Gaul sklouzl do vody. Musel se naklonit téměř vodorovně nad hladinu, aby se tam vešel. Perrin zíral do otvoru. Bylo by tak snadné jít za ním. Obrátit se bylo těžké. Nahoru a dolů po svahu se stále klikatila řada seančanských vojáků.
„Mišimo, vracím se do tábora. Až tady skončíte, Grady vás odvede k vašim lidem. Než půjdete, pokud možno zamaskujte stopy.“
„Jistě, můj pane. Řekl jsem mužům, ať seškrábnou mastnotu z vozů a namažou ty mlýny. Zní to, jako by se mohly každou chvíli zadřít. Na druhém hřebeni to můžeme udělat taky.“
Perrin si vzal Tanečníkovy otěže a přeměřil si pomalu se otáčející plachty. Pomalé, ale pevné. Nebyly vyrobené k tomu, aby se točily rychle. „A co jestli se nějaký Šaido rozhodne sem zítra zabloudit a bude se divit, odkud se to čerstvé mazivo vzalo?“
Mišima si ho dlouho prohlížel, obličej zpola schovaný ve stínech. Pro jednou ho zářící žluté oči zjevně z míry nevyvedly. Jeho pach… Byl cítit, jako by uviděl něco nečekaného. „Generálpraporečník s tebou měla pravdu,“ pronesl pomalu.
„Co řekla?“
„Na to se jí budeš muset zeptat sám, můj pane.“
Perrin sjel zpátky ze svahu mezi stromy a uvažoval, jak snadné by bylo se obrátit. Gallenne by všechno zvládl sám. Všechno bylo připravené. Až na to, že Mayener věřil, že každá bitva vrcholí velkolepým jízdním útokem. A pokud možno jim i začíná. Jak dlouho by se držel plánu? Arganda měl víc rozumu, ale tolik se bál o královnu Alliandre, že by mohl útok nařídit klidně taky. Takže zbýval jen on. Vál silný vítr a on si přitáhl plášť k tělu.
Grady, s lokty opřenými o kolena, byl na malém paloučku. Seděl na zpola opracovaném, mechem obrostlém kameni, zpola zapadlém do země a bezpochyby pozůstalém po stavbě vodovodu. Pár dalších takových stálo kolem. Vítr nesl jeho pach na druhou stranu. Vzhlédl, teprve když Perrin přitáhl otěže přímo před ním. Průchod, kterým se sem dostali, byl stále otevřený a ukazoval jiný palouk mezi vysokými stromy nedaleko od místa, kde nyní tábořili Seančané. Bývalo by bylo snazší nechat je postavit tábor blíž k Perrinovu, ale chtěl držet Aes Sedai a moudré co nejdál od sul’dam a damane. Nebál se, že by Seančané porušili Tyleeino slovo, ale Aes Sedai a moudré při pomyšlení na damane málem dostávaly psotník. Moudré a Annoura by se asi prozatím udržely. Možná. Masuri si ovšem jistý nebyl. V mnoha ohledech. Lepší nechat mezi nimi několik líg, jak dlouho to jen bude možné.
„Není ti nic, Grady?“ Stařík jako by měl na obličeji nové vrásky. Zůstal sedět, lokty na kolenou. „Všechno to cestování, co jsem poslední dobou dělal… No, včera jsem nedokázal udržet průchod otevřený dost dlouho pro všechny ty vojáky. Proto jsem je začal zavazovat.“
Perrin kývl. Oba aša’manové byli unavení. Usměrňování bralo sílu stejně jako máchání kladivem celý den v kovárně. Vlastně víc. Muž s kladivem vydržel mnohem déle než aša’man. Proto byl cestou do Maldenu vodovod a ne průchod, proto nebude možné přivést Faile a ostatní ven průchodem, jakkoliv by si to Perrin přál. Dva aša’manové zvládnou jen něco, než si budou moct odpočinout, a to málo sil, co jim ještě zbývalo, budou muset využít tam, kde to bude nejvíc zapotřebí. Světlo, ale že to bylo těžké pomyšlení. Jenomže kdyby Grady nebo Neald zvládli jen o jeden průchod méně, než bude potřeba, zemřela by spousta lidí. Těžké rozhodnutí.
„Budu tě s Nealdem pozítří potřebovat.“ Bylo to jako říkat, že potřebuje vzduch. Bez aša’manů vypadalo všechno nemožné. „Potom budete mít práci.“ Další slova, která zdaleka nevystihovala situaci.
„Práce jako jednorukej chlap omítající strop, můj pane.“
„Zvládnete to?“
„No, budeme muset, můj pane.“
Perrin znovu kývl. Uděláte, co musíte. „Pošli mě zpátky do našeho tábora. Až vrátíš Miširnu a jeho lidi do jeho, můžete se tam s Děvami vyspat, jestli budete chtít.“ To Gradymu ušetří trochu sil na pozítří.
„Nevím, jak Děvy, můj pane, ale já bych se radši na večer vrátil domů.“ Otočil hlavu a podíval se na průchod, aniž by vstal, a ten provedl opak postupu, jímž se otevíral, průhled jako by se otočil, jak se průchod zužoval, a skončil svislou, stříbřitě modrou čárou, jež Perrinovi na sítnici zanechala slabou purpurovou skvrnu, když zhasla. „Z těch damane mi naskakuje husí kůže. Nechtějí být osvobozené.“
„Jak to víš?“
„S několika jsem mluvil, když poblíž nebyla žádná sul’dam. Jakmile jsem řekl, že by se jim mohlo líbit sundat ty obojky, akorát jsem to tak jako naznačil, začaly ječet a volat sul’dam. Brečely a sul’dam je hladily a na mě se mračily. Úplně mi z toho naskočila husí kůže.“
Tanečník netrpělivě zadusal a Perrin ho poplácal po krku. Grady měl štěstí, že mu ty sul’dam nechaly kůži vcelku. „Ať se stane s damane cokoliv, Grady, nebude to tento týden ani příští. A my to napravovat nebudeme. Takže nech damane na pokoji. Máme práci, která se musí udělat.“ A dohodu s Temným kvůli tomu. Rychle tu myšlenku zahnal. V každém případě bylo stále těžší myslet na Tylee Chirgan jako na někoho, kdo stojí na Temného straně. Nebo Mišimu. „Rozumíš?“
„Rozumím, můj pane. Jen mi z toho naskakuje husí kůže.“
Konečně se objevila další modrostříbřitá škvíra a rozšířila se do otvoru, v němž se objevil palouk mezi většími, dál od sebe rostoucími stromy, a nízká skála. Perrin se naklonil Tanečníkovi nad šíji a projel na druhou stranu. Průchod se za ním zavřel. Projížděl mezi stromy, dokud nevjel na velký palouk, kde ležel tábor, poblíž bývalé maličké vísky Brytan, sbírky zablešených chatrčí, kam by nevlezl ani úplně promočený člověk. Hlídky na stromech pochopitelně varování nedaly. Poznaly ho.
Nic nechtěl tolik jako jít si lehnout. No a Faile, samozřejmě, ale bez ní chtěl být ve tmě sám. Nejspíš se mu opět nepodaří usnout, ale stráví noc tak jako často předtím, bude na ni myslet, vzpomínat na ni. Ale kousek před deset kroků širokým houštím naostřených kůlů zastavil. Těsně před kůly se krčil raken, dlouhý krk skloněný, aby ho mohla žena v hnědém kabátě s kapucí škrábat na kožnatém čenichu. Kapuci měla shrnutou na záda, takže byly vidět krátké vlasy a tvrdý, úzký obličej. Podívala se na Perrina, jako by ho poznala, ale dál drbala rakena. Sedlo na jeho zádech bylo pro dva jezdce. Zřejmě dorazil kurýr. Zabočil do úzké, klikaté uličky mezi kůly, která byla ponechána pro koně. Jen nemohl jet moc rychle.
Skoro všichni si už šli lehnout. Vycítil pohyb mezi koňmi ve středu tábora, nejspíš nějací cairhienští štolbové a podkováři, ale stany a malé chýše spletené z větví vždyzelenú, dávno zhnědlých, byly tmavé a tiché. Mezi nízkými stany Aielů se nic nehýbalo a kolem mayenerské části tábora obcházelo jen pár hlídek. Mayenerové a Ghealdaňané dvouříčským mužům v lese nevěřili. V jeho vysokém stanu s červenými pruhy se však svítilo a na stěnách stanu se pohybovaly stíny mnoha lidí. Když před stanem seskočil z koně, objevil se Athan Chandin, převzal otěže a ťukl se do čela, přičemž se ohnul v jakési úkloně. Athan byl dobrý lučištník, jinak by tu nebyl, ale měl bídné vychování. Perrin si odepjal plášť.
„Tady jsi,“ vyhrkla Berelain, celá rozzářená. Musela se obléknout narychlo, protože dlouhé černé vlasy měla jen zlehka pročísnuté, ale šedé jezdecké šaty s vysokým límcem vypadaly čerstvě vyžehlené. Její služky jí nikdy nedovolil obléknout cokoliv, co by nebylo. Držela stříbrný pohár, aby jí mohla Breana dolít víno ze džbánu s vysokým hrdlem, což Cairhieňanka provedla se značným znechucením. Faileina služka Berelain upřímně nesnášela. Berelain sama se ale tvářila, že si toho nevšímá. „Odpusť, že pořádám zábavu ve tvém stanu, ale generálpraporečník tě chtěla vidět a já usoudila, že bych jí měla dělat společnost. Vyprávěla nám o bělokabátnících.“