Musel dneska udělat dojem, a tak si šaty vybíral pečlivě. Na hlavě mu ale seděla Koruna z mečů nejen proto, aby udělal dojem. Polovina mečíků v širokém pásu vavřínových listů ukazovala dolů, takže byla koruna nepohodlná a neustále se připomínala svou váhou jak ve zlatě, tak v zodpovědnosti. Uštípnutý kousek vavřínu se mu zarýval do spánku a připomínala mu bitvu proti Seančanům, kde vada vznikla. Bitva prohraná, když si nemohl dovolit prohrát. Tmavozelený hedvábný kabát měl na rukávech, ramenou a vysokém límci zlatou výšivku, opasek s mečem mu přidržovala zlatem vykládaná přezka ve tvaru draka a v ruce držel Dračí žezlo, dvě stopy oštěpu s dlouhými zelenobílými střapci pod hlavicí z leštěné oceli. Pokud v tom Dcera Devíti měsíců pozná kus seančanského oštěpu, uvidí také draky, které kolem zbytku ratiště vyřezaly Děvy. Dnes neměl rukavice a hlavy zlatohřívých draků na hřbetech rukou se mu na slunci kovově leskly. Jakkoliv vysoké postavení mezi Seančany má, pozná, před kým stojí.
Hlupáku. V hlavě se mu rozléhal šílený smích Luise Therina. Hlupák, který vlezl do pasti. Rand si ho nevšímal. Možná to byla past, ale on byl připravený ji spustit. Za to riziko to stálo. Potřeboval toto příměří. Mohl by Seančany rozdrtit, ale co by to stálo krve a času, které možná neměl? Znovu pohlédl k severu. Obloha nad Andorem se pročišťovala, zůstalo jen pár vysokých, nadýchaných bílých oblaků. Poslední bitva přicházela. Musel to riskovat.
Opodál si Min pohrávala s otěžemi bílé klisny a cítila se samolibě, což ho dráždilo. Ve slabé chvilce z něj vyloudila slib a odmítla se ho vzdát. Mohl by slib porušit. Měl by ho porušit. Jako kdyby slyšela jeho myšlenky, podívala se na něj. Tvář rámovanou tmavými lokýnkami spadajícími až po ramena měla hladkou, ale z pouta se náhle nesla podezíravost a náznak hněvu. Zřejmě se snažila obojí potlačit, ale upravila si manžety složitě vyšívaného červeného kabátce jako vždy, když si kontrolovala schované nože. Pochopitelně by nůž nepoužila na něj. Pochopitelně ne.
Láska ženy může být násilnická, mumlal Luis Therin. Občas muži ublíží víc, než si myslí, hůř, než zamýšlely. Občas je jim to dokonce pak líto. Pro tuto chvíli mluvil rozumně, ale Rand ho stejně zahnal.
„Měl jsi nám dovolit pátrat ještě dál. Rande al’Thore,“ řekla Nandera. Byla se dvěma tucty dalších Děv na řídce zalesněném vrcholku kopce a všechny měly závoje nasazené. Některé měly v rukou luky s nasazenými šípy. Ostatní Děvy byly mezi stromy na svahu a dávaly pozor na nepříjemná překvapení. „Země je volná až k zámku, ale pořád mi to smrdí jako past.“ Bývaly doby, kdy by u ní slovo jako „zámek“ znělo divně. Už ale byla v mokřinách dost dlouho.
„Nandera mluví pravdu,“ zamumlala náhle Alivia a pobídla prokvetlého valacha blíž. Zlatovlasá žena zjevně stále nesla nelibě, že nepůjde s ním, ale její reakce na její rodný přízvuk v Tearu to zcela znemožnil. Připustila, že jí to otřáslo, ale tvrdila, že to bylo prostě překvapení. Jenomže to nemohl riskovat. „Nesmíš důvěřovat nikomu z vysoce urozených, zvlášť ne dceři císařovny, kéž ži-“ Sklapla ústa a zbytečně si uhladila tmavomodré suknice. Šklebila se nad tím, co téměř vyslovila. Rand jí věřil, doslova by jí svěřil vlastní život, ale měla příliš mnoho hluboce zakořeněných instinktů, než aby riskoval, že ji pustí před ženu, s níž se měl sejít. Z pouta se nesl hněv, tentokrát bez sebemenší snahy ho ovládat. Min prostě nerada viděla Alivii kdekoliv vjeho blízkosti.
„Mně to taky smrdí jako past,“ podotkl Bašere a uvolnil si hadovitě zakřivený meč v pochvě. Byl v prostých šatech, s leštěnou přílbou a kyrysem, a pouze kabátcem ze šedého hedvábí se odlišoval jedenaosmdesáti saldejských kopiníků nastoupených na kopci. Husté, dolů zahnuté kníry se mu pod mřížovým hledím přílby málem ježily. „Dal bych deset tisíc korun, abych zjistil, kolik vojáků tam má. A kolik damane. Tahle Dcera Devíti měsíců je dědičkou jejich trůnu, člověče.“ Byl zděšený, když jim to Alivia prozradila. Nikdo v Ebú Daru se mu o tom nezmínil, jako by to nebylo důležité. „Sice tvrdí, že ovládají vše až daleko na jih odtud, ale můžeš se vsadit, že s sebou bude mít přinejmenším menší vojsko, aby jí zajistilo bezpečí.“
„A jestli naši zvědové to vojsko najdou,“ opáčil Rand klidně, „můžeme si být jistí, že je neuvidí?“ Nandera opovržlivě frkla. „Lepší je nepředpokládat, že jsi jediná, kdo má oči,“ napomenul ji. „Pokud si budou myslet, že je chceme napadnout nebo tu ženskou unést, všechno se rozpadne.“ Možná proto to udržovali v tajnosti. Říšská dědička by byla mnohem lákavějším cílem pro únos než pouhá vysoko postavená šlechtična. „Prostě dávejte pozor, aby nás určitě nepřekvapili. Pokud se něco zvrtne, Bašere, víš, co dělat. Kromě toho sice možná bude mít vojsko, ale já taky. A ne tak malé.“ Na to Bašere kývl.
Kromě Saldejců a Děv se na kopci tlačili i aša’mané a Aes Sedai se strážci, celkem pětadvacet, stejně pozoruhodná skupina jako menší vojsko. Mísili se navzájem s překvapivým klidem a na málokom byly vidět známky napětí. Ano, Toveine, malá červená s měděnou pletí, se mračila na Logaina, ale Gabrelle, snědá hnědá se zelenýma očima, s ním mluvila celkem přívětivě, dokonce snad s ním i koketovala. To byl možná důvod, proč se Toveine mračila, i když to byl spíš nesouhlas než žárlivost. Adrielle a Kurin se objímali kolem pasu, i když ona byla o dost vyšší než domanský aša’man, a krásná, zatímco on byl obyčejný, s bílými vlasy na spáncích. Nemluvě o tom, že se se šedou spojil proti její vůli. Beldeine, dost mladá na šátek, aby vypadala prostě jako každá mladá Saldejka, s lehce zešikmenýma hnědýma očima, se každou chvíli dotkla Manfora a on se na ni pokaždé usmál. Že se s ním spojila, přišlo jako překvapení, ale on byl očividně víc než ochotný. Nikdo se předtím Randa nezeptal na jeho názor.
Asi nejdivnější ze všech byla Jenare, bledá a statná, v šedých jezdeckých šatech s červenou výšivkou na suknicích, a Kajima, úřednicky vypadající chlapík ve středních letech, s účesem jako Narišma, ve dvou copech se stříbrnými zvonečky na koncích. Ona se zasmála něčemu, co Kajima řekl, a zamumlala něco, čemu se zasmál zase on. Červená žertující s mužem, který dokáže usměrňovat! Taim možná přinesl změnu k lepšímu. A Rand al’Thor možná taky žil ve snu. Aes Sedai byly vyhlášené svou přetvářkou. Ale dokázala by se červená přetvařovat tak dalece?
Ne všichni ale byli dnes milí. Ajako měla při pohledu na Randa téměř černé oči, ale zase, vzhledem k tomu, co se stane strážci, když jeho Aes Sedai zemře, malá, tmavá bílá měla důvod se obávat, že Sandomere jde do nebezpečí. Aša’manské pouto se v některých ohledech lišilo od strážcovského, ale v jiných bylo stejné, a zatím nikdo neznal účinky aša’manovy smrti na ženu, se kterou se spojil. Elza se na Randa mračila taky, ruku položenou na rameni svého vysokého, štíhlého strážce Fearila, jako by držela za obojek hlídacího psa a uvažovala, že ho vypustí. Ne na Randa, to jistě ne, ale bál se o toho, o kom by si mohla myslet, že ho ohrožuje. Dal jí ohledně toho rozkazy a kvůli své přísaze je zřejmě plnila, ale Aes Sedai dokáže najít díru téměř ve všem.