Náhle se Perrinovi před očima všechno zavlnilo. Cítil, jak se sám vlní. Breana vykřikla a upustila džbán. Svět se znovu zavlnil a Berelain ho chytila za ruku. Tyleeina ruka ztuhla v tom podivném gestu, s palcem a ukazovákem do kruhu. Všechno se zavlnilo potřeti a Perrin měl pocit, jako by byl z mlhy, jako by svět byl mlhou a blížila se vichřice. Berelain se otřásla a on ji objal, aby ji uklidnil. Držela se ho a třásla se. Stan naplnilo ticho a pach strachu. Zvenčí slyšel hlasy, zněly také ustrašeně.
„Co to bylo?“ zeptala se Tylee nakonec.
„Netuším.“ Annoura se tvářila vyrovnaně, ale hlas jí kolísal. „Světlo, nemám tušení.“
„Nezáleží na tom, co to bylo,“ sdělil jim Perrin. Nevšímal si jejich pohledů. „Za tři dny bude po všem. To je jediné, na čem záleží.“ Faile byla to jediné, na čem záleželo.
Slunce ještě nestálo v nadhlavníku a Faile se už cítila uštvaná. Voda v Sevannině ranní lázni – koupala se teď dvakrát denně! – nebyla dost horká, a Faile ztloukli spolu se všemi ostatními, i když tam s Alliandre přišly jen proto, aby té ženské vydrhly záda. Od rána už více než dvacet mokřinských gai’šainů přišlo s prosíkem, aby jí mohli přísahat věrnost. Tři navrhovali povstání a poukazovali na to, že ve stanech je víc gai’šainů než Šaidů. Zřejmě poslouchali, když poukázala na to, že téměř všichni Aielové umějí používat oštěp, zatímco většina mokřiňanů jsou rolníci nebo řemeslníci. Jen pár jich kdy drželo v ruce zbraň a ještě méně ji umělo používat. Zřejmě poslouchali, ale tohle bylo poprvé, co to někdo navrhl těsně po přísaze. Obvykle se k tomu museli pár dní odhodlávat. Tlak sílil. Směřoval k zabíjení, pokud jim to nezmaří. A teď tohle…
„Je to jenom hra, Faile Bašere,“ řekl Rolan, tyčící se nad ní, když kráčeli rozblácenou uličkou vinoucí se mezi šaidskými stany. Mluvil pobaveně a rty měl zvlněné v nepatrném úsměvu. Rozhodně to byl krásný chlap.
„Říkal jsi hra na líbání.“ Posunula si pruhované osušky složené na ruce, aby přilákala jeho pozornost. „Mám práci a na hraní nemám čas. A na líbání už teprve ne.“
Viděla pár Aielů, někteří se opile potáceli už v tuto hodinu, ale většina lidí na ulicích byli mokřiňané ve špinavých gai’šainských šatech nebo děti vesele se čvachtající v kalužích po nočním dešti. Ulice byla plná lidí v zablácených bílých šatech nosících koše, vědra nebo hrnce. Někteří dokonce pracovali. Gai’šainů bylo v táboře tolik, že nebyli na práci zapotřebí. To ale Šaidům nebránilo, aby je nepopoháněli, když měli dojem, že se někdo fláká, i když to byla jen práce naoko. Mnoho gai’šainů, aby se vyhnulo kopání zbytečných jam v blátě nebo drhnutí již čistých hrnců, začalo nosit něco, aby vypadali, že pracují. Nepomohlo to nikomu vyhnout se skutečné práci, ale s tím ostatním ano. Faile si nemusela dělat starosti s většinou Šaidů, pokud nosila ty tlusté zlaté řetězy kolem krku a pasu, ale náhrdelník a opasek nestačily odehnat moudré. Drhla už čisté hrnce pro některé z nich. A občas ji potrestali, protože nebyla k ruce, když ji Sevanna chtěla. Proto ty osušky.
„Mohli bychom začít dětskou líbací hrou,“ vysvětloval, „i když fanty v ní jsou občas trapné. Ve hře, kterou hrají dospělí, jsou fanty legrace. Prohrát může být stejně příjemné jako vyhrát.“
Proti své vůli se rozesmála. Rozhodně měl výdrž. Najednou uviděla Galinu spěchající davem jejím směrem. Aes Sedai si držela šaty nad blátem a zoufale pátrala v davu. Faile slyšela, že už jí dnes ráno zase povolili nosit šaty. Pochopitelně nikdy nebyla bez vysokého náhrdelníku a širokého opasku ze zlata a ohnivých opálů. Na hlavě měla vlasy sotva coul dlouhé a ze všech věcí v nich měla červenou mašli. S největší pravděpodobností to nebyla její volba. Jedině obličej, k němuž nedokázala přiřadit věk, Faile přesvědčil, že Galina je opravdu Aes Sedai. Kromě toho si u ní nebyla jistá ničím kromě toho, že představuje nebezpečí. Galina ji zahlédla a prudce se zastavila, rukama hnětla sukni. Nejistě si prohlížela Rolana.
„Budu o tom uvažovat, Rolane.“ Nehodlala ho zahnat, dokud si nebude Galinou jistá. „Potřebuju čas na rozmyšlenou.“
„Ženy vždycky chtějí čas na rozmyšlenou. Mysli na zapomenutí svých potíží v rozkoši neškodné hry.“
Zlehka ji pohladil po tváři, než odešel. Zachvěla se. Pro Aiely znamenalo dotknout se na veřejnosti něčí tváře totéž co polibek. Rozhodně měla pocit, že ji políbil. Neškodné? Pochybovala, že by jakákoliv hra zahrnující líbání Rolana skončila jen líbáním. Naštěstí to nebude muset zjišťovat – a pak něco tajit před Perrinem – pokud Galina dodrží slovo. Pokud.
Aes Sedai se k ni vrhla, jakmile byl Rolan pryč. „Kde to je?“ vyštěkla a popadla ji za paži. „Pověz mi to! Vím, že to máš. Musím to mít!“ Skoro jako by žebrala. To, jak s ni Therava zacházela, rozbilo i to slavné aessedaiovské sebeovládání.
Faile ji setřásla. „Nejdřív mi zopakuj, že vezmeš mě a moje přátele s sebou, až budeš odcházet. Řekni mi to jasně. A řekni mi, kdy půjdeš.“
„Neopovažuj se se mnou takhle mluvit,“ zasyčela Galina.
Faile uviděla před očima černé tečky, než si uvědomila, že dostala facku. Ke svému překvapení ji druhé ženě vrátila s plnou silou, až Aes Sedai zavrávorala. Sama ruku ke štípající tváři nezvedla, ale Galina si ji třela, oči vykulené šokem. Faile se připravila, možná na ránu s jedinou silou nebo něco ještě horšího, ale nic se nestalo. Někteří gai’šainové na ně zírali, ale žádný se nezastavil, ani nezpomalil. Cokoliv, co vypadalo jako shluk gai’šainů, by přilákalo pozornost Šaidů a všichni zúčastnění by dostali trest.
„Řekni mi to,“ zopakovala.
„Vezmu tebe a tvé přátele s sebou.“ Galina v podstatě prskala a prudce dala ruku dolů. „Odejdu zítra. Pokud to máš. Jestli ne, Sevanna se dozví, kdo jsi, během hodiny!“ No, to bylo rozhodně jasné vyjádření.
„Je to schované ve městě. Donesu ti to.“
Ale jak se obracela, chytila ji Galina znovu. Rychle se rozhlédla a ztišila hlas, jako by se najednou bála, že ji někdo zaslechne. Mluvila vyděšeně. „Ne. Nebudu riskovat, že to někdo uvidí. Dáš mi to zítra ráno. Ve městě. Sejdeme se tam. Na jižním okraji. Poznačím ti budovu červeným šátkem.“
Faile zamrkala. Jižní část Maldenu byla jen vypálená schrána. „Proč tam?“ zeptala se nevěřícně.
„Protože tam nikdo nechodí, huso! Protože tam nás nikdo neuvidí!“ Galina stále přeskakovala pohledem sem a tam. „Takže zítra ráno, brzy. Zklameš mě a budeš toho litovat!“ Zvedla si suknice hedvábných šatů a odspěchala.
Faile se za ní zamračila. Měla by mít radost, ale neměla. Galina vypadala jako zdivočelé zvíře, byla nepředvídatelná. Přesto, Aes Sedai nemohla lhát. Vypadalo to, že neexistuje způsob, jak se vykroutit ze svého slibu. A pokud nějaký najde, měla Faile stále vlastní plány na útěk, i když nebyly o moc promyšlenější, zato mnohem nebezpečnější, než když začínala. Takže zbýval Rolan. A hra na líbání. Galina musela splnit svůj slib. Musela.
27
Obyčejná dřevěná bedna
V poledne v Altaře slunce hřálo, i když Randovi občas zvedl plášť vítr.
Na kopci byli už dvě hodiny. Masa tmavých mraků, blížící se od severu nad modrošedým oparem, hovořila o dešti a ochlazení. Andor ležel jen pár mil tím směrem za nízkými, zalesněnými kopci s duby, borovicemi, kalinami a tupelami. Tato hranice viděla bezpočet pokolení krádeží dobytka z obou strach. Dívá se Elain v Caemlynu, jak prší? Město leželo sto padesát lig na východ, příliš daleko, aby byla víc než jenom slabou přítomností vzadu v jeho hlavě. Aviendha v Arad Domanu byla ještě slabší. Nenapadlo ho, že ji moudré vezmou s sebou. Přesto bude mezi desítkami tisíc Aielů ve stejném bezpečí jako Elain za caemlynskými hradbami. Tai’daišar zadupal a pohodil hlavou, nemohl se dočkat, až vyrazí. Rand poplácal vraníka po krku. Elřebec by na hranici dorazil během hodiny, ale dnes mířili na západ. Kousek na západ už za krátkou dobu.