Noc byla dost chladná, aby Perrina zamrazilo, kdykoliv zavál vánek, i přes kožišinou podšitý plášť. Halo kolem tlustého půlměsíce říkalo, že brzy bude pršet. Přes měsíc se hnala hustá mračna, takže světlo sláblo a sílilo, ale jemu to stačilo. Seděl na Tanečníkovi hned za stromy na kraji a pozoroval čtyři vysoké větrné mlýny ze šedého kamene na mýtině na hřebeni, jejichž světlé plachty se střídavě leskly a tmavly, jak se otáčely. Stroje hlasitě sténaly. Šaidové zřejmě vůbec nevěděli, že by je měli namazat. Kamenný vodovod byl tmavou čárou táhnoucí se k východu na vysokých kamenných obloucích přes opuštěné statky a ohrazená pole – Šaidové zaseli, ovšem příliš brzy, s takovými dešti – k dalšímu hřebeni a jezeru za ním. Malden ležel za dalším hřebenem na západě. Perrin si uvolnil těžké kladivo ve smyčce u pasu. Děvy a Faile. Za pár hodin přidá na kožený řemínek v kapse padesátý čtvrtý uzel.
Vyslal svou mysl. Jste připraveni, Sněžné jitro? pomyslel si. Jste dost blízko? Vlci se městům vyhýbali, a s loveckými oddíly Šaidů v okolních lesích přes den se drželi ještě dál od Maldenu než obvykle.
Trpělivost, Mladý býku, zněla odpověď s nádechem podráždění. Ale Sněžné jitro byl popudlivý od přírody, zjizvený samec pozoruhodného věku na vlka, který kdysi sám zabil pantera. Stará zranění mu občas bránila spát déle. Dva dny od teď, jsi říkal. Budeme tam. Teď mě nech spát. Zítra musíme na pořádný lov, protože den po tom nebudeme moct lovit. Byly to samozřejmě obrazy a pachy spíš než slova – „dva dny“ bylo slunce dvakrát přeběhnuvší po obloze a „lov“ smečka klusající s nosem ve větru přinášejícím pach jelena – ale Perrinova mysl ty obrazy převáděla do slov, jak je v hlavě viděl.
Trpělivost. Ano. Spěch kazí práci. Ale bylo to těžké, když byl tak blízko. Velmi těžké.
V tmavých dveřích nejbližšího mlýna se objevila postava a zamávala aielským oštěpem nad hlavou. Vrzání ho přesvědčilo, že větrné mlýny musejí být opuštěné — byly, když je Děvy předtím prohlížely, a nikdo by ten rámus nezvládl déle, než by bylo nezbytně nutné – ale poslal i Gaula a pár Děv, aby to potvrdili.
„Jdeme, Mišimo,“ řekl a zvedl otěže. „Je to.“ Tak nebo tak.
„Jak vůbec něco vidíš?“ zamumlal Seančan. Pohledu na Perrina, jehož zlaté oči v šeru plály, se vyhýbal. Když je uviděl poprvé, nadskočil. Dnes večer nebyl cítit pobaveně. Byl cítit napětím. Nicméně tiše zavolal přes rameno: „Přivezte vozy. Rychle, honem. Rychle. A potichu, nebo vám uříznu uši!“
Perrin pobídl šedého hřebce, aniž by čekal na ostatní nebo na šest vozů s vysokými koly. Důkladně namazané osy byly tak tiché, jak jen je to u vozu možné. Jemu ovšem stále hlasitě skřípaly, kopyta tažkých koní čvachtala v blátě a vozy samotné vrzaly, jak se dřevo napínalo a třelo o sebe, ale pochyboval, že by je zaslechl někdo dál než na padesát kroků a možná ani blíž ne. Na mírném kopečku sesedl a pustil Tanečníkovy otěže. Hřebec byl cvičený válečný oř, a tak tam bude stát jako spoutaný, dokud budou otěže viset k zemi. Větrné mlýny pištěly a pomalu se otáčely v mírném vánku. Pomalu se točící ramena byla dost dlouhá, aby se mohl jednoho dotknout, pokud by vyskočil, když se otočilo dolů. Hleděl k hřebeni, který skrýval Malden. Nikde nerostlo nic vyššího než křoví. Ve tmě se nikde nic nehýbalo. Od Faile ho dělil jeden jediný hřeben. Děvy vyšly ven a připojily se ke Gaulovi, všechny stále zahalené.
„Nikdo tu nebyl,“ poznamenal Gaul ne zrovna potichu. Tichá slova by takhle zblízka skřípění mlýnských převodů stejně přehlušilo.
„Prach nikdo nenarušil, co jsem tu byla naposledy,“ dodala Sulin.
Perrin se poškrábal na bradě. Dobře tedy. Pokud by museli pozabíjet nějaké Šaidy, mohli odnést těla, ale mrtví by někomu scházeli a přilákalo by to pozornost k větrným mlýnům a vodovodu. Někdo by mohl začít hloubat nad vodou.
„Pomoz mi sundat víko, Gaule.“ Nemusel to dělat, ušetří tím jen chvilku, ale potřeboval se něčím zaměstnat. Gaul si zastrčil oštěp do řemení, jež mu přidržovalo pouzdro s lukem, mezi ostatní oštěpy, které už měl na zádech.
Akvadukt vedl podél hřebene mezi čtyřmi mlýny, Perrinovi sahal zhruba k rameni a Gaulovi, jenž vylezl nahoru, ještě níž. Za poslední dvojicí větrných mlýnů umožňovala bronzová držadla po obou stranách zvednout těžké kameny dvě stopy široké a pět dlouhé. Několik jich sundali. Perrin netušil, k čemu se otvor používá. Další byl na druhé straně. Možná se tudy ovládaly chlopně umožňující, aby voda tekla jedním nebo druhým směrem, nebo se tudy lezlo dovnitř kvůli opravám. Viděl lehké vlnky, jak voda, vyplňující kamenný kanál zhruba do poloviny, proudila k Maldenu.
Připojil se k nim Mišima. Sesedl a nejistě se díval na Sulin a Děvy. Nejspíš věřil, že tma skryje jeho výraz. Byl cítit ostražitostí. Rychle ho následovali první seančanští vojáci v červených kabátech, škrábali se do rozbláceného svahu, každý se dvěma středně velkými jutovými pytli. Středně velkými, ale ne těžkými. Každý vážil asi deset liber. Šlachovitá žena si ostražitě prohlížela Aiely, když odložila pytle a jeden rozřízla dýkou. Do bláta se vysypala hrstka jemných tmavých zrnek.
„Udělej to nad tou dírou,“ nakázal jí Perrin. „Ať každé zrníčko skončí ve vodě.“
Šlachovitá žena se podívala na Mišimu, který rázně řekclass="underline" „Udělej, co urozený pán Perrin říká, Arrato.“
Perrin se díval, jak vyprazdňuje pytel do vodovodu, ruce zvednuté nad hlavou. Tmavá zrnka odplouvala k Maldenu. Hodil špetku do poháru s vodou, i když se mu příčilo vyplýtvat byť takové nepatrné množství. Chvilku trvalo, než nasála dost vody, aby se potopila. Cisterna se brzy promění v ločidlový čaj. Světlo dej, aby byl dost silný. S trochou štěstí možná dokonce dost silný, aby zapůsobil i na algai’d’siswai. Jeho cílem byly moudré, které dokázaly usměrňovat, ale využije každé výhody, jakou získá. Světlo dej, aby nezačal být čaj příliš silný rychleji, než čekal. Kdyby se moudré začaly potácet příliš brzy, mohly by odhalit příčinu dřív, než bude připravený. Mohl prostě jenom pokračovat, jako by to věděl přesně. A modlit se.
Než v kamenném korytě skončil obsah druhého pytle, ostatní začali šplhat nahoru. První šla Seonid, malá žena, držící si tmavé, rozdělené suknice, aby si je nevymáchala v blátě. Mišima přesunul pozornost z Děv k ní a udělal jeden z těch posunků zahánějících zlo. Kupodivu Seančané věřili, že tyto věci fungují. Vojáci nastoupení se svými pytli na ni zírali, většinou vykuleně, a přešlapovali. Seančané nespolupracovali s Aes Sedai právě snadno. Její strážci, Furen a Teryl, se drželi těsně za ní, ruce položené na jílcích mečů. Je Seančané znepokojovali úplně stejně. Jeden byl tmavý, s prošedivělými kudrnatými černými vlasy, druhý mladý a plavý, s nakroucenými kníry, ale přesto si byli podobní jako vejce vejci, vysocí, štíhlí a tvrdí. Rovair Kirklin šel kousek za nimi, podsaditý muž s tmavými vlasy ustupujícími z čela a ponurým výrazem. Nelíbilo se mu, že není nablízku Masuri. Všichni tři měli na zádech malé ranečky s potravinami a na rameni plné měchy s vodou.
Vytáhlý muž položil pytle vedle otvoru a šlachovitá žena šla dolů pro další. Vozy jimi byly vysoko naložené.
„Pamatuj,“ řekl Perrin Seonid, „největší nebezpečí bude, až budeš přecházet od cisterny do pevnosti. Budeš muset použít ochoz na hradbě, ale tam by mohli být Šaidové i v tuhle hodinu.“