Merise rázně mluvila s Narišmou, zatímco její druzi dva strážci seděli opodál na koních. Podle toho, jak žena s přísnou tváří během řeči gestikulovala a nakláněla se k němu, aby mohla mluvit potichu, nebylo pochyb, co říká. Něco mu přikazovala. Randovi se to za daných okolností nelíbilo, ale moc toho dělat nemohl. Merise nesložila žádnou přísahu, a když přišlo na její strážce, bude ho ignorovat. Vlastně ho nejspíš bude ignorovat ve všem.
Kadsuane Randa pozorovala taky. S Nyneivou na sobě měly navěšené všechny ter’angrialové šperky. Nyneiva se celkem úspěšně pokoušela o aessedaiovský klid. Zřejmě to hodně cvičila, co poslala Lana tam, kam ho poslala. Její baculatou hnědku od Kadsuanina ryzáka samozřejmě dělila polovina kopce. Nyneiva by to nikdy nepřiznala, ale Kadsuane ji děsila.
Mezi Randa a Bašereho vjel Logain a jeho černý valach tancoval. Kůň byl téměř stejné barvy jako jeho kabát a plášť. „Už je skoro poledne,“ poznamenal. „Už je čas jít?“ Byl v tom jen náznak otázky. Ten muž nesnášel rozkazy. Nečekal na odpověď. „Sandomere!“ zavolal hlasitě. „Narišmo!“
Merise držela Narišmu ještě chvíli za rukáv a něco dodala, než mu dovolila odjet. Logain se zamračil. Opálený Narišma s tmavými copánky se zvonečky vypadal mnohem mladší než Rand, i když byl ve skutečnosti o pár let starší. Na šedákovi seděl zpříma a Logainovi kývl jako sobě rovnému, čímž si vysloužil další zamračení.
Sandomere něco potichu řekl Ajako, než nasedl na grošáky, a když už byl v sedle, ona mu ještě položila ruku na stehno. Jak byl vrásčitý, s ustupujícími vlasy a prošedivělou bradkou zastřiženou do špičky a naolejovanou, vypadala vedle něj spíš mladistvě, než bezvěce. Na vysokém límci černého kabátu teď nosil kromě stříbrného meče i zlatočerveného draka. Ostatně jako všichni aša’mani na kopci, dokonce i Manfor. Na zasvěceného byl povýšen teprve nedávno, ale byl jedním z prvních, kdo přišli do Černé věže, ještě než Černá věž vůbec existovala. Většina mužů, kteří začínali s ním, byla mrtvá. Dokonce ani Logain nepopíral, že si to zasloužil.
Logain měl dost rozumu, aby nevolal na Kadsuane nebo Nyneivu, ale ony stejně k Randovi přijely a postavily se mu po boku. Každá si ho krátce přeměřila s tváří tak bezvýraznou, že si mohly myslet cokoliv. Jejich pohledy se setkaly a Nyneiva se rychle odvrátila. Kadsuane lehce frkla. A přijela i Min. Jeho .jedna navíc“, aby vyrovnala pocty. Muž by nikdy neměl nic slibovat v posteli. Otevřel ústa a ona zvedla obočí a upřeně se na něj podívala. Pouto bylo plné… něčeho nebezpečného.
„Až tam dorazíme, budeš se držet za mnou,“ nařídil jí, což původně vůbec říct nehodlal.
Nebezpečí se vytratilo a na jeho místo přišlo to, v čem se naučil poznat lásku. A taky tam z nějakého důvodu bylo suché pobavení. „Ovšem, jestli se mi bude chtít, ty přitroublej ovčáku,“ opáčila příkře, jako by mu pouto neprozrazovalo její pravé pocity. Jakkoliv těžko se daly rozluštit.
„Pokud máme tu hloupost udělat, tak do toho, ať už to máme za sebou,“ pronesla Kadsuane rázně a pobídla tmavého ryzáka dolů z kopce.
Kousek pod kopcem se podél silnice, udusané léty používání, ale stále rozblácené po včerejším dešti, vinoucí se lesem začínaly objevovat statky. Komíny nad doškovými střechami kamenných domů vydávaly kouř z poledního vaření. Občas na zápraží seděly dívky a ženy s kolovraty. Muži v hrubých kabátech obcházeli pole ohrazená kamennými zídkami a kontrolovali obilí rašící mezi chlapci vykopávajícími plevel. Na pastvinách se pásl hnědobílý skot či čemoocasé ovce, obvykle pod dohledem jednoho, dvou chlapců s lukem či prakem. V lesích žili vlci a levharti a další tvorové, kterým hovězí a skopové chutnalo. Někteří si stínili oči a dívali se na zástup projíždějící kolem; bezpochyby uvažovali, kdo jsou ti dobře oblečení lidé, kteří přijeli navštívit urozenou paní Deirdru. Jejich přítomnost a cesta k zámku, tak vzdáleného všemu důležitému, nemohla mít jiný důvod. Nikdo však nevypadal vzrušeně či polekaně, jen si šli po své práci. Povídačky o vojsku v kraji by je určitě rozrušily, a že se takové řeči šíří jako lesní požár. Zvláštní. Seančané nedokázali cestovat a objevit se bez toho, aby se před nimi neroznesly zprávy o jejich příchodu. Bylo to velice zvláštní.
Cítil, jak Logain a druzí dva muži uchopili saidín a naplnili se jím až po okraj. Logain udržel skoro tolik, co zvládl Rand sám, Narišma a Sandomere o něco méně. Byli ale nejsilnější mezi asa’many a oba byli u Dumajských studní. Logain prokázal, že se neztratí, na jiných místech, v jiných bitvách. Pokud to byla past, budou připravení, a druhá strana to zjistí, teprve až bude pozdě. Rand po pravém zdroji nesáhl. Cítil, jak mu Luis Therin číhá v hlavě. Teď nebyla vhodná chvíle, aby dovolil šílenci převzít jedinou sílu.
„Kadsuane, Nyneivo, měly byste uchopit pravý zdroj,“ podotkl. „Už jsme blízko.“
„Já saidar držím, co jsme byli na tom kopci,“ sdělila mu Nyneiva. Kadsuane frkla a vrhla po něm pohled, kterým ho označila za idiota.
Rand potlačil škleb, než mohl začít. Necítil svrbění, nenaskočila mu husí kůže. Takže svou schopnost maskovaly, čímž odstínily i jeho schopnost citit v nich jedinou sílu. Když došlo na usměrňování, měli muži nad ženami jen pár výhod, ale teď o ně přišli, zatímco ženy si ponechaly všechny svoje. Někteří z aša’manů se snažili přijít na to, jak zopakovat, co vytvořila Nacelle, najít tkanivo, které by mužům umožnilo odhalit ženská tkaniva, ale zatím bez úspěchu. No, s tím se bude muset potýkat později. Zatím měl na talíři skoro víc, než dokázal zvládnout.
Statky pokračovaly, některé na samotě, jiné ve shluku po třech, čtyřech i pěti. Pokud by po cestě jeli dost daleko, dorazili by za pár mil do vesnice Královský Brod, kde přes úzkou řeku Rešalle vedl dřevěný most, ale dávno předtím silnice míjela velký palouk vyznačený dvěma vysokými kamennými sloupy, ač tu nebyla brána ani plot. Asi sto kroků za nimi ležel na konci rozblácené cesty zámek urozené paní Deidru, patrový, ze šedého kamene a s doškovou střechou, který jako velký statek nevypadal jen díky těm sloupkům a vysokým dvoukřídlým dveřím. Stáje a hospodářské budovy vypadaly prakticky a bytelně a byly bez ozdob. V dohledu nebylo živé duše, žádní stájníci či služky, které by šly sbírat vajíčka, ani muži na polích kolem cesty. Z vysokých komínů se nekouřilo. Smrdělo to jako past. Ale krajina byla tichá, sedláci klidní. Existoval jediný způsob, jak to zjistit.
Rand navedl Tai’daišara mezi sloupy a ostatní ho následovali. Min nedala na jeho varování. Nacpala šimla mezi Tai’daišara a Nyneivinu kobylu a zakřenila se na něj. Z pouta se nesla nervozita, ale ta ženská se křenila!
Když byli v polovině cesty k domu, otevřely se dveře a ven vyšly dvě ženy, jedna v tmavošedé, druhá v modré s červenými nášivkami na prsou a suknicích po kolena. Sluneční světlo se odrazilo od stříbrného vodítka, které je spojovalo. Objevila se další dvojice, a ještě dvě a postavily se do řad podél cesty. Když dorazil do tří čtvrtin cesty, vyšla ze dveří další žena, velmi tmavá a velmi malá, v bílých plisovaných šatech, s hlavou zakrytou průhledným šátkem, jenž jí spadal přes obličej. Dcera Devíti měsíců. Bašeremu ji popsali až po tu vyholenou hlavu. Napětí v ramenou, jež si neuvědomoval, opadlo. Že je opravdu tady znamenalo, že to není past. Seančané by neriskovali dědičku svého trůnu v tak nebezpečné situaci. Přitáhl otěže a sesedl.