„Děkuju,“ pronesla ledově. Její tvář v měsíčním světle byla maskou aessedaiovské vyrovnanosti, ale z jejího pachu vyskakovalo podráždění. „Nic z toho bych nevěděla, kdybys mi to neřekl.“ Vzápětí jí ale výraz změkl a položila mu ruku na paži. „Vím, že se o ni bojíš. Uděláme, co je třeba.“ Její tón nebyl zrovna hřejivý – to nebyl nikdy – ale ani ne tak mrazivý jako předtím, a pach změkl do soucitu.
Teryl ji zvedl na kraj akvaduktu – Seančané do něj sypali ločidlo, vysoký chlapík téměř s tolika jizvami jako Mišima pytel málem upustil – a ona se nepatrně zaškaredila, než strčila nohy do otvoru a s vyjeknutím se spustila do vody. Musela být studená. Sklonila hlavu a vydala se k Maldenu. Furen tam vlezl za ní, pak Teryl a nakonec Rovair. Museli se hodně předklonit, aby se pod strop vodovodu vešli.
Elyas poplácal Perrina po rameni, než se sám vyhoupl nahoru. „Měl jsem si ostříhat vousy jako ty, aby se mi nenamočily,“ prohodil s pohledem upřeným do vody. Prošedivělý plnovous, povlávající ve větru, mu sahal přes celá prsa. Ostatně, vlasy, sepjaté na šíji koženým řemínkem mu visely až do pasu. Nesl si také raneček s jídlem a měch s vodou. „Zase ale studená koupel pomáhá člověku nemyslet na svoje potíže.“
„Myslel jsem, že ti to pomáhá, abys nemyslel na ženský,“ prohodil Perrin. Neměl náladu na žerty, ale nemohl čekat, že budou všichni tak vážní jako on.
Elyas se zasmál. „Co jinýho dostává chlapa do potíží?“ Zmizel ve vodě a v otvoru ho nahradil Tallanvor.
Perrin ho chytil za tmavý rukáv. „Žádný hrdinství, nezapomeň.“ Jen neochotně ho nechal jít s sebou.
„Žádné hrdinství, můj pane,“ souhlasil Tallanvor. Poprvé za dlouhou dobu vypadal dychtivě. Jeho pach se chvěl dychtivostí. Byl v tom však i nádech opatrnosti. Ta opatrnost byla jediným důvodem, proč nezůstal v táboře. „Neohrozím Maighdin. Ani urozenou paní Faile. Jenom chci Maighdin vidět co nejdřív.“
Perrin kývl a nechal ho jít. Chápal to. Jedna jeho část by nejradši vlezla do vodovodu taky. Aby viděl Faile co nejdřív. Ale všechno se muselo provést správně, a on měl na práci jiné věci. Kromě toho si nebyl jistý, že pokud by opravdu vstoupil do Maldenu, dokázal by se ovládnout a nešel ji hledat. Vlastní pach pochopitelně zachytit nedokázal, ale těžko by v něm zachytil nějakou opatrnost. Větrné mlýny se znovu otočily s hlasitým vrzáním, jak vítr zesílil. Aspoň tady zřejmě nikdy neutichal úplně. Jakékoliv přerušení dodávek vody by bylo pohromou.
Hřeben začínal být přeplněný. Dvacet Faileiných nohsledů čekalo, až přijdou na řadu, a tady zůstanou jen dva, kteří hlídali Masemu. Ženy nosily mužské kabátce a spodky a vlasy měli všichni ostříhané nakrátko kromě culíku, jímž napodobovali Aiely, i když žádný Aiel by nenosil meč jako oni. Mnoho Tairenů si oholilo vousy, protože Aielové je nenosili. Za Petřínem držela padesátka dvouříčských mužů halapartny a nenapjaté luky, s tětivami bezpečně schovanými v kabátcích, a každý měl tři toulce ježící se šípy, přivázané na zádech spolu s ranečkem jídla. K výpravě se přihlásil každý muž v táboře a Perrin je musel nechat losovat. Zvážil, že počet zdvojnásobí, i ztrojnásobí. Nohsledi i dvouříčští muži měli raneček s jídlem a měchy s vodou. Proud seančanských vojáků neutuchal, všichni nosili nahoru plné pytle a prázdné zase dolů. Byli disciplinovaní. Když některý uklouzl v blátě a spadl, což se stávalo celkem pravidelně, neklel, ani nemumlal. Prostě se zvedl a šel dál.
Před Perrinem se zastavila Selande Darengil v tmavém kabátě se šesti vodorovnými barevnými pruhy na prsou a napřáhla ruku. Sahala mu jen k prsům, ale podle Elyase zvládala meč u pasu celkem slušně. Perrin si už nemyslel, že ona a ostatní jsou hlupáci – no, ne pořád – i přes snahu napodobovat Aiely. Pochopitelně tu byly rozdíly. Tmavé vlasy měla Selande na šíji svázané tmavou stuhou. V jejím pachu nebyl strach, jen odhodlání. „Děkuju, že jsi nám dovolil se toho zúčastnit, můj pane,“ pronesla s tím přesným cairhienským přízvukem. „Nezklameme tě. Ani urozenou paní Faile.“
„Já vím, že ne,“ odvětil a potřásl jí rukou. Bývaly doby, kdy zdůrazňovala, že slouží Faile a ne jemu. Teď jim potřásl rukou všem, než vlezli do vodovodu. Byli cítit odhodláním. Stejně tak Ban al’Seen, jenž velel dvouříčskému oddílu, který půjde do Maldenu.
„Až Faile a ostatní přijdou, zaklíníš dveře, Bane.“ Perrin mu to už říkal předtím, ale nemohl si pomoct, musel se opakovat. „Pak je zkusíš dostat zpátky do vodovodu.“ Pevnost Šaidy nezadržela ani poprvé, a pokud se něco zvrtne, tak je těžko zadrží i nyní. Nehodlal porušit dohodu se Seančany – Šaidové zaplatí za to, co udělali Faile, a kromě toho jim nemohl dovolit, aby dál sužovali venkov – ale chtěl ji co nejdřív dostat do bezpečí.
Ban si opřel luk a halapartnu o vodovod, vylezl nahoru a sáhl do vody. Když se zase spustil na zem, otíral si vlhkou ruku do kabátce a pak si utřel výrazný nos. „Pod vodou je nějaký rybniční sliz. Budeme mít co dělat, abychom slezli ten poslední svah a celou cestu neklouzali, můj pane Perrine, natož až polezeme nahoru. Nejlepší asi bude počkat v tý pevnosti, dokud k nám nedorazíš.“
Perrin si povzdechl. Uvažoval, že pošle provazy, ale na ten poslední svah by jich potřebovali dvě míle, což by se proneslo, a pokud by nějaký Šaido uviděl konec vyčnívající na maldenském konci vodovodu, prohledali by každou díru ve městě.
Možná to bylo malé riziko, ale hořká ztráta, kterou by mohlo mít za následek, ho činila vpravdě velikým. „Budu tam tak rychle, jak to půjde, Bane. To ti slibuju.“
Potřásl si rukama i s nimi. S Todem al’Caarem s hranatou bradou i s Leofem Torfinnem s bílým pruhem ve vlasech po jizvě, kterou mu způsobili trolloci. S mladým Kenlym Maerinem, který se pokoušel nechat si narůst vousy, a opět neúspěšně, s Bilim Adarrou, jenž byl skoro stejně široký jako Perrin, byť o dlaň nižší. Bili byl vzdálený bratranec a asi nejbližší příbuzný, jakého Perrin měl. Vyrůstal s mnoha z nich, i když někteří byli o pár let starší než on. A někteří zase mladší. Touto dobou už znal muže z Devenského Průseku i z Hlidky stejně dobře jako ty kolem Emondovy Role. Měl víc důvodů než jenom Faile, aby se do pevnosti dostal co nejrychleji.
Had al’Lora, hubený chlapík s kníry jako Taraboňan, byl poslední z Dvouříčských. Jak šplhal do vodovodu, objevil se Gaul, stále zahalený, se čtyřmi oštěpy v ruce, v níž držel puklíř potažený hovězinou. Položil ruku na okraj vodovodu, vyskočil a posadil se na kamenný plášť.
„Ty jdeš taky?“ zeptal se Perrin překvapeně.
„Děvy můžou průzkumničit, co se ti zlíbí, Perrine Aybaro.“ Mohutný Aiel se ohlédl přes rameno směrem k Děvám. Perrin měl dojem, že se mračí, i když bylo těžké být si jistý, protože mu závoj zakrýval vše kromě očí. „Slyšel jsem je, jak se baví, když si myslely, že neposlouchám. Na rozdíl od tvé ženy a ostatních je Čiad skutečná gai’šainka. Bain taky, ale na té mi nezáleží. Čiad stále musí sloužit po zbytek roku a dne, až ji zachráníme. Když má muž ženu jako gai’šainku, nebo žena muže, občas je svatební věnec uvitý, jakmile je bílá odložena. Není to nezvyklé. Ale slyšel jsem, že se Děvy chtějí dostat k Čiad dřív, aby mi ji odvedly.“ Sulin za ním kmitala prsty v děví znakové řeči a jedna z Děv si připlácla dlaň na ústa, aby potlačila smích. Takže ho provokovaly. Možná nebyly tak tvrdě proti jeho namlouvání Čiad, jak předstíraly. Nebo tu Perrinovi něco unikalo. Aielský humor uměl být drsný.