby se jeho hlas dobře nesl. A muži poslouchali, opakovali jeho slova přes rameno a předávali je dál těm, kdo byli mimo doslech. „Jsme daleko od domova, ale já nás hodlám domů dostat. Tak se připravte, půjdeme rychle. Banda Rudé ruky se umí pohybovat rychleji než všichni ostatní, a teď to dokážeme.“ Neozval se žádný jásot, ale mnozí přikyvovali. Tretka se obrátil k Talmanesovi. „Máš mapy?“
„Nejlepší, jaké jsou k mání,“ odvětil Talmanes. „Banda teď má vlastního kresliče map. Mistr Roidelle už měl dobré mapy všeho od Arythského oceánu po Páteř světa, a co jsme překročili Damony, kresli se svými pomocníky nové mapy země, kterou procházíme. Dokonce na mapu východní Altary vyznačili vše, co jsme zjistili o Seančanech. Většina těch táborů je ale dočasných. Vojáci někam odcházejí.“
Selucia si poposedla a Tuon jí zaznakovala TRPĚLIVOST vysokou rozkazovací formou, příkazem. Ústa držela zavřená, ale uvnitř pěnila vzteky. Vědět, kde vojáci jsou, poskytovalo klíče k tomu, kam jdou. Musí existovat způsob, jak tu mapu spálit. To bude stejně důležité jako získat jednu z těch klik ke kuším.
„Taky si chci s mistrem Roidellem promluvit,“ řekl Tretka.
Vojáci si šli pro koně, a na chvíli jako by zavládl zmatek. Jeden chlapík s mezerou mezi zuby převzal Akeininy otěže a Tuon mu dala jasné příkazy, jak se o klisnu starat. Spolu s úklonou jí věnoval kyselý pohled. Obyčejní lidé v těchto zemích se zřejmě považovali za rovné všem. Selucia dala stejné příkazy vytáhlému mladíkovi, jenž přebíral Růženku. Považovala to za vhodné jméno pro drezúmího koně. Mladý muž jí civěl na prsa, dokud mu jednu nevlepila. Tvrdě. Jen se zakřenil a odvedl šedku pryč, jen si třel tvář. Tuon si povzdechla. Selucia si to mohla dovolit, ale kdyby to udělala ona, sklopilo by jí to oči na celé měsíce.